Autor: Wertscha

dílo: Nečekané setkání

Doběhl jsem pod markýzu železářství přesně ve chvíli, kdy oblohu proťal první mohutný blesk. Zvuk hromu rozvibroval skleněnou výplň výlohy za mnou. Bouřka přišla tak rychle, že než jsem se dostal pod nejbližší střechu, lepily se mi mokré vlasy na tvář. V tu chvíli jsem docela záviděl ženě stojící vedle mě, která měla blonďaté vlasy spletené do tlustého copu. V dešti rozhodně praktičtější účes, ale mou jizvu na tváři by neschoval, pomyslel jsem si, když jsem se snažil vytřepat z vlasů aspoň trochu vody.

Žena, jako by vycítila můj pohled, zvedla hlavu a usmála se na mě. Ty oči už jsem někde viděl, pomyslel jsem si a prohlížel si tu sympatickou tvář.

„Natálie?" zeptal jsem se po chvíli váhavě. Úsměv na pihovaté tváři se ještě rozšířil.

„Ahoj, Roberte," natáhla ke mně ruku. „Myslela jsem, že jsi se po střední odstěhoval do Prahy, za lepším," uchechtla se.

„Vlastně jo, ale mám dovolenou, tak jsem přijel na pár dní za rodinou," vysvětlil jsem s úsměvem.

„A co že se tady tak sám procházíš v dešti?" vyptávala se zvědavě.

„Ale," mávl jsem rukou, „neteře mají příští týden narozeniny, tak se jim snažím sehnat dárek." Povzdechl jsem si a protočil očima: „Jako kdybych tušil, co by mohly chtít patnáctileté holky."

„Zkoušel jsi se jich prostě zeptat?" zeptala se se smíchem. „V tomhle věku si moji sourozenci většinou říkali o konkrétní dárky. Teda až na Kubu, ten chce doteď jen abych mu upekla auto-dort," doplnila s nostalgickým úsměvem.

„Auto-dort?" ujišťoval jsem se, že nepotřebuji návštěvu na ušním.

„Promiň," lehce se začervenala, „to je takový náš rodinný název. Když byl Kuba malý, upekly jsme mu s mamkou dort ve tvaru auta a on mu začal říkat auto-dort a vyžadoval ho pak každý rok. Teď už ho peču sama, máma už na takovou piplačku nemá trpělivost, ale mě to baví. Je to taková naše tradice."

Ten nápad mě zaujal. Anička milovala kočky a Maruška králíky. Ne, že bych jejich volbu oblíbených zvířat chápal, ale ony zase nechápaly můj výběr, když jsem si pořídil hroznýše Freddieho. Tvrdily, že když to nemá chlupy, nedá se s tím mazlit. Snažil jsem se je vyvést z omylu, ale myslím, že se mi to tak úplně nepovedlo.

„Myslíš, že by šly udělat dorty ve tvaru králíka a kočky?" zeptal jsem se pro jistotu, než budu rozvíjet svůj plán dál.

„Bez problémů," byl jsem rychle uklidněn, „kočku už jsem dokonce dělala a králík bude dost podobný. A když jim k tomu šoupneš obálky s nějakou korunou, tak je spokojenost zaručena."

V tu chvíli nás v rozhovoru vyrušilo podivné vrzání a hrkání. Začali jsme se rozhlížet, odkud ten zvuk jde. Nic nebylo vidět, ale skřípot jako by se blížil. Najednou se na rohu ulice objevil cyklista. Neměl helmu a i z dálky bylo vidět, jak mu voda ze střapatých vlasů stéká do očí. Při pohledu na jeho kolo, které bylo původcem těch podivných zvuků, jsem překvapeně pozvedl obočí. Kdysi jsem podobné našel u babičky ve stodole. Pokud si vzpomínám, tak patřilo mému pradědečkovi, který byl v té době dávno po smrti. Asi si ho půjčil od toho svého. Nebo ho ukradl z muzea.

„Šikovný pes," zasmála se najednou Natálie a můj pohled sklouzl na cyklistova společníka. Vysoký štíhlý pes s dlouhými černými chlupy, snad afgánský chrt, klusal vedle kola a v tlamě si nesl vodítko. To zvíře mě zaujalo. Přesto, že se z nebe snášel prudký déšť, pes klidně běžel, hlavu hrdě vztyčenou.

Sledovali jsme tu podivnou dvojici, jak se k nám pomalu blížila. Cyklista psovi něco vykládal a tvářil se, jako by mu snad pes měl rozumět. Výraz v obličeji mladého muže byl prosebný, když ke psovi otočil hlavu a chtěl mu něco říct. Kolo se s ním v tu chvíli ale prudce zakymácelo a on měl co dělat, aby situaci ustál a neskončil v kaluži. Pes jen pohodil hlavou a běžel klidně dál. Kdyby to nebyl nesmysl, řekl bych, že v tom pohybu bylo něco škodolibého.

Jak se cyklista přibližoval, zmocňoval se mě pocit, že ho znám, ale ani za nic jsem si nemohl vzpomenout, kde už jsem ho viděl. Byl to docela mladý kluk a já zde už dlouho nebydlel.

„Znáš toho chlapa?" zeptal jsem se potichu Natálie. Přece jen zde žila, asi by ho poznala spíš než já.

„Ne, určitě to není nikdo místní," zavrtěla rozhodně hlavou, až se jí cop svezl přes rameno. Podíval jsem se na ni pochybovačným pohledem. Jak si může být tak jistá? Asi byl můj výraz čitelný, protože obrátila oči v sloup. „Pracuju v kancelářské budově, ve které sídlí pracák a sociálka. Každý, vážně každý, tam dřív nebo později zavítá." Na tohle vysvětlení jsem nějak neměl co říci, tak jsem stočil pohled zpět k mladému muži. Byl jsem si jistý, že jsem tu tvář už někdy viděl.

„A co tam vlastně děláš?" zeptal jsem se, abych udržel rozhovor, ale zrak jsem nespouštěl z přibližující se dvojice.

„Uklízím," pokrčila rameny. „Byl to jediný částečný úvazek ve městě, při kterém stíhám odvádět a vyzvedávat děti ze školky."

„Děti?" mrkl jsem na ni koutkem oka. Vážně jsme se asi dlouho nepotkali.

„Mám dva kluky, Matouš nastoupil nedávno do školky a Vojta půjde v září do školy. Manžel je kamioňák, takže od něho moc pomoci čekat nemůžu," mávla odevzdaně rukou.

Mezitím se cyklista dostal do vzdálenosti pouhých pár metrů od nás. Rozhovor, který stále vedl se svým psem, nebylo přes hluk deště slyšet, ale mohl jsem si mnohem lépe prohlédnout jeho rysy. Už mi bylo jasné, že ho neznám, ale byl někomu strašně podobný. Nakrčil jsem čelo v soustředění a začal si prohrávat s přívěskem, který jsem neustále nosil na řetízku kolem krku.

V momentě, kdy jsem sevřel kozlí hlavu mezi prsty, se mi vybavila vzpomínka na to, jak jsem ten řetízek získal. Jen stěží jsem ovládl svůj výraz, když mi došlo, koho mi ten cyklista připomíná. Přimhouřenýma očima jsem si prohlížel rysy mladého muže, tak neskutečně podobného Magnimu. Jak kdyby to byl jeho bratr.

Z myšlenek mě vyrušila otázka, kterou jsem opravdu nesnášel: „A co ty? Už jsi se usadil?"

Zdálo se mi to, nebo ten pes vážně zpozorněl? Ne, nezdálo, teď dokonce zpomalil a upřel na mě své zářivě zelené oči. Zvláštní oči na obyčejného psa. Sledoval jsem, jak pes naklání hlavu na stranu, jako kdyby čekal na odpověď. A asi nebyl sám, došlo mi, když jsem na sobě ucítil zkoumavý pohled šedých očí.

„Usadil," začal jsem a sledoval, jak pes ve svém elegantním pohybu klopýtl, „ale sám." Teď na mě ten pes vrhnul vyčítavý pohled, ale vážně. Tohle začíná být divné. Uvědomil jsem si, že moje odpověď byla asi trošku zvláštní a s pohledem stále namířeným na psa, který teď šel krokem a upřeně se mi díval do očí, jsem pokračoval ve vysvětlování. „Mám vlastní byt, dobrou práci, ale ještě jsem nepotkal toho pravého."

„To přijde, ještě jsme mladí," usmála se Natálie a já jí úsměv ne úplně upřímně oplatil, zatímco jsem se zabýval myšlenkou, zda se může pes potěšeně usmívat.

„LOKI!" zařval cyklista, který už na svém historickém bicyklu dojel na druhý konec ulice a zjistil, že jeho společník s ním není.

Při zvuku toho jména jsem sebou trhnul a vytřeštil na psa oči. Ten na mě vesele mrknul, zaštěkal a tryskem se rozběhl pryč. Co to bylo? Byl to snad...? Přece nemohl být pes. I když, proč by vlastně nemohl? Pokud jsou legendy pravdivé a on se mohl proměnit v koně, dokonce klisnu, není asi důvod, proč by se nemohl proměnit na psa.

Můj úsměv se stal upřímným, když Loki doběhl svého společníka a s posledním ohlédnutím zmizel za rohem. Otočil jsem se zpátky k Natálii, která mě pobaveně sledovala.

„Ten mladý muž nevypadal špatně," mrkla na mě. Chvíli jsem nechápal, o čem mluví, načež mi došlo, že předpokládá, že jsem sledoval toho cyklistu. Když nad tím tak přemýšlím, možná to byl Móni, Magniho mladší bratr.

„To nevypadal," potvrdil jsem vesele. Vysvětlovat, že moji pozornost upoutal pes, který, pokud se nemýlím, psem vůbec nebyl, jsem raději nezkoušel. Už tak jsem si připadal trošku jako blázen.

Zrak mi padl na vodítko válející se na chodníku. Muselo mu vypadnou z tlamy, když štěkal. Rychle jsem vyběhl z našeho úkrytu před deštěm, který začal slábnout, a s vítězným úsměvem sebral vodítko, na kterém byly drobné obrázky hadů. Tak tohle by taky potvrzovalo moji teorii o totožnosti toho psa.

„Suvenýr?" uchechtla se Natálie a pobaveně vrtěla hlavou.

„Tak nějak," snažil jsem se znít klidně a nečervenat se. Raději jsem vodítko rychle strčil do tašky a pokusil se odvrátit řeč na bezpečnější půdu. „Takže ty pečeš dorty? I na objednávku? Na neděli?"

Můj nevinný výraz očividně nefungoval, protože se Natálie pobaveně rozesmála. No dobře, uznávám, že to nebyl zrovna nejnenápadnější způsob, jak změnit téma. Nakonec se nade mnou ale slitovala.

„Občas i na objednávku," odpověděla, když se jí povedlo chytit dech. Začala hrabat ve své objemné kabelce. „Na neděli by to šlo. Když mi dáš svůj mail, tak ti večer pošlu fotky některých dortů, které jsem dělala, ať máš představu. A pošlu ti zhruba ceny podle velikosti, mám to doma spočítané, jaká váha, kolik porcí, přibližné rozměry a tak. Uvidíš, jestli ti to bude vyhovovat," dokončila a s vítězným úsměvem vylovila růžový zápisník. Znovu zašmátrala v tašce a objevila se fialová propiska. Když Natálie zvedla zrak a chtěla se zeptat na můj mail, zarazila se, když uviděla, jak mi cukají koutky a pohledem přeskakuji mezi barevnými pramínky v jejích blonďatých vlasech a tužkou s diářem.

„Bez komentáře," ušklíbla se, když jí došlo, jak ta shoda barev asi působí, a vrazila mi ty barevné věci do rukou, abych jí na sebe napsal kontakt. V tu chvíli jsem byl vážně rád, že déšť vyhnal lidi z ulic, úplně by mi zkazilo pověst, kdyby to někdo viděl.

Natálie pak na jeden list napsala svoje telefonní číslo a vytrhla ho z diáře. Pro mě poněkud nepochopitelně se u toho zvládla říznout o papír. Asi to nebylo poprvé, protože jen tiše zaklela, strčila věci do kabelky a z boční kapsičky obratně vytáhla náplast. Očividně se jí to stávalo dost často, pomyslel jsem si, když jsem si všiml téměř zahojeného říznutí na palci druhé ruky.

Z pobaveného sledování, jak si Natálie ošetřuje pořezaný prostředníček, mě vytrhl zvuk plácání křídel. Zvedl jsem hlavu a spatřil kosa, jak letí směrem k blízkému stromu. Jak se přiblížil, ozvalo se radostné pípání. Vypadá to, že ptáčata měla hlad a v tom dešti jim neměl kdo přinést potravu.

Najednou mi došlo, že už téměř neprší. Tak prudce jako déšť začal, tak také přestal. Stružky vody stékaly do kanálů, mokré listí se lesklo na slunci a na obloze se začala objevovat duha.

Natálie zvedla hlavu od svého již ošetřeného prstu, a zadívala se stejným směrem.

„Nádhera," zašeptala, okouzlená tím pohledem stejně jako já. Za chvíli zatřepala hlavou a nadhodila si tašku na rameni.

„Ráda jsem tě viděla, Roberte, ale musím jít. Kluky hlídá Jakub a určitě jich už má plné zuby," uchechtla se.

S úsměvem jsem přikývl: „Děkuji, Natálie."

Poslední kapky deště dopadly na zem a my se zase vydali každý svou cestou, Natálie za svými dětmi a já ke své sestře. Při pohledu na duhu jsem cítil, že jsem zůstal sám. Doufám, že ne na dlouho.