Autor: Wertscha

Dílo: Dlouhá cesta

Slunce se pomalu sklánělo k západu, když před vlakovým nádražím v Hamburku zastavil taxík a vystoupil z něho vysoký tmavovlasý muž. Protáhl se, seděl celý den na přednáškách a bolela ho záda. Teď ho čekalo ještě několik hodin cesty domů. Povzdechl si. Seminář o religionistice a mytologii byl sice skvělý, ale to cestování mu už vážně dávalo zabrat.

„Už nejsi nejmladší, Roberte," zamumlal si pod nos, když mu bolestivě křuplo v zádech.

Většina kolegů jezdila na tyto akce autem, ale on se nikdy nenaučil řídit. Po té nehodě před dvaceti lety už nedokázal překonat strach a když to šlo, tak se autům vyhýbal. Při vzpomínce na den, kdy navždy ztratil oba rodiče a sám málem nepřežil, si automaticky promnul jizvu na rameni.

Poryv studeného větru ho vytrhl z pochmurných myšlenek. Na to, že byl teprve konec září, bylo už poměrně chladno. Přitáhl si kabát blíž k tělu, uchopil kufr a spěchal do nádražní budovy, aby zjistil, z kterého nástupiště odjíždí jeho vlak.

Vybral si spoj přes Norimberk, sice tam bude muset počkat pár hodin na autobus, ale dostane se do Prahy už za svítání. A možná se dokáže aspoň trochu vyspat, pomyslel si, když uviděl moderní soupravu, která slibovala plynulý provoz bez nepříjemného trhnutí při každém zastavení.

Našel svoje místo v posledním vagonu, kufr uložil na poličku a s knihou v ruce se posadil. Rozhlédl se kolem sebe. Nebyl jediný, kdo se rozhodl cestovat na noc. A dokonce nebyl ani jediný, kdo si na cestu vzal obyčejnou knihu, všiml si překvapeně. Zbytek osazenstva se uchýlil spíš k moderním technologiím. Hlavy měli skloněné k mobilům v rukou a nevnímali svět okolo sebe.

Jeho pozornost upoutal mladík se sluchátky, od kterých nevedly žádné dráty, na uších. Dobrý vynález, pomyslel si při vzpomínce na to, jak za svého mládí namotával kabel sluchátek okolo walkmana. Chlapec očividně poslouchal nějakou rytmickou hudbu, hlava se mu kývala do rytmu a nevypadal, že by zaregistroval rozjezd vlaku.

Robert začínal pociťovat únavu. Venku už byla tma a on se nemohl soustředit na čtení. Sledoval své spolucestující, jak jejich prsty hbitě běhají po obrazovkách telefonů, přemýšlel, jaká hudba by mohla znít v mladíkových sluchátkách, a pomalu usínal.

Ze spánku ho vyrušilo prudké trhnutí vlaku následované několika ranami. Uvědomil si, že jednu ránu způsobila jeho kniha, která spadla na zem, a sehnul se pro ni. V tom mu došlo, že se muselo něco stát, když vlak tak prudce zastavil. Rychle se napřímil a vyhlédl z okna. Byla tma a neviděl nic, co by vysvětlovalo, proč vlak stojí. Okolo byl vidět jen tmavý les.

Teprve teď mu došlo, že je ve vagónu zvláštní klid. Rozhlédl se okolo a zamračil se. Slečně kousek od něho vypadl z ruky telefon, ale ona dál seděla, palce připravené psát, v očích nepřítomný výraz, a vůbec se nehýbala. Vlasy jí spadly do tváře, ale nebylo vidět, že by se je snažila nějak odstranit.

Stočil pohled k ženě s knihou. Seděla, hlavu opřenou a oči zavřené, knihu pevně svírající v rukou. Přistoupil blíž a dotknul se jejího ramene. Nic, žádná reakce.

Otočil se na mladíka se sluchátky. Seděl nehnutě, poprvé za celou cestu. Zkusil mu stáhnout sluchátka, ale nic se nestalo, dokonce ani hudba nehrála.

Zmateně se zamračil. Vypadalo to, jako by se zastavil čas. Jen nedávalo smysl, že on je v pořádku a nesedí zde s nepřítomným výrazem jako všichni ostatní. Rozhlížel se okolo a přemýšlel, co by měl udělat, když jeho pozornost upoutal záblesk světla v temnotě venku.

Opatrně přistoupil k nejbližšímu oknu a snažil se vyhlédnout ven. V tuhle chvíli by byl radši za starý vlak, kterému šla otevírat okna. Zde byla sice díky klimatizaci příjemná teplota, ale když se člověk chtěl rozhlédnout, měl smůlu.

Jak se snažil prohlédnout tmu, rozprskla se mu přímo před očima ledová koule. Uskočil dozadu a sprostě zaklel, když se praštil hlavou o polici na zavazadla.

„Asi je dobře, že to okno nešlo otevřít," zamumlal sám k sobě, když sledoval, jak ledové krystalky na okně pomalu tají.

Opatrně se přiblížil, tentokrát se raději postavil bokem, a opřel se o stěnu. Nakrčil obočí. Měl pocit, že cítí lehké chvění. Jako by pláštěm vlaku proudila nějaká síla. Skoro by řekl, že by to mohla být magická bariéra obklopující vlak. Samozřejmě kdyby existovala magie, pomyslel si a ušklíbl se nad svými myšlenkami.

Další záblesk upoutal jeho pozornost. Tentokrát světelná koule ozářila obrovskou postavu poblíž přední části vlaku. Zmateně zamrkal, protože postava značně převyšovala vlak, což vylučovalo jakéhokoliv člověka. Zamračil se nad myšlenkou, že by to mohl být obr, ale jiné vysvětlení neměl.

Zahlédl několik rudě zářících koulí, které prudce narazily do obra, a ten se zaduněním dopadl na zem. Další obr se vynořil z hustého lesa, v ruce svíral vzrostlý strom a oháněl se jím po koulích, které začaly létat jeho směrem.

Robert ani nedýchal. Hlavou mu běhaly pouze myšlenky na to, že toto se přece nemůže dít, že obři neexistují a vše, co vidí, je naprostý nesmysl.

Druhý obr již byl přemožen a Robert konečně zahlédl třetího. Toho, který metal ledové koule, momentálně směrem, kde byli právě svazováni jeho druhové. Tenhle obr byl blíž a jak tvořil, jen tak ze vzduchu, ledové koule, vyzařoval světlo, ve kterém Robert zahlédl statné muže s helmami zdobenými rohy, kteří se k obrovi opatrně přibližovali zezadu.

Najednou vzduchem proletěl nějaký předmět, vypadalo to trochu jako kladivo, a obr se sesunul k zemi společně s několika stromy.

Okolo se rozhostilo ticho a tma. Robert stál dál u okna a přemýšlel, co by měl dělat. Napadlo ho zavolat na policii, ale když si představil, že by jim řekl o obrech, zářících koulích a spolucestujících zamrzlých v čase, rozmyslel si to. Přece jen to znělo dost šíleně i jemu samotnému, a to všechny ty věci viděl. A to ani nezmiňoval muže připomínající Vikingy, kteří obry porazili a právě je někam přemísťovali.

Mezitím vůdce skupiny, která se vydala pochytat uprchlé obry, pověřil své syny, kteří se nejlépe vyznali ve věcech smrtelníků, aby se postarali o škody na vlaku a zahladili stopy. Sám pak dohlížel na přepravu obrů tam, kam patří.

„Postarej se o lokomotivu, stejně jsi na tyto věci šikovnější," ušklíbl se starší z bratrů, „já zkontroluji cestující. Kdo skončí první, zavolá."

Mladší bratr přikývl s pohledem upřeným na zničenou lokomotivu. Koho by napadlo, že obři zastaví vlak obrovským kamenem. Zavrtěl hlavou a s povzdechem se pustil do práce.

Starší bratr zatím vyrazil na cestu vlakem, hvízdal si melodii z Hvězdných válek, a pečlivě se rozhlížel po škodách, které mohl náraz způsobit. Naštěstí nejelo moc lidí, takže se poměrně rychle blížil ke konci vlaku. Po cestě zvedal spadlé předměty, opravoval případná poškození, a vracel je na místa, kde se nacházely před nárazem.

Robert, který v tašce hledal telefon, aby se alespoň pokusil zjistit, co se děje, najednou uslyšel hvízdání. Někdo se blížil. Ztuhl na místě a rychle přemýšlel, co má dělat. Nakonec se usadil na své sedadlo a zpod přivřených víček napjatě sledoval, kdo se objeví.

Když ve dveřích spatřil mladíka v roztrhaných džínách a kožené bundě, málem nezabránil odfrknutí, které se mu dralo na rty. Sledoval, jak se ten člověk sehnul, zvednul telefon, chvíli si ho prohlížel, nakonec ho sevřel v dlaních, načež se prasklina na displeji zacelila, a on opatrně vložil přístroj do rukou jeho majitelky.

Robert překvapeně pozoroval, jak ten podivný mladý muž prohlíží vagon a napravuje škody. Odhodlával se promluvit, když se kousek od něj ozval pobavený hlas.

„Vím, že jste při vědomí. Jen by mě zajímalo, jak je to možné."

Robert, který tušil, že nemá smysl něco předstírat, zvedl hlavu a upřeně se na mladíka zadíval.

„Doufal jsem, že to mi vysvětlíte vy. Co se to tady, sakra, děje? A kdo vůbec jste?" vyštěkl podrážděně, když si všiml pobaveného výrazu na tváři mladého muže. Během svého proslovu se postavil, aby se na něho mohl dívat z výšky.

„Jmenuji se Magni. Na vlak zaútočili obři, důvod zatím neznáme, v tuto chvíli jsou již odvedeni na Ásgard a budou souzeni. A když mi sdělíte své ctěné jméno, tak se pokusím zjistit, proč jste, sakra, při vědomí," dokončil se zjevnou dávkou sarkasmu mladík, který byl Robertovým pokusem vypadat hrozivě docela pobaven. I když musel uznat, že na smrtelníky to mohlo fungovat celkem dobře.

Robert, který se snažil zpracovat získané informace, automaticky uvedl celé své jméno a s překvapením sledoval, jak Magni vytahuje z kapsy kožené bundy tablet a spouští vyhledávání.

„Zajímavé," pozvedl Magni obočí. „Koukám, že už jste se setkal s částí mé rodiny. Táta, dokonce děda. A hele, tohle bude asi důvod, proč nejste mimo. Loki, jak jinak," uchechtl se.

„Cože?" hlesl Robert zmateně. Začínalo mu to docházet. Magni, to byl přece Thórův syn, vždyť o tom zrovna včera mluvili na přednášce. Takže Ódin byl jeho dědeček. A to setkání na jaře teda nebyl jen sen? Opravdu se na té louce setkal se severskými bohy?

Magni věnoval pozornost údajům zobrazeným na tabletu a Robertova zamyšlení si vůbec nevšímal. Narazil na zajímavé informace, které by možná vysvětlovaly, proč obři zaútočili zrovna na tento vlak. A pokud je to pravda, muž před ním je v nebezpečí.

„Roberte," oslovil ho opatrně, „nevíme, jaký byl důvod útoku na vlak, ale mám obavy, že by to mohlo souviset s vámi."

„Proč by měli obři útočit na mě?" zeptal se starší muž se zdviženým obočím.

„Ehm," znervózněl Magni, který si nebyl jistý, kolik toho může říct, „to vám bude muset vysvětlit někdo jiný."

„Takže vy mi tvrdíte, že po mně jdou obři a nemůžete mi říct proč? A můžete mi říct, jak se jim mám asi tak bránit?" Z hlasu mu sarkasmus přímo sálal.

Magni se zamračil, ale vzápětí mu došlo, že Robert má vlastně pravdu. Sám se neubrání a riziko, že se bude útok opakovat, zde pořád bylo. Poškrábal se zamyšleně na krku a když jeho prsty narazily na chladný kov řetízku, dostal nápad.

„Moment," vyhrkl a rychle našel zapínání. Přívěsek ve tvaru kozlí hlavy sevřel pevně v dlani a soustředil se. Robert cítil stejné chvění, jako když se dotknul stěny vlaku při sledování boje. Magni využíval svoji magii tak, jako když předtím chránil vlak před poškozením, uvědomil si překvapeně

„Když budete v nebezpečí, stačí sevřít přívěsek v dlani a soustředit se na to, že potřebujete pomoc. Najdeme vás," slíbil a vtiskl Robertovi do dlaně přívěsek i s řetízkem. „Noste ho pořád u sebe."

Robert se nadechoval k dalším otázkám, když je přerušilo hlasité vyzvánění mobilu. Magni sáhnul do kapsy a se zamračením přijal hovor od bratra.

„Vysvětlím ti to potom, hned jsem u tebe," zavrčel v odpověď na otázku, co mu tak dlouho trvá, a obrátil se zpět ke svému novému známému.

„Rád jsem vás poznal, Roberte, ale pro dnešek nastal čas se rozloučit. Posaďte se, prosím, ať nevyděsíte ostatní, kteří vás neviděli vstát. Za pár vteřin budete pokračovat v cestě. Zatím na shledanou, nepochybuji, že se ještě uvidíme," dokončil s mrknutím a než stihl Robert, který se už posadil, cokoliv říct, zmizel.

Robert si unaveně promnul oči a když je otevřel, vypadalo vše, jako by se nic nestalo. Za okny ubíhala temná krajina, mladík se sluchátky v uších kýval hlavou do rytmu, který slyšel jen on sám. Slečna plynule pokračovala v psaní zprávy, jak kdyby její mobil před chvílí neležel rozbitý na zemi, jen si jednou rukou odhodila pramen vlasů z obličeje.

Asi jen další živý sen, pomyslel si s povzdechem a chtěl se uložit zpět ke spánku, když si uvědomil, že v dlani svírá přívěsek ve tvaru kozlí hlavy zavěšený na stříbrném řetízku.