Třetí místo získává

Puellainrotis

s povídkou: Špatná místnost.

Povídka působí dobře, všechny předměty se ukázali i postavy. Tím, že jsi využila přednáškový sál a dosadila do něj celkem agresivně působící přednášející, jiné lidi, tak charaktery určených postav tolik nevynikly. Ne však, že by se nějak příliš odchylovaly od svých charakteristik. pravděpodobně, v delším formátu by vykoukly více.

Výhra: 1. tebou napsané a vybrané dílo, které si přečtu a tak dále!

Povídka je zde:

Špatná místnost

„Vítejte na přednášce o psychických nemocech a péči o duševní zdraví," spustila hnědovlasá žena sotva vstoupila do místnosti. Posadila se za katedru a z taštičky vytáhla pouzdro s od pohledu drahou propiskou. Něco si rychle tužkou, která měla ulomené poutko, zapsala na lísteček, psací potřebu odložila a pokračovala v mluvení.

„Duševní zdraví jako pojem označuje to, když se člověk cítí dobře, co se jeho myšlenek a pocitů týče. Když se duševní zdraví z nějakého důvodu sníží, mohou se objevit psychické choroby a poruchy, proto je potřeba o duševní zdraví pečovat. V průběhu přednášky si probereme, jaké problémy spojené s naší duší mohou nastat, jak se projevují, léčí a jak jim předcházet."

Po tomto úvodu už přednáška skutečně začala a i když se jednalo o samostatnou vzdělávací akci pro veřejnost, z níž se neměla konat žádná zkouška, velká část především mladého osazenstva sálu si začala dělat poznámky. Nejzaujatější se výkladem zdál brunet se světle hnědýma očima sedící na jednom z míst v první řadě. Mladík zabral místo přímo naproti plátnu, na nějž přednášející čas od času promítla snímek doplňující výklad, a hltal každé její slovo. Občas sklonil hlavu k papíru a rychle si zapsal nějakou poznámku sotva čitelným písmem, ale hned se zase díval na ženu přecházející před ním.

Od nabývání nových informací a jejich následného soustředěného zapisování všechny přítomné vyrušilo prudké otevření dveří, pravděpodobně daleko prudší než jaké muž, jenž v nich stál, zamýšlel. Přednášející zmlkla a pohledy téměř všech posluchačů se stočily směrem k jejich vyrušiteli. Obzlášť nelibý pohled mu věnovaly Andrewovy oříškové oči.

„Omlouvám," řekl muž automaticky a na vteřinu zaváhal, „se."

„V pořádku. Vraťme se k tématu."

Žena se ještě ani nenadechla a už svoji pozornost znovu obracela k dlouhovlasému muži, který se právě chystal místnost zase opustit.

„Kam jdete?" zeptala se mírně zmateně.

„Na svou přednášku. Spletl jsem si místnost."

Asijsky vyhlížející mladík v první řadě se pobavěně zašklebil.

„Spletl jste si místnost?" zopakovala bruneta s povytaženým obočím.

„Ano," přisvědčil muž suše. „Jdu na přednášku o severské mytologii."

„Severské mytologii? Rozumím tomu správně, že jsou pro vás důležitější smyšlené osoby než ty skutečné?"

„Teď ano," souhlasil klidně, dokonce se trochu ušklíbl, když přednášející zmínila smyšlenost oněch bohů. Odněkud zezadu se ozvalo uchechtnutí. Většina návštěvníků přednášky teď už zaujatě sledovala rozhovor vpředu – začínalo to být zajímavé. „A když dovolíte, docela spěchám."

„Nedovolím," usmála se sladce. „Když už jste tady, zúčastníte se, třeba pak přestanete zlehčovat problematiku psychických onemocnění."

Sladký úsměv byl rázem pryč, neusmíval se ale ani Robert.

„Nic nezlehčuju," prohlásil pevně. „Pouze mám teď být někde jinde."

„Tak změníte plány," navrhla žena tónem, který naznačoval, že se o tom nehodlá dál bavit. „Vaše přednáška už stejně dávno začala," dodala spokojeně.

V tom měla pravdu. Ta ženská ho zdržovala tak dlouho, že už vlastně nemělo smysl někam chodit. Už předtím šel pozdě a teď už skoro půl přednášky proběhlo, pokud se i ve druhém sále nezdrželi jako tady. Navíc nechtěl ty, co je tahle přednáška doopravdy zajímala, zdržovat ještě víc, k čemuž by další námitky jistě vedly.

„Nejspíš budu muset, že?" ucedil, odebral se co nejvíc dozadu a dovolil si zadoufat, že to nebude úplná ztráta času.

„A my už se konečně vrátíme k tomu, proč jste sem přišli," prohlásila s trochou nucené energičnosti a jako by vycítila Robertův podrážděný pohled, dodala: „nebo proč sem přišla aspoň většina z vás."

„Na projektoru teď vidíte Adwoa Aboah," řekla, když na laptopu překlikla na další fotografii, a než pokračovala, napila se Granka z puntíkovaného hrnečku, který nejednomu účastníkovi připomněl jejich babičky. Andrew se neubránil úsměvu při vzpomínce na to, jak jako malý každé ráno ke snídani z takového hrníčku pil přeslazené Granko a přikusoval k němu rohlík s máslem. S trochou nadsázky by řekl, že i právě díky této kombinaci si tehdy svou novou domovinu oblíbil.

„Proč se tenhle," oslovil svou kamarádku sedící po levé straně tiše Ike a nenápadně pokynul hlavou k brunetovi napravo, „culí, jako by se zamiloval?"

Zhruba dvacetiletá žena s černými vlasy po ramena se uchechtla trochu hlasitěji, než by bylo vhodné. Profesorka se na ni trochu zamračila, ale mluvit nepřestala.

„Adwoa Aboah je britská supermodelka, feministka," Robert v zadní řadě pochopil, proč tu jsou jen dva další muži, „a aktivistka duševního zdraví. Od dětství trpí bipolární poruchou, prošla si ketaminovou závislostí i depresí, jejímž následkem byl pokus o sebevraždu v roce dva tisíce čtrnáct. Dokázala se ale odrazit ode dna a o rok později založila instagramovou stránku Gurls Talk, která později vytvořila samostatný úspěšný web. Cílem projektu je sdružovat ženy a dívky z celého světa, aby si mohly promluvit o svých problémech týkajících se duševního zdraví, vztahů, vzdělání a podobně. Aboah se snaží znormalizovat mluvení o psychických potížích a chce, aby si lidé uvědomili, že nejsou sami a že vyhledat pomoc můžou dřív než se dostanou na úplné dno."

Roberta to v nejmenším nezajímalo. Nezpochybňoval věci, kterými si ta slečna prošla, ale on měl být někde jinde a navíc nesnášel, když ho někdo k něčemu nutil.

Proto když ho z otupělosti probralo: „A tím končíme. Na shledanou třeba příště," bylo to jako vysvobození. Přednášející párkrát naposled klapla podpatky a pak se posadila zpět za pultík, aby se okamžitě zakousla do jednoho ze dvou bohatě zdobených dortíků, které na něm měla položen, jako by umírala hlady. Robert, který se zrovna zvedal ze své židle, si pomyslel, že to skoro vypadá, jako by akutně potřebovala cukr na nervy po tom jejich rozhovoru. Napadlo ho, co by na to asi řekly všechny ty aktivistky a psychologické knihy jejichž motivační monology ta milá dáma po večerech jistě hltá zrovna jako teď tuhle přeslazenou svačinu.

Když kolem jejího místa o pár vteřin později procházel ke dveřím, všiml si, že vedle druhého cupkaku na stolku leží ještě pytlík kyselých cucavých bonbonů, které by jí i Albus Brumbál záviděl. Pobaveně si pomyslel, že ta ženská musí být na sladkém snad závislá. Ale koneckonců lepší cukr než ketamin.

„Pardon."

Jak byl ponořený v myšlenkách, nedopatřením u dveří vrazil do Ikeho.

„V pořádku," řekl mladý muž s nepatrným úsměvem. Na pár vteřin se odmlčel a pak dodal: „Mimochodem, díky."

„Za co?" povytáhl Robert obočí.

„Jen díky vám jsem se tu neunudil k smrti." Jeden koutek úst povytáhl do křivého úsměvu. „Taky tu nejsem dobrovolně, přitáhla mě sem kamarádka, támhle."

Pokynul k bledé slečně, která se předtím smála jeho poznámce.

„Jsem doktor, ale spíš přes tělo. Šrámy, který vidím," Robertova levá ruka se jako by o vlastní vůli pohnula směrem k jizvě na jeho tváři, včas se ale zarazil. „Ty na duši přenechávám jiným. A navíc tahle ženská je mimořádně nudná," poznamenal šeptem. „Ten (váš) výstup byl za celou dobu to nejzajímavější."

Robert se trochu ošil. Dělat jiným vystoupení nikdy nepatřilo k jeho oblíbeným činnostem, a když u toho ten někdo navíc mluvil o šrámech, byl z toho nadšený o to míň. Ale to, že ani ta část přednášky, kterou neviděl, nebyla zajímavější, bylo docela příjemné zjištění. Alespoň nebyl jediný, kdo tu jen mrhal časem.

„Vrátím se k mytologii," poznamenal. „Loki je sice taky trochu šílený..." nechal větu vyznít do ztracena.

Ike se trochu nuceně zasmál: „Rozumím."

„Mně se to náhodou líbilo," zapojila se do diskuze nadšeně Ikeho kamarádka.

„Ale to jsi byla asi jediná," zašklebil se na ženu, která div že neposkakovala, mladý lékař.

„Nebyla," ozvalo se jim za zády, načež se černovláska prudce otočila a se širokým úsměvem kamarádovi oznámila: „Vidíš!"

Ike si jen povzdechl. Občas prostě nechápal, kde k tak energickému a rozjařenému člověku přišel.

„Já se teda omlouvám, že vám do toho lezu," usmál se nervózně mladík, „ale musel jsem. Mně přišla zajímavá hlavně ta Aboah."

„Mně taky, ale tady Ike," a tenhle arogantní chlap, doplnila v duchu, „není zrovna feminista."

„To většina chlapů. Já jsem v tomhle trochu divnej."

„Nebýt divnej by bylo nudný," prohlásila žena rozverně a než Andrew stačil nějak zareagovat, odešla.

„Omlouvám se," povzdechl si Ike, „ona je... svá. Občas až moc."

„Není důvod se omlouvat," pokrčil rameny Andrew. „Nebýt divnej by bylo nudný," zopakoval. „Tak nashle."

A s tím, jako by to snad byl nějaký povel, se i zbytek jejich malé skupinky konečně rozešel.