Autorka: Puellainrotis

Název: Vážný problém

Jsem na střeše a nemám nejmenší tušení, kde nebo jak jsem se tam vzal, i když mi jakoby za krk dýchá pocit, že bych to vědět měl. Je to docela nepříjemné. Teď ale nemám čas se tím nějak zvlášť trápit, protože mou pozornost si žádá žaludek, který se v momentě uvědomění si, jak vysoko právě je, nepříjemně stáhl.

Dýchej. Dýchej. Dýchej. Nechoď ke kraji a dýchej, opakuju si v duchu jako nějakou kouzelnou formuli.

„Klid," vydechnu slabě a v tu chvíli zaslechnu burácení.

„Co to?" ptám se sám sebe. Ten zvuk se mi vůbec nelíbí. A přibližuje se. Otáčím se a vidím blížící se černý vrtulník, který se podle všeho na střeše chystá přistát.

Nevědomky o pár kroků ucouvnu, když se ližina vrtulníku opravdu dotkne střechy jen pár metrů ode mě. S couváním ale poplašeně přestávám hned, jak si uvědomím, co dělám a kde jsem. Přepadnout přes okraj střechy padesátimetrové budovy se přece jen jeví horší než potenciální nebezpečí, které může vytvářet přistávající vrtulník. Ne, že bych měl konkrtétnější představu o tom, jaká nebezpečí vytváří přistávající vrtulník. Jestli vůbec nějaká.

Oči mi udiveně vylezou z důlků, když vidím, jak z vrtulníku pomalu a namáhavě vystupuje bělovlasá babička v šedofialovém plášti. Je trochu shrbená a rozhodně nevypadá jako někdo, kdo létá vrtulníkem.

„Notak, chlapče," prohodí mým směrem nespokojeně, ale netváří se nijak zvlášť pohoršeně. „Tos nikdy neviděl vílu kmotřičku?"

Snažím se vrátit oční bulvy na jejich právoplatné místo a přestat zírat jako idiot: „No, totiž, vlastně, promiňte.... Co?!" vyhrknu nakonec zmateně.

Bravo, Andy, to se povedlo.

„Ach," usmívá se na mě buclatá stařenka shovívavě, „to nic. Jen jsem si s tebou přiletěla popovídat. Totiž ne," zamračí se najednou, „vlastně s tebou potřebuju prodiskutovat vážný problém."

Dobře. Střecha, vrtulník, víla kmotřička, vážný problém. Oukej.

„Se mnou?"

„Ano, s tebou, Andrew," přikývne. „Pověz mi, chlapče, jaký je nejlepší způsob přípravy horké čokolády?"

Zůstávám na ni zírat.

„Prosím?" ptám se zmateně.

„Nejlepší způsob přípravy horké čokolády," zopakuje víla kmotřička netrpělivě. „Řešily jsme to s mými drahými přítelkyněmi na posledním srazu víl kmotřiček a nemůžeme se shodnout. Podle některých je nejlepší čokoláda s karamelem, jiné mi málem utrhly křídla, když jsem řekla, že do horké čokolády nepatří máslo," zatváří se dotčeně. „Jedna dokonce tvrdila, že nejlepší horká čokoláda je s chilli. S chilli! No věřil bys tomu?" upírá na mě rozhořčený pohled.

„No, ehm..."

„Jakou čokoládu máš nejraději ty, Andrew?" ukončí mou snahu vymyslet nějakou odpověď. „Se skořicí, kardamonem, nebo snad s vanilkou?"

„No... já nevím, babi– totiž vílo kmotřičko," opravím se a do hlasu mi při tom oslovení pronikne jen špetka posměšné nevíry, „moc čokolád jsem nepil. Vlastně asi jen takovou tu z prášku," zamyslím se.

Stařenka najednou vypadá dočista zhrozeně: „Z prášku?!" spráskne ruce. „U všech kmoter, co vás lidi nenapadá! Čokoláda z prášku. To se musí hned teď napravit!"

Než se stihnu byť jen nadechnout k protestu, že vlastně jakoukoli formu čokolády moc nemusím, kmotřička už jedná. Ze svého dlouhého pláště vytáhne kouzelnickou hůlku – i když tomu nechci věřit, když z fialové hvězdy na špičce klacíku vytrysknou jiskry, jsem nucen uznat, že to nebude obyčejná větev – a vyčaruje na střeše stolek se dvěma od pohledu pohodlnými křesílky. Sleduju její počínání a hlavou mi probleskne nezřetelná myšlenka o tom, že jsem se asi pomátl, na nic víc se ale nezmůžu.

„Sedni si, drahoušku," pobídne mě s úsměvem v kulaté tváři a já si mimoděk vzpomenu na to, jaké to bylo, když jsem byl malý. Babička mě při nedělních návštěvách vždycky nacpala k prasknutí a s dědou jsme pak šli vytrávit na procházku do lesa. Miloval jsem je a oni milovali mě. A teď...

„Ty vážně nemáš nejrychlejší reakce, viď, Andrew?" zasměje se víla a vytrhne mě tak ze vzpomínek. Zatřesu hlavou a konečně se posadím. Křesílko je ještě pohodlnější než vypadá a sotva do něj zapadnu, na stolku se jako kouzlem – ušklíbnu se té myšlence – objeví spousta hrníčků s horkou čokoládou. Červený s kopcem šlehačky, modrý s tekutinou tak tmavou, že je skoro černá, zelený se šlehačkou a karamelem i žlutý s marshmallowny. Vyjeveně koukám na přeplněný stůl.

„A moje oblíbená, skořicová," prohodí víla a naposledy mávne hůlkou, načež se na stole objeví bílý hrníček. „Ochutnej, šup," pobídne mě.

Chvíli nejistě koukám na nápoje na stole a na vyčkávající ženu před sebou, přemýšlím, jestli je možné, aby mě chtěla otrávit pohádková bytost, a pak se natáhnu pro modrý hrníček. Z kouřící tekutiny stoupá silná vůně, lákavá, a mně se k vlastnímu překvapení začnou sbíhat sliny. Přiložím hrnek ke rtům....

Všechno se rozplyne, když ticho v místnosti prořízne protivný zvuk budíku – zamumlám „Já chci tu čokoládu!", ale není mi to nic platné, protože sen, ačkoli neuvěřitelně živý, je už pryč.