Autor: Puellainrotis

Dílo: Povědomá

„To sucho je v poslední době strašný, co?" prohodí ke mně pobaveně žena, která postává pod markýzou železářství, když celý promočený vbíhám pod přístřešek vedle ní. I když pršelo teprve chvíli, liják byl tak hustý, že mi z oblečení teď voda málem tekla.

„I velbloud by chcíp žízní," odvětím a ona se zasměje. Soudě dle jejího znuděného přešlapování a lehce mokrých vlasů bych řekl, že se tu taky schovává před průtrží mračen, aniž by měla v úmyslu jít do prodejny něco koupit.

Potom oba zmlkneme. Nevím, jak ona, ale já se s neznámými lidmi obvykle moc nevybavuju, a tak úplně nevím, co bych měl říkat. Přijde mi, že téma počasí už jsme vyčerpali.

„To chce odvahu, jet na tomhle," prohlásí najednou, aniž bych tušil, o čem to mluví. „A bez přilby," pokyne hlavou a když se tím směrem podívám, vidím asi třicetiletého cyklistu na předpotopním kole, které vypadá, že by dost dobře mohlo pamatovat jeho pradědu. Vůbec bych se nedivil, kdyby se v příští minutě rozpadlo na součástky a ty pak chvíli levitovaly ve vzduchu, než by i s cyklistou spadly na zem. Jako v animáku.

„Navíc v tomhle slejváku," dodám. Jako bych už viděl, jak mu podklouzne kolo a on se rozseká.

„Ještě že aspoň ten pes se vede sám," podotkne a i když se na ni nedívám, v jejím hlase slyším pobavený úsměv.

„Co?" zamračím se nechápavě, ale když se podívám vedle kola, zjistím, že tam opravdu jde pes a v tlamě drží vlastní vodítko.

Ta scéna působí jako nějaká parodie na ty lidi, co sportují se svými psy. Ty, co ve svitu jarního slunce jedou na hezkém a nablýskaném sportovním kole po cyklostezce a na vodítku přitom drží šťastně vypadajícího zlatého retrievera, který s vyplazeným jazykem běží vedle nich. A samozřejmě neškube vodítkem a nepokouší se jít jinam než jeho pán. Tady ale souhlasí jen ten poslední bod, všechno ostatní je vlastně naopak; cyklista zmoklý jako slepice jede na ošklivém prehistorickém kole po hrbolaté asfaltce a vedle něj pomalu jde středně velký knírač, který možná pamatuje svého pána jako vytáhlého puberťáka – jsem si jistý, že ten pes by běžet nedokázal ani kdyby jej honil rozzuřený pitbul.

„Tak tohle jsem ještě neviděl," podivím se. „Možná je to zvěromág."

Až to řeknu, zarazím se. Ne každý je takový nerd jako já. Ta ženská mě teď pravděpodobně má za blázna. Ohlédnu se na ni.

„Možná..." ušklíbne se pobaveně. Uf. Pochopila.

Znovu zmlkneme. Jak jsem na ni koukal, získal jsem pocit, že ji odněkud znám, ale nemůžu přijít na to odkud. Její obličej jako by mi byl mi jen vzdáleně povědomý.

„Ehm," odkašlu si, „neznáme se odněkud?" zeptám se rozpačitě.

Na chvíli se zamyslí, ale pak odpoví: „Myslím, že ne. Nevybavuju se."

„Pardon," omluvím se. „Jen... jste mi povědomá."

Mám prostě pocit, že ji odněkud znám. Tak moc světle blonďaté vlasy a šedé oči nemá každá druhá a já bych přísahal, že už jsem ji někdy viděl, ale prostě si nemůžu vzpomenout kde nebo kdy. Mám pocit jako by to bylo už docela dávno, ale to je všechno. Mám pocit, že čím víc se snažím ženu před sebou někam zařadit, tím míň tuším, kam by mohla patřit. Možná si ji vážně s někým pletu.

Nastane trochu trapné ticho, v němž přemítám o tom, že jsem možná měl radši mlčet, a tím považuju konverzaci za ukončenou. Teď tu pravděpodobně budeme vedle sebe postávat, dokud nepřestane pršet, abychom odsud mohli odejít aniž bychom do pěti minut vypadali jako bychom se zapomněli svléct předtím než jsme šli do sprchy.

„Jak se jmenujete?" osloví mě ale blondýna nečekaně. „Možná jsme se potkali, jen jsem vás nepoznala."

„Andrew Green."

Pohled se jí rozzáří: „No jistě, Greenovi!" ¨

Trochu se zasměje, jako by si vzpomněla na nějakou vtipnou historku pojící se s naším příjmením.

„Natálie Pelová," představí se. „Ale tuším, že to vám nic neřekne. Pomáhala jsem vám s češtinou, když jste se sem s rodiči přistěhoval."

„Aha," usměju se. „Já věděl, že vás znám!"

„Už je to dávno. Změnila jsem se," neurčitě pokyne na svou postavu. Ano, myslím, že tenkrát byla štíhlejší. Taky už je to patnáct let.

„To já taky. Přísahám, že už nejsem takovej spratek," ušklíbnu se. „Zpětně se vám omlouvám za to, co jsem občas prováděl."

Zasměje se: „Mě to bavilo. Pamatuju si, jak jste si občas pletl slova – předpokládám, že už víte, že tam na tý zídce sedí kos," ukázala na černého ptáka, který se krčil pod stromem na protější straně ulice.

„A ten koš by měl někdo vyvézt," doplnil jsem s posunkem na přeplněný odpadkáč o kousek dál.

„To by měl."

„S tímhle pletením slov jsem si užil svoje. Vzpomínám si, že jsem paní učitelce ve školce jednou řekl něco o děvce, s kterou jsem si hrál na hřišti. Nechápal jsem, proč se tváří tak divně."

Natálie se rozesměje: „Dovedu si to představit."

Ponořím se do vzpomínek na své začátky coby imigrant v Česku. Když už mi mlčení začne připadat dlouhé, podotknu: „Tu učitelku, co jsem měl po vás, jsem nesnášel. Tvrdila, že už jsem velkej a," napodobím její tón, „musím být zodpovědný a úplně se zbavit přízvuku, aby mě podle něj lidé nesoudili. Už tenkrát jsem měl pocit, že jediný, komu můj přízvuk vadí, je ona."

„Nevzpomínám si, že byste měl tak strašnej přízvuk," namítne Natálie. Usměju se.

„Taky že jsem neměl. Byla to strašná fúrie, naši to s ní po půl roce vzdali. Nakonec totiž i oni oceňovali jen to, že mi nedává sladkosti," řeknu a na tváři se mi usadí úšklebek, „ale já neoceňoval ani to."

Rozesměje ji to. Očividně si oba vzpomínáme, jak přinejmenším jednou do týdne něco upekla a kdybych mohl, sním to všechno sám a rodičům nic nenechám. Když si na to teď zpětně vzpomenu, udivuje mě, že jsem vždycky byl hubený.

„Tomu rozumím... No, vlastně," ostýchavě se usměje, „trochu jsem od té doby to svoje pečení povýšila. Peču 3D dorty a tak."

„Vy jste cukrářka?"

Dokážu si ji úplně živě představit, jak s čepicí na hlavě míchá krémy a zdobí dorty. Upřímně řečeno si ji jako pekařku dovedu představit o sto procent líp než jako chůvu zkombinovanou s učitelkou, i když jsem ji nikdy na vlastní oči péct neviděl.

„Ne, to úplně ne," usměje se. „Uklízím. Není to nic moc," vypadá to, jako by se styděla, „ale s děckama o moc lepší práci nenajdu." Říká to tónem žáka, který se omlouvá za chybějící domácí úkol, a já nevím, jak reagovat, ale ona naštěstí pokračuje a to mě z nutnosti vymýšlet vhodnou reakci na tíživou životní situaci jiné osoby vysvobodí: „Pečení mám jen jako vedlejšák. Dělám to proto, že mě to baví, i když je pravda, že občas na zakázku něco upeču. Mohl byste si něco objednat, zavzpomínat na dětství..."

Usměju se.

„...a možná tentokrát něco nechat i rodičům. Z té cukrové posedlosti už jste vyrostl, ne?" zasměje se, zatímco mně úsměv z tváře sklouzne.

„Jo, už jo," potvrdím, „ale rodičům bych asi nic nenesl. Moc se teď nevídáme."

Tenhle rozhovor nikdy není příjemný, ale za poslední rok už jsem ho s rodinnými známými, které sotva znám, vedl tolikrát, že tohle vlastně není jiné, a tak pokračuju dřív, než se stačí zatvářit neuvěřitelně zvědavě nebo se dokonce rovnou zeptat.

„Mírně řečeno si... nesedli... s mým přítelem."

Pravda je, že mého přítele ani nikdy neviděli, ale detaily toho, proč se nevídáme, lidem běžně nevykládám.

V Natáliině obličeji se najednou objeví podobný výraz, jaký občas mívá moje kamarádka Dana, když mluví o svých slashových příbězích, a já nevím, jestli je to dobře, nebo ne.

„A to tehdy působili jako fajn lidi," zamumlá mrzutě. Nabydu podezření, že si ani neuvědomila, že to doopravdy vyslovila, což se potvrdí, když si vyděšeně připlácne ruku na pusu.

„Ježíši, pardon!" vyhrkne. „Já se omlouvám, to jenom..."

„V pohodě," usměju se chabě. „Vlastně je to pravda."

„Ale i tak... Fakt se moc omlouvám. Občas zapomenu, že právě nečtu nějakou fanfikci," uchechtne se.

Slasherka v akci. Zacuká mi koutky a mám co dělat, abych se nerozesmál. Tyhle ženský jsou zvláštní. Nebudu tvrdit, že si občas nějaký takový příběh nepřečtu, ale to, jak jsou některé z nich posedlé vším LGBT, je kolikrát až směšné. Dokonce mám občas pocit, že používají víc gay slangu než já. Dana o mně s Davidem jednou dokonce chtěla napsat příběh – zatrhl jsem jí to a přemítal, že se mi asi nelíbí, jak je někdo fascinovaný mou sexuální orientací, nakonec jsem ale dospěl k závěru, že pořád lepší mít kamarádku homofilku než homofobku.

„Vážně, v pohodě," ujistím ji znovu. Usměju se a ona mi to nejistě oplatí. Nejspíš je úplně jedno, kolikrát ji ujistím, že mi to nevadí, ona se bude cítit pořád trapně.

„V pohodě," zopakuje.

„No," načnu. Déšť polevil, teď už jen kapalo, a já už vážně musím vyrazit domů. „Rád jsem vás potkal, ale už bych měl jít. Mějte se."

„Tak třeba za dalších patnáct let," rozloučí se se mnou paní Pelová se smíchem.

Vyjdu zpod markýzy, po pár krocích mě ale ještě něco napadne. Zarazím se a pak se otočím zpátky k přístřešku, pod kterým pořád postává má někdejší hlídačka. Zřejmě na rozdíl ode mě tolik nespěchá domů a může si dovolit čekat, než přestane pršet úplně. Nebo možná jen opravdu nechce zmoknout.

Když vykročím směrem k ní, odkud jsem před pár vteřinami vyšel, povytáhne obočí.

„Ehm. Mně jenom... říkala jste, že pečete i na zakázku?" zeptám se.

„No," povytažené obočí se změní v naprosto nechápavý výraz, Natálie zjevně moji nesrozumitelnou otázku příliš nechápe, „jo, občas někomu něco upeču. Proč se ptáte, máte přece jenom zájem si zavzpomínat?"

Uchechtnu se: „Jak se to vezme. David – totiž," zarazím se a nervózně si odkašlu, „- můj přítel – bude mít příští měsíc narozeniny. Říkal jsem si, že bych mu koupil dort. Nějakej designovej 3D výstřelek by sice asi úplně neocenil, na to on není, ale kdybyste upekla klasickej oříškovej dort, bylo by to super."

„Jasně, ráda," zazubí se Pelová. „Aspoň budeme mít větší jistotu, že se zase potkáme. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou."

„Fajn, takže..."

„Jasně, jo. Pardon," řekne, když se tázavě odmlčím. „Napíšu vám adresu, moment."

Začne se přehrabovat v kabelce. Nikdy jsem nepochopil, kde se v dámských kabelkách bere tolik místa a hlavně tolik věcí.

„Hergot," zanadává po chvíli očividně bezvýsledného hledání. Ještě naposled se prohrábne obsahem tašky a pak to vzdá: „Normálně s sebou vždycky mám takový ty lepicí papírky, abych mohla cokoli napsat, ale zjevně mi je Vojta zase čmajzl. Syn," dodá, když se zatvářím zmateně, „je mu šest a ještě nepochopil, že systém půjčování funguje tak, že se napřed zeptám."

„Aha."

„Takže... co teď?" zeptá se mě bezradně.

„Takže mi tu adresu nadiktujte," navrhnu. „Budu si to pamatovat."

Loupne po mně pochybovačným pohledem, ale adresu mi nakonec opravdu nadiktuje a připojí k ní i svoje telefonní číslo.

„Tak fajn," řeknu, když oba údaje zopakuju, abych se ujistil, že si je pamatuju dobře. „Děkuju. Ozvu se. Zatím se mějte."

„Zatím."

A teď už opravdu vyrazím domů.