Autor: HahBen

Dílo: Vlasy, vlasy, vlasy.

Lidé jsou jako břitké želé. Bleptají sebou po ulicích, rozlézají se po chodníku, šplouchají kus po kusu dolů ze schodů. Snaží se pobrat své upadané kusy, dát je do sebe a přidržet je. Je to náročné, tohle sebe sbírání. Tohle zamezování rozplizlosti, tohle tvarování beztvárna. Je to jako boj bez konečného výsledku. Doslova beztvarý boj, blemcající válka. Každý se snaží udržet si tvar. A pokud se jim to nepodaří, splynou v jedno obří želé. Nechutný patvar plížící se všude. Nemáš šanci, konečně je lepší se nechat pohltit. Ten rytmus, ta jednota a pohoda a klídek. Uspává tě to. Je rozhodně příjemnější nechat se nést. Jeden cumlanec za druhým. Šplouchání tohohle masivu je nezaměnitelné. Jeden cucavý zvuk, jak se leptá na podložku.

Želé je to první, co mě napadá, když vcházím do polorozbořeného baráku. Strhané stěny. Mám pocit, že co nevidět se střecha vzdá své funkce a s nadšením se mi zřítí na hlavu. Bastardice jedna. Nechť její děti shnijí zrovna tak. Otravují mě tyhle nekonečné domovní prohlídky. Ale co jinak. Myslím na svůj byt ve čtvrtém patře. Přehnaně si povzdechnu, pomůže to ale přijmout neblahost situace.

Nejen, že je barák na spadnutí z každého rohu, nejen, že by přes něj měla být přelepena páska značící životu nebezpečnou oblast, ale uvnitř této barabizny bodré vládne chaos. Chaos a to je vše, co k tomu říct. Nemám slabý žaludek, ale lidé by si po sobě měli uklízet. Celé nezměrné nechutné množství čehosi se na mne valí už u vchodu, chce mne pohltit a umačkat. Pln vzteku do odpadu kopu, až se kusy rozletí vzhůru. Při dopadu se ozve sborové šplouchnutí. Ušklíbnu se na to šplouchnutí, jen aby se mi na oplátku vysmál bublavý zvuk vtahovaného odpadu. Zní hladově. Překvapí mne, možná trochu poleká. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že mám strach. Spíš totální odpor. Odporné.

,,Haló?'' zavolám do prostoru. Můj hlas se odráží od neexistujících zbytků stěn, většina je ale pohlcena odpadky. Polykají můj hlas. Říkal jsem, že jsou hladové.

,,Haló?'' opakuji. Hlasitěji. Do hlasu se mi vkrádá zlomek vzteku. Jak já nesnáším domovní prohlídky. Ovládá mne neodolatelné pokušení prostě jen odškrtnout protokol a jít dál. A sousedi mají smůlu. Co naplat, že se jim nepochutný pach vlévá do oken, já bydlím jinde a oni mohou také. Rád se jim vysměji z úst do úst. Nechal bych se svést touto idylickou myšlenkou, kdyby mne nezradil můj zrak. Něco uprostřed odpadků se pohnulo. Strnul jsem. Ne ale strachem, strachem ne. Vztekem. Kdo se opovažuje kazit mi plány, kdo si dovoluje ignorovat, když volám.

,,Já vím, že tam jste.'' zařvu o něco hlasitěji, než by bylo bývalo potřeba. Alespoň tak ale upustím trochu té horké páry co mi vře kolem omozečnice. ,,Důrazně vám doporučuji vylézt''

Čekám na odezvu, odezva nepřichází. Nehodlám se prodírat touhle bažinou. Znovu rozčileně kopu do bažiny. Kupodivu se trefím více, než chytře. Geniální kop. Sliz se mi na moment rozestoupí. Rozestoupí se natolik, aby mi ukázal pohled na pohozené tělo uprostřed toho všeho. Pak se začne vše bortit zpět. Nesnáším domovní prohlídky.

,,že já to mám zapotřebí.'' mumlám si, když z hromady vyhmátnu železnou tyč. Vypadá masivně. Vypadá, jakože bych s ni někomu mohl přerazit vaz. Nebo klidně vazy dva. Těš se, ty narušiteli mé prohlídky. Rázně si probíjím cestu. Jde to snáze, než sem očekával. I tak narazím čas od času na nechutný slepenec čehosi. Ten jen šťouchám na stranu. Už po pár úslužných píchnutích se mi otevírá pohled dopředu. Vyžaduje to talent. Vyhrnu si rukávy košile na formu tílko, jak jsem se zapotil, a s tyčí stále po boku přistupuji ke pokroucené postavě. Mimoděk mne napadá, že této osobě už lámat vaz muset nebudu. Leží tam, uprostřed té pouště, leží na jediném nepokrytém místě. Bohužel pro postavu tohle místo ale není její záchranou oázou. Spíš fatou morgánou. Leží tam, údy zkroucené, leží a civí někam na podlahu. Má hezké ženské rysy, její blůza je porozepnutá více, než by se na jinak oficiálně vypadající ženu slušelo a odhaluje tak vcelku bohatý výhled. Stejně tak její černá upnutá minisukně, teď vyhrnutá tak tak na rámec přípustnosti. Vidím, že ji mezi nohami vytéká pramínek krve. Jinak je čistá. Ale zkroucená, tak moc zkroucená. Jako gumová panenka. Jako z plastelíny vymodelovaný panďulák, kterého můžete libovolně tvarovat , formovat k obrazu svému nehledě na lidské proporce. Žena je holohlavá. Hladký povrch její hlavy je červený, vypadá podrážděně. Působí, jako by ji někdo holil bez holícího strojku – ověřený postup, drapni a vytrhni. Šťouchnu do ni tyčí. Šťouchnutá se obrací na záda, slyším křupání. Její obličej by byl určitě hezký, možná jen moc upjatý, kdyby nebyl kompletně pomazaný rozmazaným líčením, kdyby nebyl zkřivený do agónie poslední bolesti. Ušklíbnu se. Ne, na tobě stihl vykonat pomstu někdo přede mnou. S určitou nemorální dávkou zadostiučinění v ni poznávám prodavačku elektroniky, která se mi pravidelně pokoušela vnutit jeden z notebooků. Úspěšně flirtovala se zákazníky a její strategie prodeje nejen notebooků tak fungovalo s vysokou účinností. Netvářila se příliš nadšeně, když jsem ji poslal ke všem čertům. Nestál sem o její zpocené tělo. Možná sem ji I veřejně nazval děvkou, hlavní pro mne bylo, že pak vždy naduřeně odkráčela. O to horší byl fakt, že jakoby na mne zapomněla, zas a znovu na mne zkoušela své triky. Potkal jsem ji včera. Málem sem si ji byl nevšiml, výjimečně stála tiše na kraji stánku, po nikom se hladově nevrhala, nikomu neznepříjemňovala cestu. Jaká to náhoda, že se znovu setkáváme za takovéto situace.

Dívám se na to ubohé tělo. Jak dlouho asi trpěla? Co dělala zrovna tady a kým byl ten, kdo ji tomuhle všemu vystavil? Budou lidé na jejím pohřbu plakat, nebo naopak jásat, že konečně přichází klid, když je tahle umíněná, prodejná poběhlice pryč? Někdo bude plakat určitě. Lidé jsou dobří herci. Možná ale, nebude mít pohřeb vůbec. Co naplat, tohle rozhodovat není k mému potěšení moje práce. Sundávám si rukavici a zvedám telefon, abych zavolal na stanici. Přeci jen bych něco takového měl ohlásit.

,,Počkej.'' ozve se za mnou dřív, než stihnu vytočit jakékoli číslo.

,,Hhhm?'' otáčím se za hlasem, v zubech držím ukazováček rukavice a snažím se nemyslet, na co všechno jsem touto rukavicí během posledních dvaceti minut sahal. To je disciplínou věru náročnou, vzhledem k přetrvávajícímu nechutnému nepořádku stále se prostírajícího kolem mě.

,,Prosím, než zavoláš, vyslechni mne.'' Dívám se do tváře mladíkovi s podivně řezanou tváří. ,,Je to důležité, velmi důležité.'' Podezíravě na něj pohlédnu. Jak moc velká pravděpodobnost momentálně existuje, že se dívám na vraha? Poslechnout si ale jeho vysvětlení se zdála jako mnohem přijatelnější možnost, než celou situaci ohlásit. Aspoň prozatím. Riskuji. Ten člověk je ale tak hubený a již napohled úplná slabotinka a tak nepochybuji, že porazit jej by pro mě nebyl nejmenší problém. Navíc mám svoji tyč. Jak velké rány by asi bylo potřeba, abych jej dostal na kolena, zajal a hrdinně předal vyšším úřadům, jakožto kriminálníka, vraha, zločince, kacíře a násilníka. Užil bych si tu ránu, to v každém případě.

,,Anooo?'' protáhnu, jen ať ví, že já určuji průběh tohoto dialogu. Mobil snížím někam k boku, nebezpečí prozatím zažehnáno, mladíčku, dej si ale pozor, co říkáš, protože zvednout mobil zpět je pro mne otázka jednoho pohybu. To se mu snažím říct svým postojem. Jestli něco takového nepochopil, není to můj problém.

Dojde až ke mně. Trochu výhružně sevřu tyč. Jeho oči jsou ale nasměrované a upnuté čistě na ležící polámanou. Upíná se k ni pohledem jako pijavice, já se pohledem vpíjím na jeho pohled. Obejde mne co největším obloukem. Vzhledem k všudy přítomným odpadkům je to úkol vlastně bez řešení. Být středobodem kružnice, poloměr by čítal je asi tak půl metru. Muž přidřepává ke zkroucené ženě. Jednou dlaní v plastové rukavici se jemně dotknul těla.

,,Je mrtvá tak plus mínus tři dny, možná I víc. Je pozoruhodně dobře zachovalá, vůbec nebyla napadena hmyzem.'' prohlásil po krátkém pozorování. Šarlatán jeden, pomyslel jsem si. Tímto přístupem udá leda tak sám sebe.

,,To je nesmysl.'' v mém hlase zní zadostiučinění, v mém hlase zní vítězství. ,,Viděl jsem ji právě včera. Čilou a živou.''

,,Opravdu?'' ani ke mě nevzhlédl. Slovo jen tak odtušil ze rtů, nevěnoval mu sebemenší pozornost. ,,Poslyš tedy, nechovala se tato žena nějak podezřele?'' jeho neformální způsob, jakým se mnou jedná mi leze na nervy. Přesto mne jeho otázka zaskočí natolik, že tento fakt přejdu.

,,Noo...ne, že ne. Byla celá taková, utišená. Taky ještě včera měla vlasy.'' oh ano, její řídké pramínky vonící po levném šampónu se nedaly díky své nechutnosti jen tak zapomenout.

,,Jak jsem si mohl myslet...'' jeho hlas vyzní to ztracena a zní mnohem tajemněji, než bych mu byl ochoten přiznat. ,,Přicházejí.''

,,Co prosim?'' jsem zmatený a to mně nebaví. Nemám pocit kontroly nad situací a to mne taky nebaví. Nedokážu se přesně rozhodnout, co teď dál, a to mě rozčiluje nejvíce ze všeho. Než se stihnu vyrozpárat z mých rozpaků, muž se prudce vrhne po něčem pro mě neviditelném na zemi.

,,Vlasy. Vlasy přicházejí.'' říká, konečně soustředěn mým směrem. Mezi palcem a ukazováčkem svírá jeden černý, silný vlas. Škubající se vlas. Jako uzounký červ, vlas sebou šije, mrská, zoufale se snaží vyprostit ze sevření. Přijdu si ještě zmatenější, než před malým momentem.

,,Cože?'' je vše, na co se zmůžu. ,,Co to sakra je za výmysl?''

,,Žádný výmysl, ne nic takového. Holý fakt. Vrhají se na nás z koutin, vlasy, co vypadaly. Jsou drobné, uzounké a jsou schopni tě ovládat. To je koneckonců i případ této nebohé slečny.'' cizák dále pozoruje kroutící se vlas. Já přemýšlím nad adekvátností slov nebohá slečna. ,,Zajímalo by mne, proč právě ji. Nejpravděpodobněji jen další z jejich experimentů, příprava na pohlcení.''

,,Pohlcení?'' přijdu si stále mimo, jeho sdělení mne ale přeci jen zarazí.

,,Máš představu,'' poprvé za celé naše setkání se na mne zpříma podívá. ,,kolik vlasů za celé ty věky vypadalo? Kolik jich například vypadlo pouze dnes? Kolik vlasů si každá dlouhovláska vyčeše, kdykoli se snaží upravit?'' jeho oči jsou nevýrazně hnědé. ,,Přicházejí. Přicházejí a již není návratu.'' Přes vážnost v mužově hlase a znepokojující vrtění vlásku si představím zástupy plešatců.

Než je má představa kompletní, muž strne. Sborově se podíváme na jeho nohy, koutkem oka zahlédnu, jak se vlas v jeho sevření přestal mlet.

Chodidla v prošlapaných sandálech se hemží nepočitatelným množstvím spletitých, lesklých chuchvalců. Je jejich stovky, možná víc. Hemží se a proplétají, jednotlivé pramínky jsou kluzké a silné na pohled, jak přesně a rychle postupují vzhůru ke stehnům. Muž začne řvát bolestí, jak se mu vlasy dostávají pod kůži, jak mu škrtí nohu, oddělují nohy od lůžek, drásají jemnou pokožku na krku a svoji vahou dostávají na kolena. Jsou jich tisíce, ba víc.

Přestane křičet teprve, když mu chomáč blonďatých vlasů zacpe ústa. Zakloní hlavu v posledním zoufalém pokusu o útěk. Černé, hnědé a zrzavé vlasy v nepřehledné změti se mu pokouší vytrhnout oční bulvy. A ze stran se přidávají další a další. Obrovskou masou zvednou na zemi ležící ženu, celou obmotanou ve vlasovém brnění, aby pomocí těžké cihly zasadila muži poslední ránu.

V této chvíli se konečně mám k odchodu. Běžím pryč, Pryč rušnou ulici. Panenka z vlasů za mnou. Na ulici způsobuje chaos, ještě aby ne. Slyším bolestné výkřiky těch, co se ji snaží zastavit v cestě. A vlasy se rozlézají, vlasů je více, vlasů je moc. Nuzně si vzpomenu na veškeré příběhy o zombie apokalypse. Jestli má přijít konec světa, rád bych alespoň naposled viděl Brinnu.