Autor: Hahben

Dílo: Kos, pes i cyklista zpívají svůj život Natálie

Ne, že bych snad neměl rád déšť, ne, že bych se snad kvůli takovým malichernostem rozčiloval, ale tohle boží zalévání zahrady přišlo extrémně nevhod. Stojím pod markýzou místního železářství, radost z toho nemám ani trochu. Je tu ale sucho, rád bych řekl i útulno. To ale nemůže být dále pravdě. Už jen proto, že nás tu stojí deset. V těchto případech dávám vždy přednost milému kolíbavému dešti před drtivou tíhou lidí. Byl bych dal přednost i dnes, dnes ale ne. Držím kytici růží, ta zmoknout nesmí.

Jedna ze schovaných dam se na mne měkce usměje. Její pohled přeskakuje z kytice na mé sako a zase zpátky. Usmívá se, šklebí se. Od ucha k uchu. Hnus, jak ona, tak její žluté zuby, které tak snažně vystrkuje do obecenstva. Kdyby tahle kytice nebyla pro Brinnu, už ji má prorvanou skrze celý chřtán. Růže jsou žluté, takové má nejraději. Zbylí ukrytenci si hledí svého. Snažíme se nedat najevo existenci jeden druhého. Každý má svůj suchý střípek světa. Nic nás nespojuje. Jen ta touha nenamočit se. Ta tedy jo. Nevím, jestli mě tohle troufalé ticho nestresuje ještě více, než kdyby se všichni spolu bavili ve veselém hovoru. To je přeci tak lidské, tyhle prostoduché hovory, tyhle small talky, či co já vím, jak to nazvat. Vítejte v životě někoho jiného, v životě tak jiném, až se naprosto shoduje s tím vaším. Užijte si tento výlet, je krátký a vy si můžete vychutnat svoji domnělou jedinečnost.

Je tu ticho, jenom kapky deří do kovového okapu. Bože bože, přeléváš svou zahrádku.

,,Ano mami?"

Nečekané přerušení, které ale zákonitě jednou přijít muselo. Všichni, jako jeden, otáčíme se zatím zvukem. Kromě puberťáka se sluchátky a asi desetiletého chlapce, příliš zabraného do blikající hry na tabletu.

,,Ne mami, právě sem si šla zaběhat...tady prší mami, musím počkat, než zase vyrazím... cože? Ne, ne to nemusíš...Tak se měj, ahoj."
Žena, dlouhé, blonďaté vlasy zespodu melírované směsí růžové a fialové, provinile pohlédla na své obecenstvo. Vyděsil ji počet hladových očí, hltající cizí trable. Ne, obecenstvo se nezlobilo, obecenstvo chtělo další. Byla oblečená do přilehlých legín a růžového tílka, které nepříjemně odhalovalo přebytky na jejím těle. Byla zpocená, její pevně utažený cop se pomalu ale jistě rozkládal na jednotlivé vlásky, nacházející si vlastní cestu zpod upocené čelenky, na potem oleptané čelo.
Byla baculatá, tlusté tvářičky se červeně leskly. Pot, námaha. Ostuda? Usmála se na své obecenstvo. Řekl bych, mile se usmála, kdyby v jejím úsměvu nebylo cosi zvráceně citlivého.

Před železářstvím proběhl pes. Směšné zvíře, vodítko od svého obojku v zubaté, jistě páchnoucí tlamě, mašíruje si to skrz ulici, nehledí na déšť, nehledí na louže prskající tmavé špinavé kapky kolem tlapek. Vořech je to. Běží s nezkrotným odhodláním. Podvědomě vím, že ten pes něco hledá, hledá a ač je zoufalý, nepřestává se za svým cílem honit. Najde svého páníčka? Poklepá jej někdo pochvalně po hlavě, aby vyjádřil svoji vděčnost, dokázal svoji autoritu?
Hloupé psisko, přesto bych nejraději běžel s ním.

Muž, asi inženýr, vpravo ode mne téměř až agresivně buší do obrazovky telefonu. Neujde mi, jak přeblikává mezi okénky Moniky a Markéty. Brouček a Sluníčko. Manželka a milenka?

Deštěm si beze strachu pluje cyklista. Bez přilby, dárce orgánů, šine si to na Favoritu. Kolo vrže, sténá a mě mrazí po zádech při představě, jak předjíždím nehty po zrezlém kovu, jak mi koroze padá na kolena z paprsků kola, tříští se v barvící součástky. Jede nikam nespěchajícím tempem. Kam by se hnal. Obličej mu pod clonou mokrých vlasů není vidět, možná právě proto bez povšimnutí projíždí kolem rozjetého kosa vedle obrubníku. Stejně jako si umírajícího ptáčka nevšímáme my, ti suší pokrytci, stejně jako si jej nevšímají auta, bloudící stěrače na své cestě.

,,Ahoj tati."
žena znovu pozvedává zvonicí mobil k uchu. Pohled ještě provinilejší.

,,Ne, dneska opravdu nestíhám, nemám hlídání... vzít je sebou nemůžu, musí jít spát brzy...jo jasně, já vím, pozvali jste i Danielu?...Danielu, měl by se s tím konečně smířit tati, je to její volba tati a naposledy co sem ji viděla vypadala opravdu spokojeně... jasný jasný, chápu, tak pozdravuj Emu. Taky pozdravuj Jakuba, připomeň mu ten email co sem mu poslala, jo?...taky tě miluju, tak ahoj."

,, Rodinné problémy?" naklání se k blondýnce žena, co se na mne předtím tak falešně usmívala, téměř bezprostředně poté, jak je hovor na mobilu ukončen. Už vím, rozhodně mi bylo příjemnější, když tu bylo ticho. Řezavý hlas ženy řeže snad i dešťové kapky.
Lehce poplašná blondýnka upře své šedé oči na dotazující se páchnutinu. Jsem rád, že ta žena není tak blízko mne. Kéž by tu nebyla. Kéž by tu nebyl nikdo.

,,Jsem Magda." podávají si ruce, výborně. Tohle nevypadá na krátkou konverzaci.

,, Natálie." stále překvapená. Jak milé úsměvy, jak oficiální seznámení, nejlepší přítelkyně. Až za hrob. To nebude daleko.

Cyklista kolem nás projíždí podruhé, zabrán do své jízdy, vlasy stále přes celý obličej.

,,...máte to tedy těžké. Rozvedení rodiče. To se ale prostě občas musí, no. A co ste to říkala s těmi syny?"
na dvě hovořící jsem začal udávat pozornosti až tak v polovině jejich nuzného rozhovoru.

,,Ano ano, mám dva. Rádi bychom se přestěhovali, už na to dlouho šetříme. Vojtík se těší, ale Matoušek nám dává zabrat. Je hrozně inteligentní." její úsměv je tentokrát vlahý. Ach co tě trápí, milá Natálie, jen nám pověz, jaké neštěstí potkalo právě tebe.
Než Magda stihne pokračovat, zvoní mobil potřetí. Písnička shape of you mi začíná lézt krkem. Tisknu oholené stonky růží.

,,Mami?... jasný, dort upeču dneska večer, jen, co se vrátím domů..." pak se začervená a polohlasem, tak abysme ji neslyšeli, dodává ,,...jasně že já si nedám, vždyť víš přeci... jasně, na Jaroslava počkám...mami Jimmy je hloupá přezdívka... dobře, tak čau." Loučí se, hovor pokládá druhá strana sítě, Natálie si přejíždí prsty po předloktí. Až teď si všímám tenké, protáhlé jizvy na vnitřní straně pravého předloktí. Macatá ručka, tenká jizvička. Ach Natálie, Natálie, to ty můžeš za tu jizvu? Každý máme minulost přeci. Proč ji nechovat, stejně jako ranku na prstu?
Dítě v kočárku se rozbrečí, matka jej intenzivně pohoupe. Starší bratr vzhlédne od své hry, jen aby hodil po dítěti nemilý pohled. To samé udělám já s tím rozdílem, že pro můj pohled je nemilé slabé slovo.

,,Vaše matka zní dost úzkostlivě. Jak to s ní dáváte?" zaskřehotala Magda.

,,P-prosím?" zajíkne se Natálie. Nejsem příliš sociálně zdatný, podle Brinny, i tak je mi ale jasné, že Magda uhodila hřebíček na hlavičku.

,, Váš život je jako stuha, kterou uzluje vaše okolí, kolik uzlů udělala vaše matka?" To se přidává mladík, silné brýle, čepice, volné oblečení a bradka. Je mi nesympatický jak slovy, tak vším ostatním. Jdi si vyfilozofovat, jak odsud co nejrychleji zmizet, zatracený filozofe.
Stoupne i můj odpor k Magdě, když se jí v nalíčené tváří mihne uznání. Na ni výrok zapůsobil. Mě připadá pitomý. Hloupý, netahej ho sem, idiote.

,,N-nic není s moji mamkou. K-kdysi jsme se nepohodly, ale teď je vše v nejlepším pořádku." Dej se dohromady, no tak Natálie, tvoje koktání mne zajímá ještě méně než tvůj zmrzlinově drsný život.

Cyklista projíždí potřetí, zahalení vlasů obličej snad již ani nebudu zmiňovat. Z kosa rozplácnutého na chodníku vyprchává život jako z propíchnutého balónku. Hodně velkého balónku. Trvá to, to je mi ale nebožáček. Déšť do něj bubnuje, zvrácená je jeho radost z máčení ptákových peříček. Jsem zvědav na výraz majitele místního železářství, až bude ptáka seškrabávat do plastového pytle, aby se jej zbavil do popelnice. Míchanice pocitů. Jeho tvář bude jednou velkou omeletou.

Dítě v kočárku konečně přestane naříkat. Matka si oddechne a vymění si s Natálií pohledy plné porozumění. Ten moment pochopení netrvá ani déle, jak tři sekundy. Přesto si jsou dvě ženy, dvě matky s dvěma syny, blízké, jak to jen pod markýzou místního železářství na jediném suchém místě široko daleko jde. Jak směšná se stává tahle suchá komedie. K humornému prvku přispěje i bezzubá stařešina, zavěšená na kočárek, která se blaženě usměje tichu. Určitým způsobem je to nejsympatičtější osoba téhle nevzhledné skupiny.

Shape of you je písnička, kterou po dnešku nebudu chtít již slyšet. Mobil je ve zvonění neoblomný.

,,Mami?...ano, Vojtíška i Matouška přivezu, spolehni se...Ne, Jakub bohužel nestíhá, jako vždycky...tak jo, tak čau."

,,Prosím Vás, můžete ty vaše hovory trochu ztišit?" Tak i ty máš potřebu se hádat, pane inženýre? Budiž tedy, počkají ale Markéta s Monikou? Nebudou se shánět po tvé skvělé osobnosti? Nebudu ti lhát, pane inženýre, čas jsou peníze. Nevěnuj pozornost, zaplať.

Matka a Magda po něm přísně loupnou očima. Jako loupat pomeranč, tak by si ho podaly, kdyby se snad snažil dále prosazovat svůj klid. Pan inženýr, znalec ženské povahy, raději se pustí zpět ke svým načančaným rozmluvám na obrazovce mobilu.

,,Ne, že by mé osobě po tom snad něco bylo, ne, že by má osoba nebyla malicherná. Vaše problémy jsou jako kapka v řece. Řece světa. Řece života, co vše splachuje v dáli, co hltí břehy, omývá krajinu. Čím víc budete své problémy řešit, tím větší Vaše kapka bude. A kolik takhle velikých kapek asi je? Protrhne se dno řeky pod tou tíhou, protrhne."
Mladík si zamyšlen hladí bradku, zírá do deště. Zírá na počtvrté projíždějícího cyklistu. Nikoho to nepřekvapí. Pro nikoho není cyklista důležitý. Mladík si posouvá brýle, aby hodil moudrou bulvu směrem k Natáliiným modrošedým očím.

,,To je ale úplná blbost." tentokráte ses, mladíku, Magdě nezavděčil. Mlč Magdo, mlčte oba. Zírám do růží. Jak moc mě jen tenhle déšť zdrží.
,,Kdyby neměla řešit své problémy, úplně by se scvokla, že drahá?" Magda hltá Natálii očima. Vyžaduje kladnou odpověď, vyžaduje kývnutí, pochvalu. Vyžaduje pocit, že právě někomu změnila život k lepšímu. Magdo, ty stará sůvo, akorát Natalii děsíš.
,, Měla bys si se postavit své matce, ať už dělala co kdy dělala, tohle je tvůj život drahá a tvoje matka v něm nehraje roli. Vykašli se na ni."
Chtě nechtě začnu uvažovat nad tím, jaká je asi matka Magdy. Určitě to bude chudák.

,,Ale každý má své problémy, myslím, že byste naopak měla nechat život plynout." nenechává se odbít filozof.
,,Co jsou Vaše problémy v porovnání s problémy ve světě, odpoutejte se od své individuality a nezasekávejte promazaná kola stroje."
Můj štítek filozofa možná nebyl zcela správný. Je to prostě vyšinutec.

,,Myslete na to, co je nejlepší pro vaše děti, třeba Honzík s Ondrou milují své babičky a dědečky. Nedokážu si představit brát jim něco takového. Rodina je základ. Zkuste si se svojí matkou promluvit, zkuste se jí více přizpůsobit, podvolit, hlavně neberte dětem jejich prarodiče. Děti jsou důležitější." matka k sobě vine očividně nezaujatého kloučka s tabletem. Jestli je to Honzík nebo Ondra, to můžu jen hádat.

Cyklista projíždí popáté.

,,A co si dát prostě pauzu, na všechny se vykašlat?"
Jsem notně zaskočen a rozčilen tím, že Pan inženýr má stále potřebu se zapojovat do téhle šarvátky. Mám toho tak akorát dost. Jak se všichni překřikují, jak vnucují svůj život, principy

,,Hloupost, lodina je saklad." bezzubá stařešina, bezzubě se přidává. Dítě v kočárku začne zase brečet.

,,Já si myslím," můj hlas je hlasitý, dalo by se říct přímo autoritativní. Všichni se ke mně otáčí. Shlédnu všechny jejich oči, oči, kterými opovrhuji. Venku dopadají poslední kapky deště. Obecenstvo ale, příliš zaujaté tímhle živým přenosem, aby si něčeho takového všimlo. Dokonce i puberťák přestal věnovat pozornost své muzice, vytáhl si nacvičeným pohybem sluchátka z uší. Čekal, co řeknu, čekali, co řeknu.
,, Že byste všichni měli zavřít klapačky a rozejít se po svých. A ty Natálie, ty si to vyřeš po svém."
Zmateně, skoro vystrašeně na mne pohlíží. Její oči jsou zbarvené do modra. Je v nich prosba, prosba, abych ji vytáhl z téhle šlamastiky. Sotva známost, přesto jsem teď jejím středobodem. Nezachráním tě, Natalie, nezajímáš mně.

Po chvilce rozpačitého mlčení, kdy jeden kouká na druhého, se modré oči Natálie omluvně, mokře usmějí, aby v strhaném poklusu vyrazily do těch pár posledních, úderných kapek.

Cyklista projíždí pošesté, stále svou monotónní jízdou vpřed, kos již nadobro vzdal svoji existenci, rozjetá peříčka plují do kanálu. Dokonce i pes se vrací, vrací se zlomený, nedosáhl svého cíle. A ti všichni, všichni se připojí k Natálii, jak si všichni pohlíží do očí, do očí šedých, do očí modrých.

Komedie.