Druhé místo získává:

DizitJake

Tvůj příběh splnil všechny mé vytyčené body – (grako v pověstném puntíkatém hrnku, cucavé bonbóny, charaktery, projektor promítající obrázek s modelkou, přednáškovou síň, popis ve třetí osobě, hrdiny. Rozsah, který jsem vytyčila jsi přesáhla, což je dobře i tak bych však uvítala ještě o něco delší příběh. Působí dobře jako úvodní kapitola nějaké preapokalyptické detektivky, což ve mně vzbuzuje zájem a zvědavost, jak to bude dál. Zároveň však je řečeno příliš málo. Rozvažovala jsem, zda příběh splnil podmínku, setkávají se v místnosti z různých důvodů a uvědomila si, že vlastně ano. Jen, Ike a David, který je tebou dodaná postava, vědí proč tam jsou. Slaběji působí však situace kolem Andrewa, že je na něj vzat zřetel až ve chvíli pádu Ikeho k zemi. To je právě možná ten úsek,který postrádám, tam kde se dozvíme o trochu více, proč David a Ike odešli. Tajemství kolem propisky se mi líbí i to, že tím Ike překvapí všechny. Možná je to část, nějakých myšlenkových pochodů Andrewa, kdy to sleduje. Pokud jednou tvůj Ike, najde větší prostor k životu tak nějaká taková to detektivka by mě moc lákala a rozhodně budu ráda, pokud mi dáš vědět, že je na světě.

Tvá výhra: Dvě tebou napsaná dílka, dle tvého výběru si s radostí přečtu, ohodnotím a poud budu mít důvod, nebo chuť nechám i komentář. Také pokud zatím nesleduji tvůj profil, začnu jej sledovat. Gratuluji!

Nemoc a hrom

Za skly severní stěny přednáškové místnosti se šeří jeden z prvních podzimních večerů. Chladný podtón města však neproniká až do místnosti, tu totiž hebce, avšak v kombinaci s moderním prostředím nepatřičně, osvětluje lampička stojící na katedře. Hned vedle ní se o stůl opírá mladý muž se založenýma rukama, na něco zřejmě čeká, kdo ví na co a jak dlouho. Nevypadá ale nedočkavě, oči přivřené, hlavu skloněnou.
Naslouchá tichému liduprázdnu po vytíženém dni pro tuto místnost., tuto budovu. Možná. A pak se z chodby počne přibližovat ozvěna dvou sad kroků. A otevřou se posuvné dveře. A dvě postavy vstoupí, jeden ze dvou cedulku na svetru.
Andrew Green
Visitor
Cizinec? Ike ten fakt jednoduše přejde, David mu to kdyžtak později vysvětlí, když bude co.
Andrew se drží v těsné blízkosti za postavou první, velmi sebejistou v tomto prostředí, zdá se.
„Ike, ty už jsi tady?" ptá se David s překvapeným výrazem.
„Hmm?" Zabručí Ike unaveně, ale pak s chabě skrývaným sebezapřením vykročí směrem k těm dvěma.
„Ike, tohle je Andrew. Andrew, Ike."
Ike i Andrew na sebe kývnou a podají si ruce, nepůsobí to nijak nepřirozeně. Na to se Ike otočí a dojde zpátky ke katedře, startuje elektroniku.
David pokyne Andrewovi, posedají si vedle sebe do druhé řady.
Ike buchá do klávesnice přístupové heslo, Andrew naklání hlavu k Davidovi a něco mu šeptá, David se napřímí.
„Ike, můžeme jít rovnou na číslo 158." A najednou jeho rysy ostře vykreslí bílé světlo. Ike zhasne jediný zdroj útulnosti v místnosti a pokýve hlavou, vlasy se mu při tom přehoupnou přes oči.
Projektor na plátno promítá fotografii s extravagantně oblečenou modelkou, avšak její extravagantnost, ač je nemalá, přebíjí obrovské fialové zduřeliny na odhalené kůži dekoltu, krku a obličeji. Přes to všechno na její jinak drobné tváři hraje svůdný úsměv a přivřené srnčí oči.
Ike vytahuje z kapsy pytlík a se zašustěním z něj bere tři kusy, zbytek pokládá vedle monitoru, do druhé ruky bere dálkový ovladač, a zaujme místo na židli ob jednu od těch dvou, nabídne jim cucavý bonbon.
David s Andrewem přijímají, všichni tři teď s kouskem plastu po rozbalení a kyselosladkou chutí na jazyku sledují fotografii, dost v klidu. Koneckonců, jedná se o výjev podobný tolika, co za poslední dobu jejich oči uzřely.
„Nějaké nápady?" nahodí otázku Ike, hlas hluboko položený, trochu ochraptělý.
„Vypadá to jako všechny poslední případy emboárie." Konstatuje David.
„Ne tak docela," neguje Ike.
„Máš na mysli míru napnutí kůže tam napravo u krku?" poprvé zazní Andrewův hlas.
„Nejen to." Ike se mírně pousměje, záhy si ale stiskne kořen nosu a zamračí se, jakoby v bolesti. Mezi zuby mu unikne syknutí.
„Ike?"
„Omluvte mě." Zvedá se. Za urychleného odchodu z místnosti prohodí: „Přemýšlejte..."
Posuvné dveře se po chvíli automaticky zavřou a David s Andrewem si věnují jeden dva tázavé pohledy. „Jdu zjistit, co se děje." Vstává i David a jde pryč.
„Počkám." Andrew počká.
Andrew čeká, temnota venku houstne. Na modelce už nemůže najít nic podezřelého, tak seshora pozoruje velkoměsto. Najednou cosi zašustí od stolu. Andrew tam rychle stočí svou pozornost, ale nezaznamená ani pohyb, ani nic jiného. Ale rozdíl by tu byl! Pamatuje si přesně uspořádání stolu. Chybí pytlík s bonbony. Plastovému sáčku by koneckonců odpovídal i ten zvuk. Andrew se zmateně rozhlíží po místnosti. Nikde nic, Trochu mu přejede mráz po zádech, ale počínající napětí rozřízne vcházející postava, nám dosud neznámá. Nese si tácek a na něm granko hrnek a dezertový talířek se dvěma cupcakey.
Asi se ptáte, jak to vše mohl ve tmě a ještě oslněn světlem z projektoru Andrew rozpoznat. Nepodceňujte ho, má dobrý zrak! Ten potřebujete když chcete mít skvělou fotografickou paměť jako on.
Postava natočí hlavu k plátnu a ze rtů jí ujede trochu znechucené „Uuu...".
Andrew sedí jako zařezaný, sleduje, co bude dál a v koutku mu cuká nervózní úsměv, zároveň v pobavení z toho, že jeho přítomnost ještě nebyla odhalena, když si muž sedá za katedru, pokládá občerstvení a rovnou usrkne z hrnku, přímo naproti němu. Pak se s chutí zakousne do jednoho z dvou přezdobených dortíků, až se mu zaleskne jizva na levé straně obličeje. K tomu všemu z kapsy tmavé větrovky vytáhne malý bloček i s propiskou a začne si do něj energicky cosi zapisovat. Vše to vypadá jako nějaká inscenace. Scéna pokračuje v zásadě monotónně. Když muž vše spořádá, opět sáhne do kapsy a tentokrát vytáhne drobný předmět. Tiskne ho mezi prsty, takže není moc vidět, a prohlíží si ho, zřejmě jde o něco typu klíčenky nebo nějakého amuletu, to však ani Andrew nerozezná.
V tu se ale odsunou dveře a vejde David s Ikem. Muž sebou cukne, div nespadne ze židle.
„Roberte?" Zazní do ticha Davidův sebevědomý hlas.
Robert si hlasitě oddychne a vstane. Ruce si otře do kalhot a usměje se.
„To jste vy dva zase? Ještě vám nezakázali si tu po škole pořádat ty vaše, erm, vlastní hodiny?"
„Profesorka Králová naši iniciativu spíše ocenila, narozdíl od tebe."
„To zní jako fakt."
„A co ty tady?"
Ve tvářích všech kromě Roberta se zračí otázky a pochybnosti. Modelka si drží svůj úsměv.
„Chtěl jsem být chvíli sám." Robert se na konci věty trochu uchechtne. David protočí oči a Ike si povzdychne. Ike obejde Roberta, znechuceně pohlédne na tácek se zbytky a po otevření šuplíku stolu z něj vytáhne krabičku a položí ji na stůl. Otevře víčko z tvrdého papíru se stříbrným písmem a odhalí tak už na pohled drahou propisku, či spíš to, co z ní zbylo.
„Tohle je tvoje, ne?" Ike má dost nepřítomný pohled.
Robert ji vezme z pouzdra a se zájmem si ji prohlíží. David ani Andrew nejspíš nejsou s to pochopit, proč Ike a Robert nadělají tolik kolem rozbité propisky.
„Kdes to vzal?"
„Ze stolu..."
„Ne, myslím původně."
„Ehm, já ani nevím."
„A jak jsi věděl, že by to mělo patřit mně?" Robert hledí Ikemu do očí, propisku na dlani. Ten zase vypadá, že každou chvíli uteče pryč. Kruhy pod očima. Asi si uvědomí, že vlastně vůbec nemá zdání, jak se k danému předmětu dostal. Jen pokrčí rameny a nadechne se, jakoby chtěl ještě něco říct, ale najednou klesne na zem v bezvědomí.
David se konečně podívá směrem k Andrewovi a pak z okna.
Bleskne se, pak je tma. Modelka zmizí spolu s výpadkem proudu. Čekání na hrom.