Od: DizitJake

Název: Ike a potopa světa

Pod nebem těhotným deštěm

Jakou tíhu připomínalo mé duši

Mé oči se skelně chvěly

To jsem se přes zrezivělý plot

Kterému se vyhýbaly shnilé listy

Díval do zornic bytosti jiné

Ta však s klidem

Dalo by se říct až nepřirozeným

Seděla v domku nad klouzačkou

Jen její štíhlý krk a paže

Byly s to hlavě vykukovat

Z toho chabého skrytu před sluncem

Jak slabě se snažilo dostat své paprsky až sem

A protože mé uhranutí nedovolilo

Plicím mým nabírat těžký vzduch

Jak se na obloze rozpínala temná mračna

Podbarvená sluncem téměř za zenitem

Přesto jasně zářící ve tváři té

Z níž já nemohl oči odtrhnout
Byla to ona, ta ona

Obraz se mi zatmívat počal

Jak tělo po kyslíku křičelo

Ale celé to bylo jako kouzlo

Já však s tím vším, co jsem měl

Bylo mi to jedno

Neboť jsem smířen byl, zemřu

Už mě nemohlo čekat nic krásnějšího

Nežli setkání s tímto stvořením či nestvořením

Jakobych tím náhle byl zhojen

A už nikdy neměl mít strach

Propadl jsem sladké temnotě za víčky

Bloudil jsem a ona mě volala

Jakoby v tom byla potřeba neodkladná

"Ike"

"Ike"

"Ike"

Najít jsem ji musel

Hledal jsem ji

Každou chvíli oslněn zábleskem

Co se odrážel od vodní hladiny v té temnotě

Za ním s ohromným zpožděním

Hrom, jenž přeřval všechno volání

A z nějž jsem se pokaždé musel vzpamatovat

A zas svůj směr hledat

Při každé ráně

Jakoby mnou projela dýka

Ona však byla jen zvukem

A pak najednou bylo ticho

Jak krásné, pomyslel jsem si

Ale zároveň mnou otřáslo zneklidnění

Co když už ji neuslyším

Zastavil jsem své kroky

By dále vodu nečeřily

Rozhlížel se

Tu náhle sladký hlas přímo u mého ucha

"Ike, tak tady jsi"

Ale já měl pocit

Že nejsem

Jakobych se rozpustil

Padl jsem na kolena

A cítil náhle tu černou kapalinu

Prosakující mi látku nohavic

Tu mi zas ten dech pošimral ucho

Stejnou větou

Jako ochromen jsem tam klečel

A na hladině se objevily tisíce hvězd

Ona mi položila ruku na rameno

A její postava mě obešla

Její kroky nerozechvěly vzduch

Možná protože tam žádný nebyl

Možná protože ona tam nebyla

Možná protože to bylo jen v mé hlavě

A tam je všechno, ale přitom ne

Cítil jsem bezmeznou pokoru

"Ike"

Otevřel jsem oči

Její vlasy mě šimraly na rtech, voněly

"Ike, zůstaň se mnou"

Nepřemýšlel jsem, vše bylo jasné

Zdvihl jsem ruku a pohladil ji po těch voňavých vlasech

Cítil jsem jiný svět

Jak se usmála, drobné šupinky

Na jejím čele jako perleť zaleskly se

A černý mrak za její hlavou se rozhodl oplodnit zem

Kap kap kap

Za chvíli vše promočené, očištěné

Už skoro tma, jen lampa blikala

Ale možná to neblikala lampa

Nemohl jsem si být ničím jist, jen věcí jedinou

"Zůstanu"

A ona otevřela ústa a v nich cosi zářilo

A z nich se počala vysouvat jakási světlá vlákna

Kroutila se, smotávala a rozmotávala

Sklonila se pomalu k polibku

Zavřela ty velké černé oči

A já v odevzdání přijal

Jak nás spojila

A do chřtánu mi vjela těmi vlákny

A mezi nimi horký jazyk

Ale ta vlákna mi prostupovala dál

Cítil jsem je hluboko

Ale jakoby věděla jak, zvolila si cestu

Abych mohl dýchat, abych se nedávil

Aby se mé tělo nezačalo svírat

Jak něžné

A déšť jakoby ani nepomyslel na to

Že by mohl ustat

Ba rozezněl se ještě víc

Odrážel se od houpaček

Ty stály, jakoby se nikdy neměly houpat

A mé tělo jak leželo

Napůl na zemi, napůl v náruči

Též nepohyblivé

Bylo nyní obehnáno vodou

Která jen přibývala

Ztratil jsem čas

Až někdy pak jsem si všiml

Že se nejspíš utopíme

Neboť voda nám sahala po brady

Ale to nebylo důležité

Držela mě pevně

Zvenčí i zevnitř

Cítil jsem ji

Jak mi ty její nitě

Skrz svaly pronikají

Tvořily síť, nejspíš

Cítil jsem ji

Jak se snaží

Aby to nebyla bolest

Přesto mi z očí unikaly tiché slzy

Ty se však ztratily v proudech z nebe

V kapkách, které se spojily

V jedno velké nekonečno

Ve kterém se ztratily i naše těla

Věděl jsem, že už je tma

Nemusel jsem to zjišťovat

Přesto jsem dostal touhu vidět

Jaké to je být ztracen a přeci spojen

A tak jsem víčka rozevřel

S překvapením

Podobným otázce

Co že to je po smrti

Shledal jsem

Že my dva v chladném světle

Ocitli jsme se

A ono vycházelo

Z jejího těla

Stisk ruky kolem mých ramenou

Upevnil se směle

Natiskla se na mne více

To tělo křehké, přitom silné

Vzepřelo se oproti mému lidskému

To se přizpůsobilo s vděkem

Nemohl jsem dýchat

Nemusel jsem

Mé jinak velmi kritické myšlení

Opité bylo tím vším

A nekladl jsem si

Ani nikomu jinému dotazy

Na možnosti a nemožnosti

Jejich příčiny a důsledky

Stačilo mi být v hlubině

Jako ve smrti

A cítit ve svém těle dva životy

I když každý odjinud pocházel

Když voda opadla

Snad po několika týdnech

A my jsme se opět dotkli země

Nazí

Oblečení jsme nechali zmizet

Začalo hnít, už dávno

Ona se odtrhla po tom

Co ze mě vším vystoupila

Byl jsem vyčerpaný a ona také

Leželi jsme na betonu

A trochu foukalo

Slunce podzimních dnů a jeho poslední síla

Stromy s holými větvemi

Bylo ráno

Po dlouhé době

Nabral jsem chladný vzduch do plic

Zachvátil mě kašel

Tělo mé, oheň

Měl jsem pocit

A při tom jsem si všiml

Že nezbylo nic

Kromě nás a těch pár stromů

A betonu pod námi

Po chvíli vzpamatoval jsem se

A hodlal zjistit stav

Těla svého

Protože opilost a sen

Už odezněly

Má předloktí poseta

Nesčetně drobnými podlitinami

To jak si hledala cestu skrz mé tělo

Zkřivil jsem obličej v úšklebku

Vyhledal její pohled

Ten byl dosti pobavený

"Zhojí se, Ike, neměj strach"

Její hlas mě zas vábil do snového stavu

Ale ne, alespoň jednou jsem chtěl

Pochopit realitu tak, jak je

A jestli vůbec je

Anebo jsem to nechtěl

Ach ne, vzpamatuj se

Bloudil jsem dál zrakem po svém těle

Tak bledé mi připadalo

Téměř jako to její

V ústech jsem cítil krev

Žaludek se mi obracel

A podivnou lehkost jsem pociťoval

Celkově to byl pocit, že žiju

Voda, která na betonu ulpěla

Neodlila se, nevsákla se ještě

Při pohledu zblízka

Plná byla jen tak tak

Okem viditelných, obrvených, običených

Organismů bílých

Celé to tvořilo podivný sliz

Sám jsem měl tuto směs

Spolu s odumřelou

Původně živou složkou

Na kůži zaschlou

Tvořila podivné nánosy

Podobné soli

Vlasy jsem jí měl slepené
Stejně tak ona

Pachuť na jazyku mi
Byla obrovského hladu znamením
Napnul jsem se v zádech
Přetočil se tváří k zemi
Vlasy delší než
Jak pamatuji si je
A tak mi padaly
Slepené do obličeje

Ruce položil jsem na její stehna
Nehty proti šupinám mírně zaryl
Ganoidní, přišlo mi
Některé z nich se za praskotu vylouply
Sliny se mi začly sbíhat
Voněla, ach, a jak!
Sliny jsem spolu s krví z dásní
Vyplivl hned vedle
Do té rosolovité břečky
Které už moc nezbývalo

Navázal jsem oční kontakt
Pobaveně se tvářit přestala
Ale podle všeho

Měla pro mé chování pochopení
Jen seděla, však poněkud se napřímila
Já obkročmo na jejích nohách
A sál jsem její pach nad klíční kostí
A tam jsem se také zakousl
Kůže víc než tenká
Se mým řezákům poddala
Vydechla, vzdychla a ztuhla

A jak jsem jí vytrhl kus masa
Bylo tak horké, že jsem necítil chuť
V zádech se mi něco začalo hýbat
Podél páteře se sunulo
U posledního hrudního obratle
Zastavilo se a zvýšil se tlak okolo
Chtělo se to dostat ven
Spolkl jsem sousto
Krev lepila mi jazyk k hornímu patru
Zas jsem se jí zblízka díval do očí
Studnice temné
Její rty se pohnuly a vytvořily větu
"Ike, budeš anděl"
A jemnou rukou nahmatala to místo
Hladila mě tam
A najednou to protrhlo mou kůži
"Anebo strom"
Byla to větev z kosti
Věděl jsem to
A to byla další věc

Co jsem věděl
A to mi stačilo

Protože jak jsem ji ochutnal

Byl to impuls pro vyklíčení
Toho, co do mě zasadila
Toho, čím jsem se měl stát

"Máš strach?"

Zeptala se, i když odpověď znala
Jak bych mohl mít strach
Má mysl ani nebyla s to
Přijmout možnost kladné odpovědi
Na otázku, zda-li strach mám
Ta by bývala mohla zničit vše
Jen jsem se zasmál
A čelem se o její otřel
S mým nesouhlasným hlavou zatřesením

Padl jsem na ni
Kvůli už nezvladatelné tíze
Větev přerostla ve strom
Kořeny mi prostoupily tělem
Skrz žebra a ven
A do ní
A ven
A do země
Co byla oplodněna
A plná nového života
Ať už byl jakkoliv zvrácený

Řval jsem
A ona řvala
A tak jsem přirostl k zemi
Spolu s ní
A spolu jsme se zahojili

Ztratil jsem čas
Zas
Ale tentokrát už navždy
Chtěl jsem vědět, kdo jsi
Kdy přijdeš
A kolik si toho vezmeš

Už neexistuje žádné dětské hřiště
Ani podzim
Je tu náš strom
On je my

Jak chimérický počátek
Nového vesmíru okolo
Zahrada se stromem
Eden

Ale bez lidí
A mě jen zajímalo
Proč se tak muselo stát

Nikdy jsme úplně neusnuli

Zjistil jsem, kdo jsi
Přišla jsi
Nakonec
Vzala jsi všechno
Ale dala jsi všechno
Věřil jsem ti
Protože jsi měla poslání
A protože sis mě vybrala
Pro jeho naplnění
Jsem šťastný

"Zůstanu s tebou"
"Zůstanu s tebou"