Seděla jsem v prostorné kavárně. Bylo to tady jako můj druhý domov, který jsem navštěvovala pravidelně a spravovala jsem si zde náladu po náročném dni. Vůně kávy, čerstvého pečiva a květin. Zvuky přístrojů, hovorů lidí okolo a zpěv ptáků, který přicházel otevřeným oknem. Nervy uklidňující harmonické místo. Moje útočiště před krutým světem venku. Místo pro mě skoro až posvátné.

Bohužel dnešek byl jiný. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nervozita. Zdrojem těchto negativních vln jsem nebyla, ale já. Byla to křehce vyhlížející dívka přede mnou. Rozhlížela se do všech stran a stále držela v ruce hrníček s kávou, který nemilosrdně mačkala, až ji zbělaly klouby. Dlouhé hnědé vlasy měla rozpuštěné a stále si do nich zajížděla prsty. Viditelně ji něco trápilo a ve mě hlodaly pochybnosti a neblahá předtucha problémů. Zároveň mě trápilo, co s ní je i když jsem to na sobě nedala znát. Byla pro mě tou nejdražší osobou v mém životě. Chodily jsme spolu už víc jak půl roku a nebylo to příliš snadné. Moje okolí to vzalo v klidu. Rodiče věděli už dlouho, že nejsem hetero a brali to s klidem. Nedalo se říct, že se s tím smířili úplně, ale vzali to. Kate to měla ovšem těžší...
"Proč jsi mě sem vzala? Už od pohledu jde poznat, že se něco stalo." Odvážila jsem se konečně promluvit a Kate sebou cukla jako vystrašený králík. Nechápavě jsem na ni hleděla a upíjela kávu. Byla jsem ten klidnější typ, co se snažil neotravovat svět svými problémy a pocity, ale nebyla jsem úplně z ledu. Koukala jsem se jí do očí i když bylo jasné, že jí to není příjemné a nadzvedla jsem obočí.
"Stalo? No to není úplně ono." Zamumlala nervózně a koukla do podlahy. "Chci s tebou něco probrat."
"A co?" Zeptala jsem se a naklonila se trochu blíž. Čekala jsem co z ní vypadne. Celé mi to přišlo podezřelé a žaludek se mi svíral nepříjemnou předtuchou.
"Jde o to, že...," začala pomalu a opatrně. Snažila se najít ta správná slova a taky odvahu. Ani jedno však nepřicházelo. Povzdechla si. Byla v koncích. Ruce se jí třásly a měla chuť z toho vycouvat.
"měly bychom se rozejít." Špitla smutně s pohledem zabodnutým do kávy v hrnku před ní. Chvíli jsem zpracovávala, co řekla a oněměle na ni zírala. To myslí vážně? Už zase? Nebylo to poprvé, co něco takového naznačovala, ale nikdy neřekla nic zpříma. Vždycky to bylo kvůli její matky. Otce neměla a matka byla ohromný homofób. Byl pro ni nejspíš šok zjistit, že je její dceruška je na holky.
"Proč?" Zeptala jsem se trochu tišeji a hleděla jí stále do očí.
"Není to dobré a přirozené...* nic víc jsem nepotřebovala slyšet. Vymyla jí mozek! Vřel ve mě vztek a rozhořčení. Jak může vůbec říct něco takového nahlas? Po tom všem? No jo. Víc jak půl roku chození přece vůbec nic neznamená.
"To ti zase řekla tvá matka, že?" Tentokrát už jsem křičela. "Copak to nevidíš? Nechce jenom, aby jsi se mnou chodila. Vykládá ti blbosti a ty jí věříš! Není to pravda." Snažila se mě uklidnit. Hosti v kavárně se na nás otáčeli a zvědavě poslouchali, co se děje. Mě tím, ale jen víc vytočila postavila jsem se. " Ne. Ty jsi ten vztah vůbec nebrala vážně viď? Jiný způsob, jak jsi se mohla nechat přemluvit nevidím! Miluješ mě vůbec?" Položila jsem jednoduchou otázku. Nemyslela jsem to tak. Věděla jsem, že je to pro ni těžké, ale měla jsem vztek. Celou dobu našeho vztahu byla na pochybách a já se to snažila ignorovat, ale teď už to bylo moc.
"Jak to můžu vědět?" Řekla vyhýbavě a vylekaně se rozhlížela kolem. Povzdechla jsem si.
"Každý pozná, když je zamilovaný!" Křikla jsem. Vzala jsem si kabelku a vyběhla ven.
"Eli!" Slyšela jsem ještě Kate, jak volá moje jméno, ale ani jsem se neohlédla. Věděla jsem, že nemá ráda, když se na ni někdo dívá, a tak jsem ji v kavárně za jakýsi trest nechala samotnou čelit pohledům hostů a zaměstnanců.
Venku bylo sychravé počasí. Foukal menší vítr a chladil mi tváře. Za chvilku jsem si uvědomila vlhkost na tvářích a otřela jsem si tváře. Brečela jsem. Z očí mi stékaly slané slzy a padaly na zem. Tiše jsem vzlykala a a nemohla přestat. Tak takhle to bolí, když vám zlomí srdce? Zauvažovala jsem sklesle, ale odpověď jsem znala.
Vzpomněla jsem si, jak jsme se poznaly. Na Tu krásnou chvíli, kdy jsme spolu poprvé promluvily a já jsem plácala naprosté hlouposti a ona se smála. Tu vzpomínku jsem chtěla zadupat. Už ne. Nemám na to sílu! Proč jsem se do toho pouštěla, když jsem věděla, co se stane? Ví ona vůbec čím jsem si prošla? Všechny ty posměšky, když to spolužáci zjistily? Divné pohledy na chodbách a vzkazy o tom jak je to nechutné. Ona si nejspíš taky užila s matkou, ale ve škole to o ní nikdo nevěděl. Naštvaně jsem kopla do kamene. Vztek a smutek se ve mně střídaly a já jsem byla zmatená. Došla jsem domů. Zavřela jsem se do svého pokoje a nechala žalu volnou cestu. Vzlykala jsem, brečela a křičela. Chtěla jsem ze sebe všechny ty bolestné pocity dostat ven. Mohla jsem si za to sama. Večer už jsem neměla sílu. Oči mě pálily a štípaly, ale brečet už jsem nemohla. Chtěla jsem, aby mě matrace pohltila a vysvobodila z tohodle krutého světa. Nezamhouřila jsem oko a celou noc koukala do zdi.
Celý týden se se mnou snažila Kate spojit. Volala mi, ale já ji to buď položila nebo nezvedla. Posílala zprávy, které jsem bez přečtení mazala a chodila za mnou domů, kde jsem jí neodemykala. Nechtěla jsem ji vidět, slyšet ani cítit. Bylo by to pro mě moc namáhavé. Dala jsem se trochu do kupy a pokračovala jsem v mých obvyklých denních činnostech a to by se rozpadlo, kdybych ji potkala. Byla to její volba, ne moje.
Venku pršelo a já jsem šla ze školy domů. Znovu jsem si vyslechla nadávky na můj účet a pitomé poznámky kluků. Ať jdou třeba k čertu. Držela jsem nad sebou deštník a snažila jsem se nevnímat vlhko v mých děravých botou. Trochu špatný zlozvyk nosit boty dokud se úplně nerozpadnou.
"Eli!" Uslyšela jsem a pohlédla jsem na druhý chodník, kde stála Kate se zoufalým výrazem. Ignorovala jsem ji a šla dál. Ona, als přeběhla za mnou a chytila mě za ruku.
"Chci s tebou jen mluvit, tak..."
"Ale já nechci nic slyšet." Odsekla jsem jí a vyškubla ji ruku. Chvíli jen stála na místě a zaraženě koukala, ale potom se rozešla za mnou. Udržovala si odstup tak 3 metry a mlčky mě sledovala. Byla jsem nervózní. Ohlížela jsem se na ni s nechápavým pohledem. Copak neví, jak to bolí.
Šla za mnou až domů! Otevřela jsem dveře, složila jsem deštník a vešla dovnitř. S dveřmi jsem jí práskla před obličejem a šla po schodech nahoru. Konečně jsem se jí zbavila. Aspoň jsem si to myslela, než jsem přistoupila k oknu a uviděla ji sedět venku před dveřmi. Přišla jsem před 15 minutami! To tam pořád sedí? Snažila jsem se jí ignorovat, ale to nešlo. Párkrát jsem ještě koukla z okna a když tam stále seděla šla jsem za ní.
Otevřela jsem dveře a přistoupila k ní. Překvapeně ke mně vzhlédla a zabodla svoje modré oči do mých hnědých. Stále jen mlčky seděla a držela nad sebou deštník. Já žádný neměla a vlasy jsem měla čím dál, tím víc mokré stejně jako oblečení. Tohle byla celá ona. Tvrdohlavá, bláznivá a dobrosrdečná osůbka, které se nedalo odolat. Natáhla jsem k ní ruku.
"Pojď dovnitř. Nachladíš se a já tě nechci mít na svědomí. Vevnitř mi můžeš říct, co chceš." Po tváři se jí roztáhl zářivý úsměv a vložila svou ruku do mé dlaně.
"Děkuju." Řekla vděčně a šla se mnou dovnitř. Je to zbytečné. Je jedno kolikrát mi ublíží, je jedno kolikrát kvůli ní budu brečet a trápit se. Vždycky jí odpustím a vrhnu se do toho bláznivého kolotoče znovu. Láska je šílená a bolí. Nevím, jestli mi to za to vůbec stojí, ale ona mě připravuje o rozum a svádí mě svým tichým kouzlem. Možná toho budu jednoho dne litovat, ale i tak... Chci ji mít vedle sebe.

Autor:

akemi-leiko