Autor: akemi-leiko

Sada slov: B. - Revolver, louka, déšť, detektiv, čokoláda.

Tichou deštivou nocí se rozezněl výstřel, doprovázený výkřikem. Jedním jediným, dlouhým a srdceryvným. Díval jsem se do jeho překvapením vykulených očí, neschopen se nadechnout. Byl jsem stejně překvapený jako on, ale mnohem víc ve mně převládal strach. Co jsem to udělal? C-co se to stalo? Všechno se mi zdálo jako zpomalené. Dokonce i těch pár vteřin, během kterých se bezvládné tělo sesulo k zemi a zůstalo ležet na dlažebních kostkách, se jevily jako věčnost. Upustil jsem revolver, který jsem doteď držel v ruce a který zapříčinil smrt onoho muže přede mnou. Ne. To ne ta zbraň, ale já. To já jsem zmáčkl spoušť a vzal mu život. Nebylo se na co vymlouvat. Bylo jedno, jak moc onoho činu teď lituji. Stalo se a už se to nedá vrátit zpět.
Následoval jsem muže i revolver na kolena do louže krve. Třásl jsem se. Nechtěl jsem uvěřit svým očím. Ruce i oblečení od krve se zdály, ale dost skutečné a vytrhávaly mě z myšlenky, že je to všechno jenom sen. Hloupý a krutý sen. Zvedal se mi žaludek. Bylo mi opravdu špatně. Déšť smýval krev ze země a odnášel ji do kanálu opodál. Smýval krev i z mých třesoucích se rukou. Byl jsem si, ale vědom, že krev z nich už nikdy nic nesmyje. I když ji nikdo neuvidí, tak já o ni budu vědět. Natáhl jsem se k potemnělé, tiché tváři, ale nedokázal jsem se jí dotknout. Jak taky? Tak moc mi důvěřoval. Byl jsem pro něj vzor. Ten nejlepší starší bráška, který nemá chybu.
Chyby jsem, ale měl a bylo jich hodně Joshi. Ty jsi je jen neviděl. Byl jsi až příliš naivní a laskavý. Kolikrát jsem ti to já řekl, že jsi hlupák a že by jsi měl být trochu opatrnější. Ať si neidealizuješ lidi a ať se na ně díváš v tom pravém světle? Poslouchal jsi mě někdy vůbec? Byl jsem opilec! Noci jsem trávil nad záchodovou mísou a s láhví v ruce! Ale pro tebe jsem byl vždycky nejlepší bratr. Jak to? Nechápu to Joshi. Proč? Měl jsi mě vnímat jako neřáda a nulu stejně jako všichni ostatní. Všude jsem jen dlužil. Dokonce mě vyhodili z práce!
Nebo ti snad zkreslovaly pravdu vzpomínky z dětství, které si vybavuji z výčitek i já? Jak jsme si hráli za domem na louce, jak jsem ti zalepoval rozbité koleno, vždy když jsi spadl a utíral jsem ti slzy z očí? Když jsem něco provedl, tak jsi mě nikdy nezradil a nežaloval jsi. Nemusel jsem tě ani uplácet tvou nejmilejší čokoládou. Dělal jsi to rád. Rád jsi mi pomáhal a já tě za to nechával spát u mě, když jsi měl noční můry. Dokonce i když jsme dospěli, tak jsem u tebe měl místo.
Ach Joshi. Nevíš, jak mě to mrzí. Všechno jsem to zahodil kvůli jedné hloupé hádce a mnoha malým nedorozuměním. Měl jsem tam teď ležet já a ne ty! Ty jsi byl ten nejlepší brácha, ne já! I když jsi byl mladší! I když jsi byl tak zatraceně naivní a i když jsi nebyl tvrdý chlap a brečel jsi. Teď i já brečím. Kvůli své hlouposti. Kvůli tomu, že jsem si tě nevážil a chceš slyšet pravdu Joshi? Jsem zbabělec, protože i teď klopýtavě couvám a utíkám od tvého těla. Tak moc lpím na svém životě, tak moc se bojím představy vězení.
Možná mě nakonec chytí nějaký detektiv, jako ten v tvých oblíbených knížkách. Vzpomínám si, jak sis na něj jako malý hrával a pobíhal všude po domě. Všechny ty společné vzpomínky jsem v tuhle chvíli zahodil. Už tě nikdy neuvidím Joshi. Zajímalo by mě, jestli sis v posledních okamžicích, kdy jsem zmáčkl spoušť, uvědomil jaký jsem neřád. Nebo jsi na mě stále myslel jako na hodného, milého brášku, který ti utíral slzy a utěšoval tě, když jsi byl smutný? Doufám, že to první. Nezbývá mi nic než ti naposledy dát dobrou noc. Jsem zbabělec. Nežádám tě o odpuštění Joshi. Jen si přeji, aby jsi se měl už dobře. Dobrou na vždy. Je mi to opravdu líto.