Tak poslední úkol byl dialog. Chtěla jsem po vás, aby mluvčí měli společné pohlaví, nikoliv věk. Byla jsem zvědavá jak moc se vám podaří docílit pocitu, že každý vyrůstal v jiné době, má už trochu jiné uvažování.

Ten rozhovor mohl být třebas  rodiče s dítětem, v podstatě stačilo napsat kázání, když provedete něco, s čím vaši nesouhlasí, nebo třeba ošetřovatelkou a pacientkou. Těch možností bylo opravdu mnoho.

Co jsem nečekala, bylo selhání techniky na straně lidabach

Napsala mi, že musí od posledního úkolu odstoupit a tím se stala druhou. Prosím vyber si dvě díla, která si mám u tebe přečíst a ohodnotit.

Tramtadadá!!!!!!!!!!!!

Vítězkou pisatelské soutěže se tak stává:

lubimtaleo

Gratuluji. Prosím napiš mi tři díla, která chceš abych si u tebe přečetla, hodnotila a případně komentovala.

Jak jsem byla upozorněna, trochu jsem zapoměla napsat svůj pohled na tuto poslední prácičku. Velice mě nadchnul nápad, že jde o výslech. Dva muži, kteří mezi sebou rozhodně nemají přátelský ani rodinný vztah.  Musím říci, že bych si i ráda přečetla akční příběh, ve kterém je někdy u konce tento konečný rozhovor. Trochu mě na jednom místě zmátlo, kdo vlastně teď mluví. Musela jsem se k tomu místu vracet. Rozdíl mezi muži však nebyl daný věkem, ale jejich postavením. Malinko mě zklamala poslední detektivova věta, přišla mi i k málo trpělivému Rikovi, nevhodná. Ten chlápek si to tím u mě shodil a začala jsem trochu více sympatizovat s tím šílencem. Jak už jsem psala, ráda bych četla všechny ty přestřelky, výslechy, popisy prostředí, uplakané rodiče, reakce manželky Jacka. Možná celou dobu padesátník Rick působí jako osina v zadku, to však já netuším. Rozhodně vím, že jsem nečekala přiznání v plné míře, to rozhodně bylo překvapující. Rozhodně nebylo snadné natlačit tolik toho jen do pouhých 650 slov. Ty jsi jich využila 633, říkám si, jak by vypadal celý rozhovor, pokud by jsi využila ještě tech sedmnácti?

Vítězný dialog je zde:

Vražda malého děvčátka

Prišiel som do vypočúvaciej miestnosti a dnes som bol odhodlaný, že s neho vytiahnem všetko, čo sa len bude dať. Sadol som si na stoličku hneď oproti zločincovi.

"Tak, môžme začať. Si obvinený z vraždy tretieho stupňa. Voláš sa, Jack máš dvadsaťpäť rokov a pochádzaš s Wilstonu, mám pravdu?"

"Áno, pane."

"Ja som Rik, a chcem zistiť čo ťa viedlo ku tomu činu, prečo si to spravil?"

"..."

"Pozri, ja už nie som najmladší a mám niečo cez päťdesiat rokov a mám malú trpezlivosť, tak buď mi všetko povieš, alebo ťa pošlem do iného štátu a tam sa nevihneš trestu smrti!"

"Aj samotná smrť, je nič oproti tomu, čo som spravil tomu malému dievčatku."

"Prečo si to spravil?"

"S manželkou sme nemohli mať deti. Boli sme zúfalí." vzdychol.

"Čo ste robili potom?"

"Keď ste sa dozvedeli, že nemôžete mať deti."

"Ako som už spomínal boli sme zúfalí nemohol som, tak vidieť svoju manželku nemohol som sa dívať ďalej na to ako trpí."

"Čo ste spravili po tomto zistení?"

"Jedného večera som nasadol do auta a vybral sa uniesť dieťa."

"Ako ste ho uniesli?"

"Pomohol mi ku tomu pes."

"A to s vami len tak Terezka, išla hej?"

"Nie, povedal som jej, že mám veľa psov. Ako to počula, tak neváhala a išla so mnou."

"Ste bastard využiť psa na to aby ste uniesli len sedem ročne dievča, ktoré za nič nemôže je to úbohé." povedal som a zatinal sánku.

"Čo ste robili potom? Keď ste ju uniesli?"

"Zavrel som ju dole v pivnici a všetko povedal manželke. Najprv nesúhlasila, ale nakoniec som ju presvedčil, lebo už nebolo cesty späť."

"Vždy je ešte čas mali ste počúvnuť svoju manželku a zaniesť dieťa domov a teraz by ste tu nemuseli trčať."

"Manželka sa o ňu starala a obľúbila si ju začali sme ju brať, ako vlastnú. S pivnice som ju zobral a zamkol ju v izbe, ktorú sme vytvorili pre naše nenarodené dieťa."

"Čo sa stalo potom?"

"Začala plakať a chcela ísť domov nechcela byť pri nás chcela byť doma so svojou rodinou."

"Prečo ste ju nepustili keď vás o to žiadala?"

"Ako som už spomínal obľúbili sme si ju ako vlastnú dcéru. Nechceli sme sa jej vzdať."

"Prestala plakať a chcieť ísť domov?"

"Kedy sa to stalo keď prestala plakať a chcieť ísť domov? Ako ste ju ku tomu donútili, alebo presvedčil?"

"Kúpili sme jej veľa hračiek mala pri sebe veľa krát psíka, tak na také veci málo kedy myslela."

"Vždy bola zavretá len vo svojej izbe?"

"Nie."

"Čo sa stalo? Ako sa dostala s tej izby?"

"Raz zabudla manželka zamknúť dvere Terezka, toho využila a snažila sa utiecť."

"Vy ste jej v tomto zabránili však?"

"Áno."

"Ako?"

"Chytil som ju včas než štíhla opustiť celý dom potom som ju doniesol naspäť do izby a zbil ju. Zaslúžila si to. Zobral som jej všetké hračky a nechal ju samú."

"Čo sa stalo potom?"

"Znova plakala."

"Čo ste spravili?"

"Skoro som ju udusil vankúšom."

"Kto vás v tom zastavil?"

"Manželka."

"Čo nasledovalo potom?"

"Ľudia okolo nás si všímali, že kupujeme veci pre dieťa sami dobre vedeli, že mi dieťa nemôžeme mať najprv si mysleli, že sme nejaké adoptovali, ale keď sa Terezka, objavila v správach a hľadala ju polícia všetko im došlo."

"Keď ste vedeli, že čoskoro vám zaklope na dvere polícia, prečo ste ju nevidali?"

"Nechceli sme sa jej vzdať."

"Tak prečo ste ju potom zabili?"

"Báli sme sa, že nám ju zoberú, tak sme ju odovzdali nášmu pánovi."

"Tím, že ste ju zastrelili?"

"Áno, potom som ju zviazal naložil do auta zbalil ju do vreca a prišiel ku jazeru ku jej telu som pripevnil kamene a hodil ju do jazera."

"Ďakujem ti za tvoje priznanie. Nemusel si sa priznať dvôkazi boli. Zhni v base za to čo si spravil, Terezke."

##a_allowed href="https://aztruyen.top/tac-gia/lidabych" ## ##a_allowed