Autor: lidabach

Sada slov B.: Revolver, louka, déšť, detektiv, čokoláda.

Jeff, oblečený do tmavého kabátu a černých kalhot, stál před kamennou deskou přidělanou na stěnu budovy. Bylo to tady, přesně na tomto místě, rok zpátky. A stále to bolelo.

Zaclonil si oči a pohlédl směrem nahoru. Tam, na střeše tohoto objektu, stál jeho nejlepší přítel, když mu pomocí telefonu vyřizoval vzkaz. Vzkaz na rozloučenou.

Po Jeffově tváři stekla první slza, a pak další a další. Pamatoval si, jak mu on řekl, že je lhář, že byl falešný. Jeff se s tím nikdy nesmířil, a nevěřil, že on byl takový. Vždycky říkal pravdu. Sice to nebylo vždy to nejlepší, co mohl udělat, ale on už byl takový. A rozhodl se skočit, a tím Jeffovi zničil život.

Jeff pak dalších několik týdnů strávil ve svém starém bytě, závislý na kofeinu a čokoládě. Později všem tvrdil, že mu to pomáhá na nervy. Tedy, všem. Konkrétně pouze jedné osobě, která zbyla v jeho životě. Gavin, který byl tehdy velice schopným detektivem. Ano, byl. Teď už není. Nyní prodával saláty a mrkve v krámku na rohu ulice, kde sám bydlí.

Jeff posmutněl ještě víc, když si vzpomněl, proč Gavin opustil své místo. Vyšetřoval totiž případ onoho Jeffova nejlepšího přítele, a psychicky to prostě nezvládl. I on si s ním byl hodně blízký. Ne tak jako Jeff, on si totiž k sobě pustil vždy jen velmi málo lidí. Jeff dostal to privilegium, že ho mohl nazývat nejlepším přítelem. Gavin ho víceméně pouze znal, ale on se s ním byl ochotný bavit, což se většině lidí, kteří se to to snažili, nepodařilo. Právě pouze těmto dvěma, Jeffovi a Gavinovi. Nikomu jinému. A přesto ho celý svět miloval, díky jeho nesmírné genialitě.

Jestli to stále šlo, Jeff zesmutněl ještě víc. Nevadilo mu, že po jeho tvářích tečou mokré slzy, že se na něj lidi dívají. On mu chyběl. Chyběl mu víc, než by si byl kdy ochoten přiznat.

Jeff se rozhodl. Teď už si byl jistý.

Mávl na první taxík, a měl to štěstí, že mu zastavil. Nechal se odvézt kus za město, mezi louky a farmářská stavení. Zaplatil a vystoupil, stále si pevně jistý tím, co chce udělat.

Lhal by, kdyby řekl, že se na to nechystal už déle. Jen neměl jistotu, bál se toho.

Popošel kousek dál od silnice, aby nebyl všem na očích. Z kapsy kabátu vytáhl papír i tužku. Začal psát.

Ber tohle jako můj vzkaz. Lidé zanechávají vzkazy, nemám pravdu?

Zarazil se. Tohle jsou přece ta samá slova, co mu řekl do telefonu on, než skočil.

Přeškrtal vše a začal znovu.

Tohle je můj vzkaz. Doneste ho Gavinovi, je určený převážně pro něj. Díky.

Jen jsem ti chtěl říct, Gavine, že jsem tě měl vždycky rád. Byl jsi chytrý, dost, ale nedával jsi to tolik najevo jako on. Oba jste byli jako protiklady, protipóly. I když, neměl bych vás srovnávat. Měl bych mluvit o tom, proč jsem se rozhodl udělat toto. Prostě to nezvládám, nejsem schopný si někoho najít, po jeho smrti se ze mě stala troska. Ty sám to dobře víš. Já už prostě nedokážu žít. Přeji ti hodně štěstí, Gavine. Ať je tvůj život ještě dlouhý. Ne tak jako ten můj.

Jeff

Když dopsal, vydechl. Náhle, jakoby s ním zacloumal nějaký záchvěv nejistoty. Ale rychle ho zarazil. Věděl, co chce udělat.

Najednou z nebe začaly padat jemné kapky. Jeff zaklel, s tímhle nepočítal a on potřeboval, aby se vzkaz dostal k adresátovi. A to pokud možno celý. Musel tedy počkat.

Sedl si na zem a jen pozoroval déšť, který postupně nabíral na síle. Bylo mu jedno, že bude promočený a promrzlý. Jen ten vzkaz musel zůstat v pořádku, takže ho doslova chránil vlastním tělem. Co mu zbývalo.

Po chvíli ho to ale přestalo bavit. Vzkaz vložil do peněženky do vnitřní kapsy kabátu. Takhle se snad nepromočí.

Poté vytáhl revolver a jenom si ho prohlížel. Vážně chce skončit takhle? Vážně tu chce Gavina, svého jediného přítele, nechat? Vážně si je jistý tím, že to vůbec zvládne udělat?

Odpověděl si jednoduše.

Zbraň přiložil ke svému spánku.

A stiskl spoušť.