Fira hleděla na náhle tichou kartu, napůl neschopná, napůl neochotná pochopit, co se právě stalo. Nelíbilo se jí to, nechtěla nad tím uvažovat, ale její vědomí samo od sebe začínalo spřádat teorie, z nichž jedna byla horší než druhá - a žádná nebyla dobrá.

"Myslíte, že ho chytili?" Váhavě zvedla oči k mužům a ženám, kteří posedávali okolo. Do Trilovi lodi jich přišlo dalších sedm včetně Riam, dalších osm rychlých bojových lodí se k nim připojilo okamžitě po opuštění hangáru.

Chvíli mezi nimi panovalo rozpačité ticho. Z pilotní kabiny k nim slabě doléhal Trilův hlas, udílející předběžné instrukce zbytku plavidel. V subprostoru možnost komunikace zmizí a až z něj vystoupí, na dlouhé plánování nejspíš mnoho času nezbude.

"Snad to stihl," pokusila se ji uklidnit mladá žena. "Kartu zřejmě deaktivoval včas."

Překvapeně na ni pohlédla. Mezi všemi Deroleny na lodi nevypadala zrovna ona jako ten typ, který by ostatním poskytoval podporu. Na krátko sestříhané blond vlasy, tvrdost, znatelná jak v ostře řezaných rysech, tak v hnědých očích a štíhlé, ale na ženu poměrně svalnaté tělo nenechalo nikoho na pochybách, že před ním stojí mladá bojovnice, již není radno provokovat. A přesto se jí teď ve výrazu značil soucit a pochopení.

Dívčino zkoumání však přerušil hrubý, pochybovačný hlas:

"Pokud tomu věříš..."

Rychle přenesla pohled na jeho majitele, postaršího muže s křivou jizvou přes jedno oko, zřejmě slepé. Působil tvrdě a nepřístupně, pod tím vším však téměř neznatelně prosakoval smutek.

"Co ty o tom víš?" odbyla ho žena. Zjizvená tvář, už tak vyhlížející dost strašidelně, se mu stáhla do děsivého zamračení.

"Víc, než na co bych mohl bejt pyšnej, sestřičko," zabručel. Firu to označení poprvé zarazilo, než zjistila, že se podobně oslovuje mnoho Derolenů. Tohle společenství jim nahrazovalo rodinu, o kterou v mnohých případech přišli. Teď se však dívka pozastavila nad něčím jiným.

"Tebe už někdy piráti zajali?" zeptala se. Když se k ní obrátil, na chvíli svých slov zalitovala. Neptej se na minulost, znělo nepsané pravidlo, které obvykle všichni Deroleni dodržovali. Čekala, že jí za její slova vynadá, ale nakonec jen cosi zavrčel.

"Ne. Nezajali," pronesl temným hlasem. Pak zřejmě usoudil, že nemá cenu celou pravdu dál skrývat a s neznatelným povzdechem pokračoval:

"Dva roky jsem s nima lítal, po tom, co mě táta vyhodil z baráku. Vím o tom, co dělaj moc na to, abych se moh nestydět. Už víš, cos chtěla?"

"Hmm... Děkuju," podívala se na něj trochu nejistě. Zdálo se, že toho lituje, ale vážně mu mohli věřit?

"Je to víc jak dvacet let," vložila se do hovoru poprvé i Riam. "A jeho zkušenosti nám hodněkrát pomohly."

"Mám spoustu důvodů je nenávidět," dodal ještě a posunul si na klíně masivně vyhlížející laserovou zbraň. Dívka zadoufala, že je slabší, než vypadá - působilo to jako věc, která by mohla bez problému propálit díru do stěny lodi.

"Omlouvám se," mírně sklonila hlavu v rozpacích z toho, jak snadno míšenka prohlédla její nedůvěru. Napadlo ji, že pohybovat se mezi Deroleny je občas náročnější, než kdyby s Atrinem zůstali zcela nezávislí.

K její úlevě se právě v tu chvíli ukázal na vrcholku žebříku známý obličej a hned za ním ruka, naléhavě mávající, aby přišla blíž. Uvědomila si, že se zcela soustředila na strach o Naka, a úplně zapomněla předat informace, které získal, dál.

Bleskově se zvedla, zachytila kartu, která jí při tom pohybu málem slétla z klína, a zamířila k žebříku, aby svou chybu napravila. Jednooký muž po ní vrhl krátký, křivý úšklebek. Doufala, že tím dává najevo přijetí omluvy, ne příslib krevní msty za její chování, ale rozhodla se nad tím raději příliš nedumat.

Atrin se mezitím stačil vrátit na místo za Trilovým křeslem a o něčem s ním tlumeně rozmlouval. Zmizel v pilotní kabině dřív, než druhý hovor s Nakem vůbec začal - což mimo jiné znamenalo, že o nejnovější komplikaci nemá ani tušení. V duchu zatnula zuby a pokusila se obrnit proti dorážejícím obavám a nejistotě.

"Brácha volal. Mám informace ohledně té jejich flotily," začala nuceně klidným tónem. Když se jejich pozornost obrátila k ní, stejně bezvýrazně vypověděla zbytek - bez emocí, stručně a jasně, jako by ani nemluvila o skutečných lidech a opravdových potížích.

Téměř si neuvědomila, že došla na konec. Tril se se zachmuřeným výrazem sklonil nad palubní deskou a předal vše, co zjistil, ostatním pilotům. Nějak nebyla sto ani pořádně vnímat jeho slova.

Atrin se při pohledu na její nepřítomný výraz zamračil. Vrhl letmý pohled k muži, pak s pokrčením ramen usoudil, že tady už ničemu neprospěje a zamířil k žebříku. Jemně se přitom dotkl dívčiny paže a naznačil ji, aby ho následovala. Zvedla k němu oči, ale zdálo se, že ho vnímá jen napůl.

"Věděla bych, kdyby ho... kdyby mu něco udělali," změnila větu na poslední chvíli. Víc než jistota v ní však zaznívala zoufalá touha uvěřit tomu. Pravdou bylo, že ani jeden z nich netušil, nakolik ji vědění mohlo o situaci informovat.

Ta změna ho zarazila. Znal Firu odhodlanou, občas vzteklou, občas nepříjemně přímou, ale rozhodně ne nepřítomnou a rozhozenou tímhle způsobem. Zoufalá už možná párkrát byla, ale obyčejně v takových situacích prostě sebrala zbytek odhodlání a naděje, hledala východisko a drala se za ním, co mohla. A teď tu stála s beznadějným výrazem, uvězněná v nevědomosti a nucené nečinnosti.

"Nak si poradí," pokusil se o povzbudivý tón. "Je to přece tvůj brácha."

"A to něco vypovídá?" pronesla pochybovačně. Rozhodil rukama.

"No, něco málo určitě. Pokud přežil vyrůstání s tebou, jen tak něco ho nerozhází."

S uspokojením zaznamenal náznak vděčného úsměvu a znovu jí pokynul směrem k žebříku. Tentokrát k němu vykročila s vracející se jiskrou.

"Ještě pořád máme vědění," připomněla. "Možná se nedozvím všechno, ale..."

"Za pokus to stojí," souhlasil, zatímco šplhala dolů. Mrkl k Trilovu sedadlu a zaznamenal, že muž domluvu s piloty ukončil. Zřejmě nějak vycítil jeho pohled, protože otočil hlavu dozadu a mírně se pousmál.

"Ona to zvládne. Je v ní dost, na někoho, kdo vyrostl v bezpečí domova a po vesmíru se potlouká teprve krátce."

"To je," souhlasil, když si připomněl jejich první setkání. On jako dítě příliš na výběr neměl. Ona si ale vybrat mohla - a přesto opustila všechno, co měla, v naději, že tak svojí rodinu ochrání. Naneštěstí náhody a katastrofy neměly vždy původ jen v prvočíslech.

"Řekni jim, že přecházíme do subprostoru. Za tři čtvrtě hodiny začne zábava," doplnil Derolen. Jeho tón však příliš zábavy nesliboval.

***

Možná by si procházku lesem byla schopná užít. Listy se barvily do žluté, červené a hnědé a jejich několikaletá vrstva tvořila měkký koberec.

Měl by šustit, napadlo ji mimoděk. Jenže momentálně měla co dělat s udržením této podoby vědění a podobné vymoženosti byly mimo její dosah. Vyžadovalo to koncentraci, která jí zoufale chybělo.

"Měla by ses uklidnit," ozval se Atrin po jejím boku. Věnovala mu kyselý pohled, za který by se nestyděly ani pověstné nasarické citrony.

"Pán je dneska nějak chytrej," ucedila. Mírně naklonil hlavu a kriticky si ji prohlédl:

"Poblikáváš. Tímhle tempem za chvíli vypadneš a nezjistíme nic."

"A co mám podle tebe dělat?" rozčileně rozhodila rukama. Okázale přitom ignorovala poněkud znepokojující fakt, že jedna její paže hladce prolétla kmenem starší břízy a objevila se na druhé straně. Zaznamenala to teprve ve chvíli, kdy se končetinu chystala znovu spustit a narazila na hrubou kůru. Tlumeně zaklela a v očekávání odpovědi přenesla pozornost zpátky k chlapci.

"Možná nabrat trochu... Hmotnější podobu?" navrhl nevinně. Spražila ho pohledem, který by mu za jiných okolností možná propálil díru do hlavy - dnes na to však k jeho nesmírnému štěstí neměla dost soustředění. Nakonec místo toho jen odevzdaně zavrtěla hlavou a odvrátila pohled.

Nebyl zvyklý, že to je ona, kdo má s věděním problém. Byli tu necelých deset minut a za tu dobu už musel několikrát podpírat podobu okolí vlastními myšlenkami, aby oba neskončili uprostřed ničeho. Sledoval, jak zmateně přehlédla několik stromů, váhavě zamířila k jednomu, aby se o chvíli později odvrátila a dotkla se listu jiného. Podle způsobu, jakým potřásla hlavou, se jí ani tentokrát nepodařilo dosáhnout jakéhokoliv výsledku.

"Tohle není normální," odfrkla, když se mladý javor před ní zachvěl. Na krátko vypadal jen jako nejasný obrys, pak se jeho tvar jeho koruny změnil, červené listy změnily barvu na hnědou a podoba se ustálila na obdobně mladém dubu.

"To není," souhlasil a překvapeně zakolísal, jelikož kmen, o který se právě opíral, bez varování zmizel. Ještě nezažil, aby se vědění měnilo tak rychle takovým způsobem - s výjimkou chvil, kdy si to Fira sama přála. "Třeba by pomohlo..."

"Zlahan," přerušila ho rázně a s vítězným výrazem se k němu obrátila. Proti své vůli ucítil, jak mu žaludek udělal splašený kotrmelec. Dívka však pokračovala, jako by si jeho špatně skrývané nejistoty nevšimla:

"Nedostanu se nijak hluboko do vědění, takhle rozhodně ne. Duchové nám dají pokoj. A rozhodně to bude lepší než tady."

Tušil, že má nejspíš pravdu, přesto přikývl se zřetelnou neochotou. Fira ale na jeho souhlas nečekala. Svět se kolem nich znovu zavlnil, tentokrát se však celý změnil a nabral o dost jasnější podobu. Tiše vydechla úlevou - jako by se zároveň s ustálením okolí rozplynula i její vlastní zmatenost a nerozhodnost. Pamatovala si, proč sem nemá chodit, ale jak tak stála pod známými stromy, vdechovala známou vůni a mezi větvemi prosvítalo známé uskupení hvězd, její nejistota mizela.

Jako by ji předtím obklopovala mlha, tlumící zvuky a zabraňující jí vidět dál než na pár metrů. Dokud tu byla, nevnímala ji, ale když zmizela, celé okolí se rozjasnilo a zaostřilo. Duchové se najednou nezdáli jako tak velké riziko - proč by vlastně neměla využívat vědění na maximum? Vždyť tady byla o tolik silnější...

"Pomohlo to?" ozval se Atrin opatrně. Pohled na něj ji vrátil zpátky do reality - nebo aspoň do té zdejší. Snažil se to skrýt, ale sledoval okolí s napětím a podezřívavostí. Věděla, že po právu. Duchy se nevyplatilo podceňovat.

"Rozhodně," přikývla a připomněla si úkol, který měla před sebou. Jen co sem vstoupila, byla si jistá tím, že Nak žije. Přesto se rozhodla sáhnout ještě po upřesnění - každá informace mohla pomoci. Sebejistě se dotkla nejbližšího stromu a zavřela oči.

Smršť pocitů, obrazů a dalších nejasných vjemů rozhodně nečekala. Bleskově ruku stáhla, jako by se opařila, a nevěřícně hleděla na kůru před sebou. Bylo to jako bezedná studnice tisíců sdělení, která se v odpověď na její naléhavou žádost snažila dostat k ní. Měla dojem, že by se v nich mohla utopit, pokud by jim dala šanci.

"Špatný zprávy?" nadzdvihl chlapec nejistě obočí. Zavrtěla hlavou.

"Asi ne. Jenom jich je... Trochu moc," odvětila stručně. Snažila se znovu si udělat v hlavě pořádek, obrazy však stále vířily její myslí jako rozbouřené moře.

Nak sedící na studené kovové podlaze.

Lea, krčící se u širokého průzoru s očima rozšířenýma strachem.

Pohled, najednou stočený k dlani. Byla na ní krev?

Trosky budovy za chabými zbytky kdysi snad živého plotu. Tenhle obraz nedokázala k ostatním zařadit.

Výsměšný výraz na hrubé, zarostlé tváři.

Naděje.

Nejistota.

Strach.

Cítila však, jak se to vše postupně uklidňuje a usazuje. Stejně jako ona ustálila vědění ve chvíli, kdy vstoupila do zlahanského lesa, teď okolní les jako by napomohl ustálení chaosu v její hlavě.

Uvědomila si Atrinův vyčkávavý pohled. Dával jí čas, ale nechtěl tu už zůstávat ani o chvilku déle. Neměla mu to vyloženě za zlé, přesto byla na moment v pokušení poslat ho pryč. Projít se známým lesem, než dorazí na místo a postaví se pirátům...

Rázně potřásla hlavou, aby podobné ztřeštěné myšlenky vyhnala. Byla to očividná hloupost. Zlahanský les na ni měl podivný vliv, kterému se jen těžko bránila.

"Nejspíš ho přistihli, ale žije," oznámila výsledek svého pátrání a zvedla ruku k železné klice starých mohutných dveří, jež se před ní téměř samovolně zjevily ve vzduchu. "Ve zbytku mám zatím trochu chaos."

Se znatelnou úlevou přikývl.

"Promluvíme si venku," doplnil a povolal vlastní cestu z vědění dřív, než dívka přestane udržovat podobu okolního světa.

Naposledy se obrátila směrem k tichým stromům. Pak rázně vzala za kliku a jejich kouzlo přetrhla.

Bylo na čase vrátit se do reality - a postavit se pirátům.