Nak pozorně sledoval prostor za průzory. Pláty, které jim po opuštění Teleku zakrývaly výhled, se znovu zvedly, takže teď mohl vidět maličký měsíc, překvapivě vzdálený od své velké namodralé planety. Na samotném povrchu nebylo nic zajímavého, jen pár kráterů, ani náznak civilizace. Kolem se však rojily lodě pirátů. Napočítal jich třináct včetně té, na které se nacházeli - podle tvaru šlo v naprosté většině o starší bojová plavidla. Čtyři z nich byly o poznání menší a jako poslíčkové poletovali mezi ostatními.

"Už tam budem?" ozvalo se z hromádky vedle něj, ze které se vzápětí vyklubala i mžourající hlava s vrabčím hnízdem té nejvyšší kvality. Musel se nad tou obyčejnou otázkou pousmát - znělo to tak nepatřičně, jako by si prostě vyrazili na výlet.

"Už jsme tady. Pozdravuje tě Fira," pokusil se aspoň na chvíli zachovat zdání normálnosti.

"S trochou štěstí brzo změníme dopravce," doplnil tlumeně. Stejně je nikdo neposlouchal, každý měl dost starostí sám se sebou.

Lea se pokusila odhrnout si zcuchané vlasy z obličeje, ale prsty se jí v nich beznadějně zamotaly. Zrovna se je pokoušela vysvobodit, když k ní bratrovo sdělení doputovalo. Vytrhla ruku z neposlušné změti a zvedla hlavu. Chvíli působila zmateně, pak si ale jeho slova zřejmě přebrala a po tváři jí přelétl krátký, zářivý úsměv:

"Tak to se budu těšit."

Nak se v duchu ušklíbl. Rád by sdílel její bezmeznou důvěru, pořád si ale nebyl jistý, co si o Fiřině slibu myslet. Pořád se mu zdálo nepravděpodobné, že by dokázala získat pomoc dostatečně rychle, i kdyby snad nějakým zázrakem přesvědčila nějakou vojenskou sílu, že se má vydat k blíže neurčenému měsíci napadnout piráty, kteří tam být mohou, ale ani nemusí.

Jenže to naneštěstí byla jejich nejlepší naděje.

"Je tu záchod?"

Překvapeně mrkl znovu k Leoně a ukázal jí směr. Protáhla se kolem, bázlivě pohlédla směrem k chodbě, pokračující za přepravní prostor a nerozhodně se otočila k němu. Zcela očividně se jí to nelíbilo.

S rezignovaným povzdechem se zvedl ze svého místa a připojil se k ní.

"Děkuju," špitla trochu omluvně a trochu zahanbeně, zatímco vykročili mezi řadami sedadel. Pokrčil rameny a věnoval jí přátelský úsměv:

"K čemu bys jinak měla bráchu?"

Místo odpovědi se k němu jen vděčně přivinula. Obyčejně by se možná odtáhl - měl sice být její opora, ale všechno mělo své meze - jenže když se rozhlédl po lodi kolem, po ztracených výrazech ostatních zajatců a vesmírném prostoru za průzory, bylo jasné, že na aktuální situaci slovo obyčejný rozhodně nestačí.

Nakonec zůstal stát na kraji chodby, opřený o jednu chladnou stěnu. Zamyšleně hleděl skrz nejbližší průzor, který otevíral výhled na pustý povrch cizího měsíce. Potřeboval shromáždit co nejvíc informací, než se znovu odváží zavolat Fiře. Jenže kromě počtu pirátských lodí nepřinášelo jeho pozorování žádné viditelné výsledky.

Zaznamenal pohyb u dveří do pilotní kabiny a vzápětí se z nich vynořil jeden z bratrů. Nerozhodně přešlápl. Bude lepší zůstat stát v chodbě, nebo zaplout na nejbližší sedadlo? Jenže rychlý pohyb mohl jenom připoutat pozornost. Usoudil, že zůstat na místě a přinejhorším se vymluvit na obsazenou toaletu bude nejbezpečnější.

Naneštěstí to začínalo vypadat, že svoji výmluvu nejspíš velmi rychle využije - muž kráčel uličkou a za chůze se výhružně mračil na každého, kdo měl tu drzost zvednout k němu hlavu. Nak mírně ztuhl, když zachytil i jeho pohled, ale nezdálo se, že by piráta příliš zajímal. Zastavil v polovině cesty a zamyšleně si prostor měřil, jako by počítal, kolik za jejich skupinu asi dostane.

S trochou štěstí doživotí - nebo laser mezi oči, prolétlo mladíkovi pomstychtivě hlavou. Jeho nenávist k tomuhle konkrétnímu pirátovi se zvyšovala, kdykoliv na něj byť jen pohlédl.

Jenže vzápětí si uvědomil nutnost sehnat informace a v duchu zaklel. Pozorováním o moc víc nezjistí. Odposlechnout nebylo koho. A do poslední možnosti, která se mu skýtala, se mu ani dost málo nechtělo.

Ale piráti byli jediní, kdo nějaké informace měl. Nevyznačovali se sice zrovna velkou dávkou sdílnosti, což byla věc, která jeho plán značně narušovala, a neopatrně položené otázky ho snadno mohly dostat do maléru. Jenže pokud by ony informace pro Firu nezískal, snadno se mohlo stát, že skončí jako otrok na opačném konci galaxie. Nebo je rozdělí na různé lodě a sestřina "pomoc" je rozstřílí na kusy.

Nebo nebudou počítat s tak velkou silou a piráti je rozdrtí. Jedna možnost lepší než druhá - rozhovor s jedním protivným vousáčem se náhle zdál jako menší zlo.

Vykročil proti muži a okamžitě si tak získal pozornost. Všiml si, jak jeho ruka sjela ke zbrani a nakrátko zapochyboval, jestli se rozhodl správně.

"Jak dlouho tu budeme? Co s námi teď bude?" zkusil položit otázku schválně s trochou strachu, aby nezazněla příliš drze - i když se proti tomu všechny jeho instinkty bránily. Muž si ho změřil povýšeným a viditelně znechuceným pohledem, po chvíli však zřejmě usoudil, že těch pár slov ho nezabije.

"Přerozděluje se náklad. Poletíme tak za dvanáct hodin. Ale neboj se, trh funguje celoročně," zašklebil se. V mladíkově tváři se mihl špatně potlačovaný vztek.

"Víš, obávám se, že pokud chceš přežít, budeš se muset naučit chovat uctivě," zamračil se pirát, ale tentokrát se Nak vyhnul jeho pěsti včas.

Začínám se zlepšovat, pomyslel si nevesele, zatímco sledoval muže, rázujícího chodbou někam dozadu. Jen doufal, že si na podobné situace nebude muset zvykat.

"Jen tak provokuješ, nebo je v tom hlubší význam?"

Otočil se po hlase a zjistil, že ho z blízkého sedadla sleduje stará energická žena, které si všiml už dřív. Pokusil se ji odbýt lehkým pokrčením ramen, ale zřejmě z toho vyčetla víc, než chtěl přiznat.

"Buď opatrný - v zájmu nás všech," pokývala hlavou.

"Kdo jste?"

"Já? Nikdo," usmála se. "Ale zažila jsem toho už spoustu a tohle zdaleka není nejhorší. Umím vidět - a doufám, že tentokrát se nepletu."

Znovu pokrčil rameny nad jejím zvláštním chováním. Mohla skutečně vědět, o co se pokoušel? Odhadovala ho pohledem, cítil ho na sobě, i když se vrátil na okraj chodbičky. Byl z toho zvláštně nesvůj. Co od něj vlastně stará žena čeká? Pokusil se zahnat myšlenky na její slova. Jen tak provokuješ, nebo je v tom hlubší význam? Mohl si toho všimnout i sám pirát?

"Co se tu stalo?" zaznamenala Lea zhuštění už tak hutné atmosféry, jen co vyšla ze dveří. Napětí zůstalo viset ve vzduchu i poté, co muž zmizel.

"Nic moc," mávl rukou a odstrčil se od ocelové stěny. "Vrátíš se na místo?"

Nejprve se po něm nesouhlasně podívala, ale po jeho spikleneckém mrknutí se rozběhla přes uličku a bleskově vklouzla do chatrného bezpečí jejich dvojice sedaček.

Pozoroval ji, dokud mu nezmizela , dohledu. Potom se vrátil k tomu, co zjistil. Dvanáct hodin, to mohlo být dost času - nebo taky zoufale málo. Záleželo na vzdálenosti. Musel o tom říct Fiře.

Chystal se vykročit ke dveřím, když se vzadu v chodbě najednou ozval nějaký hluk.

Ztuhl. Rána, krátké zasyčení, které snad mohlo mít na svědomí vyrovnání tlaků a potom hrubé hlasy.

Rychlost, s jakou Lea zaplula na sedačku, se nemohla nijak rovnat té Nakově, když se vrhl směrem ke zbytku skupiny a zapadl vedle cizího mladíka svého věku. Vysloužil si jeho překvapený a mírně zděšený pohled, který se vzápětí upřel k průzoru, jako by vyrušení nikdy neexistovalo. Křečovité držení těla však napovídalo, že si jeho přítomnost uvědomuje víc než jasně - a že upřímně doufá, že ten blbec vedle něj každou chvíli vypadne a půjde si pozornost pirátů přitahovat někam jinam. Nak mu to těžko mohl mít za zlé.

V chodbičce se ozvaly hlasy a vzápětí z ní vykročil vousáč s dvojicí dalších pirátů. Jeho společníci si zajatce s neskrývaným zájmem prohlíželi, nezdáli se však spokojení s tím, co viděli.

Nak zachytil pohrdlivý výraz v očích mladého muže, jen o několik let staršího, než byl sám. Vzdorně se zamračil a mírně se napjal, připravený čelit urážkám nebo uhnout před ranami, podle toho, co přijde, jedinou reakcí však byl tlumený smích. Výsměch.

"Jejich" pirát se otočil, aby zjistil, co způsobilo odvedení pozornosti od hlavního tématu hovoru. Když si všiml mladíka, ušklíbl se a cosi tlumeně řekl svým společníkům. Tentokrát vyprskli smíchy všichni.

Posuvné dveře pilotní kabiny se před nimi se zaskřípěním otevřely a o chvíli později znovu oddělily zajatce od pirátů. Nak jim věnoval poslední krátký pohled a zvedl se. Lepší příležitost už se nemusela naskytnout.

Proklouzl dozadu, zamkl a z boty vyndal ukrytou kartu. Teď kontakt hledat nemusel, sestřino jméno bylo hned na vrchu. Přijala hovor prakticky okamžitě.

"Naku? Snad za hodinu bychom tam mohli být a... máme pomoc."

"Jsme na místě," oznámil jí.

Sice ho zajímalo, co je to za pomoc a jak se může tak rychle dostat až sem, ale to se určitě dozví později. Teď potřeboval hlavně předat informace.

"Je tu třináct lodí, čtyři menší, zbytek asi jako tahle - ale bojových. Poletíme za dvanáct hodin, až přerozdělí náklad," předal to, co se dozvěděl od piráta. Někde na pozadí se rozhořel tlumený hovor, tentokrát bylo hlasů několik a zřejmě se dožadovaly podrobností.

"Kolik zajatců tam je?" zeptala se nakonec. Rychle si vybavil přepravní prostor - hádal, že přibližné číslo v tomhle případě stačit nebude.

"Dvacet dva, pokud počítám i nás."

"A normální přepravní loď je tam jenom jedna?" následovala otázka po další chvilce dohadování.

"Jenom jedna," souhlasil. "Do žádný z těch, co tu jsou, by nikdo soudnej neutíkal, i kdyby stála v docích a brala pasažéry."

"Na který straně toho měsíce vlastně jste?"

"Někde mezi planetou a měsícem. Fir, kolik vás je?" dodal vlastní otázku, která ho trápila od chvíle, kdy přislíbila pomoc.

"Dost." Měl dojem, že v jejím hlase zaslechl uspokojení. "Na třináct lodí určitě dost."

Dost. Uvažoval, kolik lodí to znamená a kde se tak rychle vzaly. Na druhou stranu chápal, že na otázky teď není vhodná chvíle. Ale přesto... Zamyšleně přejel prstem po kartě.

"Naku?"

"Hmm... jo?" snažil se vzpomenout, jestli se ho na něco ptala. Nejspíš ne.

"Budeme muset..."

Tentokrát měl dobrý důvod k tomu, aby ji přestal vnímat. Tím důvodem byly dveře, které se otřásly jakýmsi tupým nárazem.

"Vylez ven. Hned!"

Nevěřícně potřásl hlavou. To je ten chlap vždycky všude, nebo si na něj jenom zasedl?

"Naku co to..?"

Bleskově deaktivoval kartu a utnul tak její další slova. Odemknout a vyjít ven už však nestihl.

Kdosi dveře násilím odstrčil do strany, až zámek povolil. Mladík stále držel kartu v ruce, když ho stejná síla odhodila na stranu. Teď byl vousáč ve tváři celý brunátný vzteky, jak se tak tyčil nad zhrouceným zajatcem, jenž našel tolik odvahy mu odporovat.

Vyrval mu kartu z ruky a Nak v tu chvíli děkoval skutečnosti, že k plnému ovládání dětské karty měli kromě jejího vlastníka přístup i jeho nejbližší rodinní příslušníci. Zadoufal, že tím snad muže svede ze správné stopy.

Jak se však vzápětí ukázalo, pirát ani tak na Leu nezapomněl.

"Ta holka, viď? Co ztratila kartu. Schovala ji pro tebe."

Doplnil svá slova kopnutím do žeber, až se mladík po zemi odsunul ke stěně. Chvíli trvalo, než popadl dech dostatečně na to, aby mohl odpovědět:

"Sebral jsem jí ji dřív, než jste to mohli udělat vy. Jenom idiot by se spolehl na malý dítě," dostal ze sebe tím nejposměšnějším tónem, na jaký se zmohl. Hádal, že sám už nemá moc možností, jak z toho vybruslit. Ale ještě pořád mohl mužův vztek odklonit od Leony, i když to znamenalo přenést ho na sebe.

Jak se zdálo, zabíralo to. Chlap ho rázně popadl a vytáhl do stoje, až měl jeho brunátný obličej přímo před očima.

"Komus volal?" znovu doplnil svou otázku ranou - Nak, přitlačený ke zdi a bez možnosti uhnout, ji musel chtě nechtě nechat dopadnout.

"Sestře," zkusil využít pravdu a horečně uvažoval, jak ji překroutit, aby neprozradil blížící se záchranu.

"Sestře?!" vypadlo z piráta nevěřícně - překvapením dokonce zapomněl, že chtěl mladíka praštit, za což byl Nak poměrně vděčný.

"Byla na Teleku s náma. Chtěl jsem vědět, že je v bezpečí."

Historka to byla mizerná a muže zcela očividně nepřesvědčila. Zřejmě však u ní nehodlal déle ztrácet čas.

"A poprvý?" Tentokrát stačil jen pevně zatnout zuby, když ho vousáčova pěst zasáhla do obličeje. Otupěle zaznamenal odporný pach jeho dechu.

"Bratránek. Je u armády. Jenže se opil tak, že se s ním nedalo mluvit," vypravil ze sebe nakonec namáhavě. Ani tohle mu nepřipadalo jako zrovna důvěryhodná výmluva. Jenže pokusy vymyslet cokoliv sofistikovanějšího zoufale selhávaly na podivném pocitu rozostřenosti.

Odevzdaně čekal na mužovu reakci a snažil se donutit mozek aspoň k minimální spolupráci. Odpověď ho však překvapila - natolik, že v první chvíli zkrátka usoudil, že mu uši vypověděly službu a nahradila je fantazie.

"No, nakonec na tom ani tak nezáleží," zazněla samolibě, doprovázená výsměšným úšklebkem.

Nezáleží?! Co je zas tohle za kravinu? Nebyl si jistý, jestli má být rád, že vousáč důležitost karty podceňuje, nebo se děsit jeho sebejistoty.

"Nezáleží," protáhl pirát jako v odpověď na jeho zmatené myšlenky. "Tahle věc," pozvedl deaktivovanou kartu, načež ji vítězně zastrčil do kapsy, "je ti teď k ničemu. Nikdo ji nevysleduje a ty nemáš nejmenší tušení, kde vlastně jsi. A i pokud by se ti náhodou podařilo někoho zburcovat, viděls někdy v téhle části galaxie jakoukoliv armádu schopnou rychlé reakce?"

Zřejmě doufal ve výraz zklamání, možná zoufalství, mladík před ním se ale stále jen mírně mračil. Po tváři mu stékala krev, vzdorný výraz to z ní však nevyhnalo. Vousáč zamyšleně naklonil hlavu, jako by rozvažoval, co si o tom myslet. Po pár sekundách zřejmě usoudil, že hraný vzdor ve chvíli porážky není nic, čím by se měl hlouběji zabývat.

"Škleb se, jak chceš, stejně ti to nepomůže," odfrkl, hrubě popadl svého zajatce za paži a smýkl s ním ke dveřím.

Nak nějak automaticky čekal, že ho vrátí k ostatním. Zmláceného, na první pohled zcela očividně pokořeného, jako další ukázku toho, že vyskakovat si není dobrý nápad. Když ale na místo k přepravnímu prostoru zamířili na druhou stranu, zmocnila se ho nejistota.

V duchu se pokusil odhadnout svoje možnosti, jenže znovu narážel na stejný problém, který ho trápil po celou dobu. Nebylo kam utéct. I kdyby se mu náhodou povedlo přeprat mohutného ozbrojeného chlapa, který ho momentálně vlekl jako neposlušné dítě, nedokázal by se ubránit před ostatními.

Takže mu nezbývalo než jít dál s neradostnou představou přetlakové komory a volného vesmíru. Při nejhorším - snad.

Zabočili. Na konci chodby si všiml mobilního můstku a poblíž postávající dívky. Vlastně ani nepůsobila příliš pirátsky, rozhodně méně než chlap, který ho držel. Podle toho, jak na ni promluvil, však byla naprosto nepochybně jednou z nich.

"Dej jim vědět, ať to zrychlí. Ten kluk měl u sebe kartu."

"A co s ním?" zeptala se na otázku, která Nakovi už chvíli vrtala hlavou.

"Slíbil jsem mu, že pokud u něj něco najdu, bude litovat, že se narodil. Až si najdem čas... no, o jednoho prevíta míň, žádná škoda. Pořád jich máme jednadvacet."

"Chceš nás připravit o kořist?" otázala se s mírně nakloněnou hlavou. Vztekle odfrkl:

"Na tvým místě bych si na tu svojí prořízlou pusu dával trochu větší pozor, mladá dámo. Nebo chytíš jednu výchovnou jako tenhle."

Dívka lhostejně trhla rameny a ustoupila jim z cesty.

"Jenom se ptám," ucedila dotčeně, když ji míjeli - výhružný pohled jejího kolegy ji zřejmě nikterak netrápil.

Prošli skrz mobilní můstek na druhou loď, jejíž vybavení působilo přeci jen o něco moderněji než u předchozího dopravního plavidla. Nak ovšem nedostal příležitost si ji prohlédnout - jeho průvodce otevřel krajní z trojice dveří ve stěně a prudce ho odstrčil dovnitř. Mladík si uchoval aspoň trochu důstojnosti tím, že sebou neplácl na zem, přestože zády narazil do protější zdi a jen stěží udržel rovnováhu. Už tak rozčileného piráta to zřejmě naštvalo ještě víc.

"Chovej se slušně," věnoval mu další ránu do obličeje. Nějakou část jeho mysli napadlo, jestli to toho chlapa vážně pořád ještě baví - většina se však soustředila na jeho další slova.

"Je to únikovej modul. Nemá moc kyslíku. Pokud budu chtít, prostě tě můžu vystřelit ven - a tady okolo neni moc hezkejch míst, kam bys mohl dopadnout," varoval ho, než za ním zavřel dveře.

Nak je chvíli otupěle sledoval. Únikový modul. Skvěle. S tlumeným povzdechem si z obličeje zkusil setřít krev, ale nemělo to větší efekt. Nějak neměl sílu zjišťovat, odkud pochází.

Přejel dlaní po stěně a zaznamenal, že povrch za ním neodpovídá tak docela kovu. Jistě, byl chladný a hladký, ale jinak. Pomalu se otočil a zjistil, že hledí na úzký průzor. Za ním se stále pohybovaly lodě pirátů - téměř by přísahal, že teď létají rychleji, ale možná šlo jen o jeho dojem.

Cítil se provinile, že se nechal přistihnout. Lea teď zůstala sama, bez nejmenšího tušení, co se s ním stalo. A pokud piráti skutečně zrychlí přerozdělení nákladu... Fira řekla hodinu, ale jak dlouho tu zůstanou? Pak si připomněl vousáčovu výhrůžku a proti své vůli se lehce otřásl. Jak dlouho bude on sám naživu?

Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Sesunul se na tvrdou podlahu a uvažoval, jak mohl tomuhle všemu zabránit. Jenže... co mohl vlastně udělat jinak?

Trochu pozdě, ale hezký nový rok!