Pohled na základnu, vznášející se uprostřed ničeho, byl po několika poměrně rušných a únavných dnech tou nejlepší odměnou. Atrin se chystal ohlásit přílet, ale na jejich malou loď už si tu očividně dostatečně zvykli.

"Vítejte doma," ozvalo se z reproduktorů. Vyměnil si krátký, trochu nejistý pohled s dívkou, sedící kousek od něj. Domov - to nebylo slovo, které by se on odvážil použít. Po poslední drobné nehodě v jídelně si uvědomili to, na co měli tendenci tady zapomínat. Stále byli a zůstávali prvočísly.

"Díky. Jsme tu jen na dva dny," prohodil v odpověď, jako by se snažil jejich návštěvu ospravedlnit - pravděpodobně sám před sebou.

"Můžete se zdržet i déle," namítl přátelský hlas.

Vyhýbavě zamumlal cosi nesrozumitelného v odpověď -  doufal, že to jako vysvětlení bude stačit.

"Chápu," ozvalo se po chvíli, i když bylo jasné, že z těch pár nesouvislých slov se těžko dal vyrozumět důvod jejich neochoty zůstat déle. "I tak vítejte."

"Díky," oddechl si chlapec a přerušil spojení. Potřeboval si promluvit s Trilem a předat mu balíček, o jehož vyzvednutí po cestě ho starší přítel požádal. Když se ptal, co je ta věc zač, muž jen pokrčil rameny:

"Jenom knížka. Něco na ukrácení dlouhé chvíle."

Pokud věděl, Tril měl málokdy čas na něco jako je dlouhá chvíle. Ale titul nevypadal nijak zajímavě - jestli text na přebalu nelhal, šlo o slovník obecné řeči a jakéhosi zapomenutého jazyka.

"Poletíme?" vytrhla ho Fira ze zamyšlení. Pořád lehce nepřítomně kývl a navedl loď do obrovského hangáru. O chvíli později už vycházel po krátké plošině do prostoru základny.

"Radši zůstanu tady," kývla na něj dívka. Udiveně zvedl obočí - obvykle se setkání s místními nevyhýbala - ale pak nad tím mávl rukou a s malým balíčkem v ruce vyrazil směrem k ubytovacím prostorům.

Zavřela za ním a vrátila se do své kajuty. Pár minut před přistáním měla takový divný pocit… něco nebylo v pořádku. Zaváhala, nerada tohle dělala v místě tak plném lidí, jakým byla Základna vyvrhelů, ale na druhou stranu… musela zjistit, o co jde. 

Hladce vklouzla do vědění. Jezero, louka, les - nebyl to její domov, nebyla to její přirozená představa. Ale stačilo to k tomu, aby se tu dokázala orientovat. A snad najít i to, co potřebovala. Sedla si do měkké trávy a vyslala svou mysl pátrat po tom velkém a zmateném světě.

"Nak?" rozeznala asi po čtvrt hodině příčinu zvláštního znepokojení. Nezdálo se, že by byl vyloženě v nebezpečí. I když informace, které dokázala v téhle bezpečnější představě najít, byly často nejasné a zamlžené. Chvilku si pohrávala se vzpomínkou na zlahanský les. Jen krátká návštěva, zmizela by dřív, než by ji mohli duchové vycítit…

Uvědomila si, jak se její okolí začíná měnit, a znovu ovládla své myšlenky. V realitě byla na místě, které si rozhodně nepřála ohrozit. Nebude riskovat - aspoň ne tímhle způsobem. Raději se myslí vrátila zpátky na loď.

Napadlo ji, že to, co se chystá udělat, asi není o moc menší riziko, ale i tak vytáhla z kapsy kartu. Váhavě aktivovala možnost odchozích hovorů a zpráv a našla známé jméno. Nak Denik. Nadechla se.

"Zahájit hovor," požádala.

"Uveďte prioritu hovoru. Z důvodu nočních hodin nebudou hovory s nižší prioritou uskutečněny. Tato zpráva slouží k upozornění při meziplanetárním hovoru," ozval se sice poměrně milý, v tuto chvíli ale naprosto nevítaný hlas. Zauvažovala. Na Zlahanu ani na univerzitě by teď noc být neměla, nebo ano? A navíc…

"Priorita vys..." začala, ale v tu chvíli ji cosi násilně vytrhlo z reality dřív, než se stačila jakkoliv bránit.

"Uveďte prioritu hovoru," požádal hlas nezúčastněně. Dívka ale rozhodně nebyla dostatečně při smyslech na to, aby dokázala jakkoliv reagovat.

***

Ocitla se nad cizím městem na pobřeží moře. Nechápala, co tu dělá, vlastně ani netušila, co je to za místo. Zvědavě se rozhlédla kolem sebe, pak ji cosi pobídlo pohlédnout nad sebe, na tmavou oblohu. Nic zvláštního neviděla, dokud…

Najednou, tiše a jaksi neskutečně, se nad městem zjevilo několik lodí. Přestože nevěděla, co jsou zač a kde se tu vzaly, přeběhl jí při tom pohledu mráz po zádech a neblahé tušení zesílilo. Nepůsobilo to dobře.

Tušení se změnilo v jistotu, když lodě poprvé vypálily na spící město. Neměla čas se pořádně rozhlédnout, úzkost jejích sourozenců přesunula její pohled jinam. Obraz ztratil na zřetelnosti, neslyšela ani hlasy, ale přesto v prchajícím mladíkovi rozeznala Naka, vedoucího za ruku její mladší sestřičku. Vyběhli do vyděšeného davu, na chvíli je ztratila z dohledu - cítila ve vzduchu paniku, která zaplavila všechny obyvatele města. Sice se mezi nimi nemusela prodírat, její nehmotná existence mezi nimi proplouvala naprosto hladce, přesto se v davu cítila strašně. 

Strach, který naplňoval všechny okolo, začínala pociťovat i ona, i když tu ve skutečnosti nebyla. Hrozilo, že ji ovládne. Někde tady byli její sourozenci a každou chvíli mohli… zakázala si tu myšlenku dovést do konce a raději se soustředila na to, aby oba znovu našla.

Vplula do vedlejší uličky a uvědomila si, že je tady špatně. Táhlo ji to na druhou stranu. Orientace mezi tolika tvory byla prakticky nemožná.

Nějaký hluk ji znovu přiměl obrátit zrak k nebi. Něco velkého mířilo jejím směrem… stačila chvilka k tomu, aby to identifikovala. Ale i ta chvilka byla příliš dlouhá. Jedna ze střel z neznámých lodí zasáhla uličku, její záře Firu oslepila a dům vedle ní se začal hroutit. Poslední, co stačila zachytit, byl čísi bolestný výkřik.

***

Roztřeseně otevřela oči, politá studeným potem. Byla v bezpečí, na lodi… jenže to ji teď nezajímalo. Záblesk vědění, který zahlédla, dokazoval, že Nak a Lea jsou na tom pravděpodobně mnohem hůř než ona. 

Zaslechla podivný zvuk a světlo v její kajutě zhaslo. Snažila se zklidnit a během toho se pustila do hledání na dotykové obrazovce vedle postele. Příliš se ale nesoustředila. Kde to mohlo být? A jak se tam vůbec ocitla její rodina?

Vztekle zavrčela, když obrazovka pod jejíma rukama zapraskala, zablikala a zčernala. Jen o pár sekund později se však k její úlevě znovu rozzářila. Světla nebyla trvale poškozená - během chvilky zalilo její ložnici známé měkké světlo.

Slabá náhoda. Přála by si, aby si touhle jednou odbyla všechny, které tahle událost přinese, jenže jí bylo jasné, že takové štěstí mít nebude. Doufala, že Atrin náhodu vycítil. Neměli by se tu zdržovat.

Aby si ukrátila čekání, aktivovala kartu a prošla zprávy. Problém byl v tom, že nevěděla, co vlastně viděla - ani kde. Zkusila najít slovo invaze, útok a napadení, ale objevila jen jakési informace o válce dvou planet jedné zapadlé soustavy. Znovu kartu odložila a začala nervózně přecházet po maličké kajutě. Musela zjistit, co se stalo! A vlastně… možná mohla.

Věděla, že to není zrovna nejchytřejší věc, jakou by mohla udělat. Cítila podivné napětí a strach, když se do vědění nořila tentokrát. Sama nebyla plně přesvědčená o tom, že to, co se chystá udělat, je správné a její váhání hodně narušovalo soustředění. Byla to však jediná možnost, jak získat přesnější informace.

"Tak na to zapomeň," ucítila na rameni čísi ruku ve chvíli, kdy stromy známého lesa konečně začínaly získávat pevnou podobu. Provinile sebou trhla. Málem vypadla zpátky do reality, ale i on už se stačil v ovládání zdejšího světa o něco zlepšit. Okolí se zaostřilo a brzy stála mezi policemi plnými knih.

"Co si myslíš, že děláš?" obořila se na chlapce, který okamžitě stáhl ruku z jejího ramene. I v jeho očích však byl znát vztek.

"A ty? Co uděláš, až se objeví další duch? Půjdeš do školy s prosíkem, aby tě ho laskavě zbavili?" zavrčel vztekle, ale poznala, že je za tím hlavně šok. Nedokázal pochopit, co ji přimělo k něčemu tak hloupému.

"Musím vědět, kde je Nak," pokusila se to vysvětlit. "Něco se stalo a já nemám tušení co…"

"Tohle je dost blbej způsob jak se to snažit zjistit," namítl.

"A ty víš o lepším?" odsekla výsměšně. Obyčejně by vztek možná ovládla, ale v současné situaci to prostě nebylo v jejích silách.

"Něco vymyslíme, ale ne tam," pronesl smířlivě.

"Co je ti po tom? Jde o mojí rodinu - ale to ty sotva můžeš pochopit," vyhrkla dřív, než si stačila svoje slova pořádně rozmyslet. Netušila, kde se v ní všechen ten vztek vzal - snad vznikl ze strachu o sourozence a neschopnosti jakkoliv jim pomoci, snad proto, že jí vzal odhodlání vstoupit do té nebezpečné části vědění…

Smířlivý výraz ztvrdl. Krátce kývl, beze slova se otočil na patě a zmizel ve dveřích, které se zničehonic objevily. Vztek z dívky vyprchal. Nadechla se, jako by chtěla ještě něco říct, ale nakonec jen bezmocně sklopila hlavu. Cítila, jak se svět kolem ní, vytvořený Atrinovými myšlenkami rozplývá. Ani se to nepokusila zarazit, jen v posledních nezřetelných obrysech knihovny vyvolala svůj vlastní východ a napůl automaticky vzala za těžkou kliku.

Znovu seděla na své posteli. Pohled jí padl na kartu. Zatoužila s ní mrštit proti stěně a zkusit, nakolik nerozbitná ta skleněná destička vlastně je. Místo toho ji však zvedla a pokusila se znovu zahájit hovor s bratrem.

"Nelze navázat spojení," byla jediná odezva, které se dočkala. Snažila se nepřemýšlet nad tím, co to znamená.