Probudil ji bolestný výkřik z hloubi lodi.

Trhla sebou, vytřeštila oči a s naprostým zmatkem se pokusila vstát. Teprve ve chvíli, kdy narazila do palubní desky jí došlo, kde vlastně je. Proti veškerému očekávání se jí včera podařilo usnout - v pilotní kabině.

Rozespale přelétla pohledem šero za průzorem. Intenzita osvětlení v hangáru se řídila podle standardního času, což znamenalo, že muselo být hodně brzy ráno. Vnímala to ale jen okrajově. Zdola se po prvním výkřiku ozývaly další zvuky, jejichž původ nebyla v momentálním stavu schopná identifikovat.

S hlubokým povzdechem se znovu zvedla, jak nejrychleji dokázala, a vyrazila k žebříku. Těsně před ní se ze dveří vyřítila tmavá postava a proklouzla dolů, ani tomu ale nedokázala přikládat důležitost. Nad všechny zvuky najednou vystoupil dívčí hlas:

"Světlo! No tak, do háje, světlo!"

Nechápavě zamrkala - tohle neznělo zrovna jako nepřátelský útok - a s nepříliš velkou pozorností napůl sešplhala a napůl spadla ze žebříku. Tiše zaklela, když neobratně dopadla, ale po paměti sáhla po dotykové obrazovce na stěně a konečně aktivovala světlo.

Nečekaný jas všechny na okamžik oslepil - sama Fira chvíli jen stála a mžourala jako sova, než světlu přivykla. A když jí mozek konečně dokázal informovat, co vidí, okamžitě usoudila, že musí ještě spát.

První, na co jí padl zrak, byl Atrin,  ztuhlý uprostřed pohybu, stojící připravený s nožem v ruce a zcela nechápavě hledící na scénu před sebou. Rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje a bylo jasné, že se podobně jako všichni ostatní právě vzbudil.

To by ovšem ještě nepovažovala za nic tak neobyčejného.

Větší otázkou byla zbylá trojice lidí. Leona se schovávala za žebříkem v místě, kde prostor přecházel ve strojovnu. Nak se snažil vymotat z hromady přikrývek, bolestně se šklebil a třel si bok. A původce celého zmatku, vysoká štíhlá hnědovláska, se s nezdolným úsměvem zvedala ze země o kus dál, kde podle všeho před chvílí přistála.

"Co se tu pro všechno na světě stalo?" upřela Fira svou pozornost na ni. Jako jediná z přítomných vypadala, že by mohla být schopná poskytnout vysvětlení.

"Pěkné přivítání," zasmála se mladá léčitelka. "Málem jsem se zabila o tady toho," kývla ke stále naprosto popletenému Nakovi, "Atrin mě podle všeho přišel rozpárat a ty se nezmůžeš ani na 'ahoj'."

"Ahoj," napravila Fira spěšně svou chybu, ale rychle se zase vrátila zpátky k původnímu tématu. "Jak ses sem dostala a co tu chceš uprostřed noci?"

"Je šest ráno. Není noc," namítla Mary a úplně přitom ignorovala zaskučení všech přítomných při zjištění přesného času.

"Věř mi, že kdybys včera zažila to, co my, viděla bys to jinak. Šest ráno je noc," namítla Fira. "Hodně hluboká."

"Riam je na nohou už od chvíle, kdy jsme s Gernem dorazili, a neřekla bych, že šla spát o moc dřív."

"Riam už se vrátila?" zvedla druhá dívka překvapeně obočí. Pak potřásla hlavou:

"To ale pořád neřeší, kde ses tu vzala ty."

"Gern mě přivezl, abych pomohla zdravotníkům, co poletí na Telek. Mámě nevadí, když se účastním akcí Základny, pokud nejde o boj - a humanitární pomoc po útoku pirátů podle všeho schvaluje," rychle vysvětlila Mary.

Možná až moc rychle, jak napovídala rozmanitá paleta výrazů, pohybující se od mírného zmatení po naprostý a upřímný chaos.

"Riam říká, že všichni, kdo poletí na Telek, by se měli připravit. Proto jsem tebe a Atrina přišla vzbudit. Ale je vás tu trochu víc, než jsem čekala," tázavě přelétla pohledem celou společnost. Fira po ní vrhla odevzdaný pohled.

"Leona, moje sestra," vzala to stručně, zatímco si dívenka opatrně prohlížela léčitelku. "Ten kluk, o kterýho ses přerazila, je můj brácha Nak. A tohle je Mary. Je... Z Chainu," dokončila neobratně představování.

"Těší mě," zasmála se dívka při pohledu na to, jak se Nak snaží urovnat rozježené vlasy alespoň natolik, aby mu přestaly padat do očí.

"Mě by těšilo víc, kdyby bylo tak o dvě hodiny později," zabručel, ale vyloženě naštvaně to neznělo.

"Za dvě hodiny už budou všichni dávno pryč. Měli byste si pospíšit," dodala, než se úzkou škvírou mezi částečně spuštěnou plošinou protáhla ven a nechala, ať si její slova přeberou po svém.

"Ví někdo, co vlastně říkala?" zívl Atrin na celé kolo a rozhlédl se po ostatních. Fira se ušklíbla, ale než mohla odpovědět, sama se neubránila zívnutí - bylo to překvapivě nakažlivé.

***

Asi o dvacet minut se jejich o poznání civilizovanější, nicméně stále široce zívající skupina nějakým zázrakem ocitla před spuštěnou rampou. Mary na ně očividně čekala, opírala se o bok lodi a v očích jí stále hrály veselé jiskřičky.

"No konečně," přivítala je s neutuchajícím optimismem.

"Měli byste si najít loď, která vás na Telek dostane dřív než zítra," významně pohlédla na jejich skromné plavidlo. Fira zaznamenala, jak se Atrin vedle ní dotčeně nadechuje k obraně své lodi a rychle ho předběhla, aby se vyhnula nekonečným dohadům. Urážet Atrinovo plavidlo nebyl zrovna dobrý nápad - a chlapec byl za všech okolností ochotný přesvědčit každého, že to není na místě.

"Víte co? Najdeme Trila," obrátila se důrazně k celé skupině a vrhla po Atrinovi prosebný pohled. V němém a nadmíru dotčeném gestu pokrčil rameny, ale nechal ji mluvit. Obrátila se zpátky k Mary:

"Nevidělas ho náhodou?"

"Naposledy vypadal asi tak jako vy před dvaceti minutami. Říkal cosi o doplnění vody a zatracených idiotech, kteří se ve dvě ráno pokusili podpálit hangár," rozhodila rukama na znamení toho, že těm slovům rozhodně nijak zvlášť nerozumí.

"Doufám, že to byla nadsázka," ozval se Atrin s povytaženým obočím. Mary mu věnovala další veselý úsměv:

"To u Derolenů nikdy nevíš." Pak se zřejmě slitovala nad Leonou, která při těch slovech viditelně zbledla, a zavrtěla hlavou:

"Většina z nich není šílená. Totiž... Rozhodně ne tolik, aby zničili Základnu."

Minuli loď, kolem které se motala větší skupina Derolenů a nakládala bedny a balíky.

"Gern dorazí na Telek později až s druhou skupinou a ke zdravotníkům už se stejně nevejdu," ukázala Mary směrem k plavidlu. "Asi poletím s vámi."

"Kde Deroleni tohle všechno berou?" kývla Fira k bednám.

"Mají svoje zásoby," pokrčila Mary rameny. "Většinou od planet, se kterými mají dohodu. Ty tím získají takovou rezervu - kdyby se něco stalo, místní obvykle zareagují dřív, než se většina ostatních vzpamatuje a bez zásob by jejich pomoc byla k ničemu."

To byla pravda - rychlost, jakou se dostali k pirátům a zneškodnili je ukazovala, že Deroleni se skutečně nemají ve zvyku loudat.

Konečně mezi plavidly zahlédli známou postavu, jak přechází kolem lodi a pohledem ji kontroluje. S tichým mručením odpojil tlustou hadici, kterou doplňoval vodu, zašrouboval uzávěr a přiklopil a zajistil malý, zato dokonale utěsněný kryt. Pak teprve se obrátil k přicházející skupině.

"Jestli zjistím, koho napadlo vyrážet tak brzo ráno, asi ho přerazím," zamumlal.

"Na Chainu bylo skoro poledne, když jsme odlétali," namítla Mary. Zřejmě toho však velmi rychle zalitovala, jelikož se na ni upřelo pět párů vražedných pohledů.

"Kdo všechno letí?" přenesla raději pozornost jinam. Nikoho nepřekvapilo, že odpověď znal Tril:

"Každý, kdo se tady dá považovat za zdravotníka a pár dalších jako pátrači a pomocníci tam, kde bude potřeba. A kromě toho samozřejmě Riam, aby oficiálně informovala o zadržení pirátů a poskytnutí pomoci, ale ta se přidá až ke druhé skupině. Počkáme ještě na pár lidi, co se včera přihlásili."

Nemuseli čekat dlouho - do čtvrt hodiny byli na nohou všichni, kdo měli odlétat. Když vylétli z hangáru, Fira viděla, že je následují tři různě velké lodě. Tril se chvíli domlouval s ostatními piloty, jelikož tentokrát nešlo o nejrychlejší plavidla a tak se doba, kdy jednotlivé lodě dorazí do cíle, značně lišila. Konečně se loď téměř nepostřehnutelně otřásla a oni se ocitli v subprostoru.

Fira na svém místě napůl spala a nebyla sama. Lea si opřela hlavu o sestřino rameno a spokojeně oddechovala, zatímco Nak se bez okolků natáhl na trojici sedaček. Atrin si vystačil s opěrkou pro ruku, na kterou se mu nějakým záhadným způsobem podařilo položit hlavu a teď pospával v tak zkroucené pozici, až dívka zapochyboval, jestli si kvůli tomu nemusel zlámat některé kosti.

Jen Mary se připojila ke zbytku Derolenů na lodi tiše rozmlouvala s Trilem nad displejem, zobrazujícím mapku Teleckého města, do kterého měli namířeno.

Myšlenky se Fiře toulaly u všeho možného, zatímco se snažila ukrást ještě aspoň pár minut spánku. Nakonec jí ale jedna vzpomínka nedala:

"Trile, byli jste i na Schylelu?"

"Cože?" Zvedl hlavu od displeje a překvapeně se k ní otočil.

"Jestli byli Deroleni na Schylelu po tom, co se stalo s Diklilem," upřesnila svoji otázku.

"Ne. Se Schylelem dohodu nemáme - jsme bojovníci a vojenská planeta jako je Schylel by si na svoje území nikdy nepustila cizí bojovníky," osvětlil. "Jak tě to teď napadlo?"

"Vlastně ani nevím," mávla nad tím rukou a vrátila se ke své snaze o spánek. Mohlo ji to napadnout…

***

"Vstávej, už jsme tady," zatřásl jí někdo poněkud necitlivě ramenem. 

"Jau," praštila Naka po ruce dřív, než mohl pokračovat. "Vždyť už jsem vzhůru."

"Nevypadá to tak," zašklebil se, ale nechal ji být. Leu probudilo jejich pošťuchování a okamžitě začala zjišťovat, kde to vlastně je. Atrin už byl taky vzhůru, masíroval si krk po téměř tříhodinovém spánku ve zkroucené pozici na sedačce a zřejmě se ho bez valného úspěchu snažil rozhýbat. Pravdou ale bylo, že odpočinek se jim víceméně dohnat podařilo.

Vyšli ven a všechny spáče poněkud překvapilo, že se místo v docích nacházejí na písčité pláži. Pohled směrem do středu ostrova jim situaci celkem rychle objasnil - doky byly asi o dvě stě metrů dál, ale i odtud byly vidět trosky, nad kterými se stále vznášel dým. Sourozenecké pošťuchování a zdánlivě uvolněná nálada, za kterou se od včerejška skrývali v obavě před tímhle místem, se náhle rozplynuly.

"Všichni se snažili co nejrychleji odletět. Ne každýmu se to podařilo," zavrtěl Nak hlavou při pohledu na plochu doků.

Zanedlouho se k nim připojila další dvojice derolenských lodí - zdravotnická a další, která přivezla tři vznášedla.

"Dvě si vezmou zdravotníci, třetí odveze pátrače tam, kde budou potřeba," rozdělil je Tril. "A vy čtyři," dodal při pohledu na Atrina a trojici sourozenců, kteří do jeho rozdělení nezapadali, "budete muset jít po svých."

"Díky, že jste nás dostal sem," s pochopením přikývl Nak. Zbytku organizace přestali věnovat pozornost. Každý měl batoh s trochou jídla, vodou a lékárničkou pro případ nouze, Atrin a Fira měli navíc nože, i když odhadovali, že zbraně nebudou ve městě potřebovat. Chystali se vyrazit, když se k nim ještě naposledy přitočila Mary.

Měla přes rameno přehozenou brašnu a i její ranní bezstarostnost byla ta tam. Ve tváři byla bledší než obvykle, ale v očích jí kromě posledních zbytků veselí svítilo i odhodlání. Beze slova objala Atrina i Firu a po krátkém váhání i Leonu. Nakovi věnovala jen krátký úsměv.

"Hodně štěstí. Určitě ji najdete," kývla na ně, pak se otočila a vrátila se ke zdravotníkům. Fira za ní chvilku zamyšleně hleděla a uvažovala, kde asi vzala informace o celkové situaci. To, že hledají matku, před ní nikdo z nich nezmínil - nebyl čas.

"Tak pojďme," vyzval je Nak odevzdaně s pohledem upřeným k městu.

Mlčky vykročili směrem k dokům - pochmurná atmosféra trosek na ploše a pobořených domů za nimi příliš k hovoru nelákala. Prošli mezi tichými mršinami lodí, které nedokázaly odletět. Zdálo se, že odsud už byla většina zraněných odnesena někam pryč, jelikož potkali jen dvě zaprášené skupinky lidí, kteří zřejmě hledali ty, kdo by mohli ještě zůstat naživu. Nepromluvili na ně, byli příliš daleko a zabývali se jinými problémy než byli oni čtyři.

Fiře z toho mrtvého místa naskakovala husí kůže a viděla, že i na ostatní to působí podobně. Leona znovu vyhledala pomoc u bratra, kterého se chytila za ruku a očima rozšířenýma hrůzou i údivem sledovala tu znepokojivou scenérii kolem nich.

"Působí to tu jako místo duchů," promluvil Atrin a starší z dívek téměř nadskočila, když se jeho hlas zničehonic ozval kousek za ní. Zdálo se jí skoro neslušné, že chlapec porušil to děsivé ticho - a to, co vyslovil, ji znepokojovalo ještě víc. Předtím si mohla namlouvat, že to tak vnímá jen ona sama, teď ale přišlo potvrzení, že nejde jen o její názor. Všimla si zaschlých tmavých skvrn na zemi vedle kusu trosek a rychle odvrátila pohled. Dokázala si až příliš živě domyslet, co se tam mohlo stát.

"Budeme muset projít celé město - a začíná se oteplovat," zamračil se Nak, když opustili doky. Dorazili sice těsně před východem prvního slunce, ale to teď rychle stoupalo na obzoru z oceánu, zlatilo střechy rozbořených i neporušených budov a pomalu rozehřívalo planetu, která se aspoň během noci dočkala jistého ochlazení.

Mladíkovi nikdo neodpověděl, zkrátka tiše pokračovali mezi prvními domy.

Tady už bylo lidí víc, pomalu vycházeli z těch domů, které byly natolik v pořádku, aby se v nich dalo zůstat. Spousta z nich měla obvázané rány, někteří chodili s improvizovanými dlahami a berlemi, zdálo se ale, že každý, kdo mohl, využil příležitosti vyjít ven před začátkem denních veder.

Minuli i několik narychlo vytvořených "nemocnic", kde se shromažďovali zdravotníci a pomáhali všem, kteří přišli. Podle téměř černých kruhů pod jejich očima Fira odhadovala, že od útoku pirátů nejspíš nespali. Na narychlo připravených lůžkách leželi ti, které přinesli pátrači z trosek a další zdravotníci se pohybovali mezi nimi spolu s lidmi, zoufale hledajícími svoje blízké.

"Tady ještě ne," zamumlal Nak a mířil ulicemi dál. Minula je běžící dvojice lidí s nosítky, na kterých ležel malý, vyčerpaný chlapec. Lea se při tom pohledu přitiskla blíž k bratrovi.

Když se dostali hlouběji do centra města, přibyli další lidé a improvizované nemocnice v budovách, které nezasáhly ničivé střely z lodí pirátů. První slunce už vyšlo a pomalu se k němu přidávala další dvě, naštěstí však o něco vzdálenější. Přesto celkem rádi vyhledali stín v podloubí vedle domů, i když krámky prodejců občerstvení teď většinou zely prázdnotou. Některé ale stále fungovaly a jejich majitelé poskytovali aspoň malou pomoc ve formě jídla a pití unaveným pátračům.

Postupně došli až na druhý konec města. Domy tu byly znovu roztroušenější a lidí méně - dokonce tu trochu ubylo zasažených míst, přesto našli i tady jedno ze stanovišť zdravotníků. Nak se váhavě otočil k ostatním a očividně si nebyl jistý, jestli nemá něco říct, než vstoupí. Fira pochopila - poznala okolí místa, do kterého ji vrhlo vědění. Pokud matku našli, musela být s největší pravděpodobností tady. A pokud nebude...

"Bude tam," ujistila ho Fira. Nebyla to jistota, kterou by přineslo vědění, spíš její vlastní naděje. Přesto tím bratrovi přinesla dostatek podpory, aby pokračoval.

Uvnitř panovalo šero a oproti ulici i příjemný chládek. Chvíli trvalo, než jejich oči přivykly nižší intenzitě světla a dokázaly rozeznat víc než jen tmavé, pohybující se stíny. Unavené zdravotníky, lehčeji zraněné lidi kousek od vchodu, kteří čekali na ošetření, necelých dvacet obsazených lůžek a mezi nimi téměř stejně tolik tichých osob, hledajících známé tváře.

"Pane, měl byste počkat venku. Potřebuje si odpočinout."

Fira soucitně pohlédla směrem, kde jakýsi vyčerpaný zdravotník mluvil se strhaně vyhlížejícím mužem.

"Byl tu s ní syn a dcera. Nevíte, kde by mohli být?"

"Je mi líto," zavrtěl hlavou zdravotník. "Sám vidíte, jaký je tu chaos."

Muž ztěžka povzdechl, otočil se a vyčerpaně zvedl ruku, aby si promnul oči.

Povědomým gestem.

Ztuhla. Téměř by ho přes masku únavy nepoznala, ale přeci jen nemohla přehlédnout něco tak známého. Nak zjistil, na co tak zírá, jen o zlomek vteřiny později, stejně jako Lea. Byla to ale starší z dívek, která se ozvala jako první:

"Tati?"