~ o 15 let později ~

Trénoval jsem na slavnost která se konala za týden. Byla to slavnost kdy potomek vůdce z mého kmene převezme vládu nad kmenem 7 pilíře. Musel jsem se naučit slavnostní řeč která, podle mého, měla asi tak 1000 slov. Povzdechl jsem si. Sedl si unaveně na zem a papírek kde jsem měl napsanou slavnostní řeč položil vedle sebe. Seděl jsem v tureckém sedě.
,, Já se tu řeč snad nikdy nenaučím" postěžoval jsem si když v tom najednou nedaleko mě šustlo křoví. Zvedl jsem se a otočil se. Ale nic jsem neviděl. Jediné co jsem viděl byla tráva, keře a stromy které lemovali malou paseku na které jsem se nacházel. Udělal jsem krok do zadu a napnul uši kdybych náhodou něco neuslyšel. Vedle mě šustlo křoví a já se prudce otočil. Škubl jsem uchem. Začal jsem se pomalu plížil ke keři. Přiblížil jsem se ke keři, odhrnul jsem keř a tam seděla malá holčička která měla ve vlasech listí. Nebyla od nás protože bych jí znal ale ji ne. Holčička si mě všimla a prudce se zvedla. O krok jsem ustoupil.
,, Hej co tady děláš !?" křikla na mně a vyšla z křoví.
,, A co tady děláš ty ?" řekl jsem jí na oplátku a naštvaně švihl ocasem.
,, No co asi" řekla naštvaně, ,, sbírám ohnivé květy" řekne a ukáže ohnivě červené květiny které držela v ruce. Tyhle květiny jsem moc dobře znal.
,, Tyhle ,,Ohnivé květy" rostou tady u nás"
,, Ne ty rostou na území kmene 1 Pilíře" řekne hrdě dívka
,, Ne vaše území končí až u vodopádu" řekl jsem a ukázal směrem kde by se vodopád měl nacházet. Dívka se podívala k místům kam jsem ukazoval.
,, Takže mi chceš říct že tohle není území 1 pilíře ?" zeptala se dívka.
Já jsem jenom zavrtěl hlavou. Dívka sklopila uši a z vlasů si si vyndala listí.
,, A neřekneš to nikomu že ne ?" dívka se na mě podívala jejíma nádhernýma modrýma očima. Já si jenom povzdechl a přikývl.
,, Raději tě zavedu zpátky než se tady objeví někdo kdo by tě považoval za vetřelce" řekl jsem a vydal se k vodopádu.
,, Hej počkej na mě !" křikne na mé ještě dívka a rozeběhne se za mnou.

Šel jsem lesem a vedle mě si to vykračovala dívka s hnědými vlasy, bílými uši, černým ocáskem a s nádherně nebesky modrými oči.
,, Jmenuji se Jiji"
Já se na ní podívám a škubnu uchem.
,, A mě říkají Kakuzi" řekl jsem jenom tak, bez žádného zájmu o konverzaci. Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe když v tom najednou jsem šlápl do něčeho mokrého ale hlavně lepkavého. Zastavil jsem se a podíval jsem se na svou nohu. Šlápl jsem do nějaké divné hmoty. O krok jsem ustoupil. Jiji si stoupla za mě. Otočil jsem na ní hlavu. Povzdechl jsem si.
,, Tak jo támhle jsou nášlapné kameny přesně můžeš přejít a navíc je to mnohem kratší a bezpečnější cesta než kdyby jsi šla k mostu" řekl jsem a moc jsem černou kapalinu, která se rozléhala na našem území, nevnímal.
,, Ale co když mě něco napadne" řekne a chytne se mě za nohu.
,, Vždyť jsi už tudy přece šla nebo né snad ?"
,, No to ano ale před tím ty nebyla ta divná kapalina či co to je... Co když z toho něco vyleze a zabije !?" řekne vyděšeně a víc se chytne mé noh. Jiji se mě pustila a já si mohl kleknout. Z tašky kterou jsem měl u sebe jsem vytáhl malí nožík a podal jí ho.
,, Na kdyby tě náhodou něco, nebo někdo napadne tak mu ho prostě zapíchni do nohy a uteč co nejdál na své území"
,, Ale děti zbraně mít nesmějí..." řekla smutně.
,, Ale ty sním nebudeš bojovat jenom se s ním budeš bránit" řekl jsem a mírně se usmál. Jiji chvíli váhala než si ode mne vzala nožík, ale nakonec si ho vzala. Usmála se na mě a rozeběhla se k vodopádu a k nášlapným kamenům. Já se zvedl a ještě chvíli jsme jí pozoroval. Ale asi po minutě jsem se otočil a vyročil směrem kde ležel tábor 7 pilíře.

Když jsem došel do tábora a první co jsem spatřil byla Karmen, postarší hnědovlasou ženu s tmavě hnědými uši a ocasem. Byla to velitelka vojáků. Abych řekl pravdu tak když jsme byl mladší tak jsem se jí bál. Zastavil jsem se uprostřed tábora.
,, Už jsi konečně zpátky" řekne někdo za mnou. Já se prudce otočím a spatřím svého strýce.
,, Ahoj".
Udělal jsem krok do zadu a napřímil jsem se. Nebyl jsem moc vysoký, narozdíl od mé sestřenky které jsem sahal někam k očím. A to jsem byl starší. A také to byla i celkem ostuda pro muže který pochází z kmene 7 pilíře.
,, Za týden máš převzít vládu nad naším kmene a ty se jen tak povaluješ po lese a nic neděláš"
,, Ale já se učil tu slavnostní řeč"
Můj strýc jenom nadzvedl obočí.
,, Ale no tak tati nech ho" řekne má sestřenka Sarah která k nám zrovna přišla. Sarah měla na sobě krásné fialové šaty které se jí hodili k očím, u pasu měla připnuté lahvičky a sáčky, a jako vždy měla své havraní vlasy psepnuté do culíku červenou mašlí. Sarah se na mě usmála a dala si jednu ruku v pas.
,, Ty se ho ještě tak zastávej" řekne strýc a přetočí očima v sloup. Já se jenom mírně pousmál a nervózně švihl ocasem.
,, Ale je to pravda moc na něho tlačíš"
,, Jsi stejná jako tvá matka" řekne strýček své dceři.
,, Jo když se tady bavíme o mamce. Pojď chce tě vidět" řekne Sarah a kývne na svého otce.
,, A nechce vidět i mě ?" zeptal jsem se s jiskřičkami v očích.
,, Ne promiň jenom taťku" řekne mi Sarah, otočí se a odejde.
,, A nezapomeň se učit zítra ráno tě vyzkouším" řekl mi ještě strýc než odešel. Otočil jsem se na odchod. Rozhodl jsem že půjdu ještě někomu pomoct přece jen ne území lesa Makio zuřila válka která rozhodně nechtěla přestat. Rozhodl jsem se že půjdu pomoct Karmen a vojákům kterým velela. Nebývalo moc zvykem že v mém kmeni velela vojákům žena, ale Karmen byla silná a také své vojáky trénovala pevnou rukou, a proto byli naši vojáci jedni z nejsilnějších z celého území lesa Makio. Ten den se toho už moc nedělo. Večer také nic moc. Ale celkem mě udivilo že nepřišli na Jiji a její krátký výlet na naše území, ale stejně jsem za to rad je to ještě dítě má celí život před sebou... Po večeři, která byla fakt dobrá, jsem zalehl do své postele a ještě chvíli jsem přemýšlel... Přemýšlel jsem nad pověstí kterou mi před patnácti lety vyprávěl náš starý vypravěč Kazuchi je pravda že naši bohové neexistují, a je vůbec pravda že za to mohl vážně můj předek a nebo jseme si vážně začali my a pověst kterou nám Kazuchi vyprávěl je jenom zástěrka nad něčím velký nad něčím co jsme zatím nezažili... Pohlédl jsem na strom a zavřel oči bože války, prosím řekni mi nebo alespoň dej znamení které ověří to co si myslím řekl jsem si v duchu. Poté jsem už nic moc neřešil. Pomalu se mi začali klížit víčka tak jsem šel raději spát a netrvalo ani minutu a já jsem usl...

~ Pokračování příště ~

Ano tohle mi vážně trvalo napsat tak dlouho ale snad se líbí. A ano pokusím se dělat takhle dlouhé kapitoly nadále ale ještě pořád nemám dny kdy boudou vycházet kapitoly ale pokusím se je dělat buď každý týden jednu nebo ob týden jednu nevím jak to budu stíhat a také jak budu mít náladu ale snad se líbí a s vámi se loučí

~ Vaše GumiLokiQWQ 😘