Elfka rychle odešla a v ložnici na sebe hodila oblečení. Folred už byl vzhůru. „Kdo je to?"

„Kontrola. Jestli tam půjdeš, obleč se a nevzbuď Tobyho, prosimtě." Rychle znovu odešla za mužem a dvěma strážnými. Nevěřila jim a nechtěla je tam nechávat dlouho samotné. Ten vysoký strážný se jí vůbec nelíbil.

Muž se podíval ke kuchyni. „Možná bychom si tam mohli sednout? Pochopte prosím, že tohle je čistě rutinní prohlídka."

Lara kývla a šla s ním do kuchyně. Když se i s mužem usadila, zaregistrovala, že strážní zmizeli.

„Jak se vám daří, paní Laro?" Muž si procházel data v tabulce.

Elfka se nervózně rozhlédla. „Dobře. Nepokouším se znovu utéct, pokud vám o to jde."

„Částečně ano." Muž zhasnul tabulku a z kapsy vytáhl letáček. „Víte, základna, na níž jste si tehdy odpykávala svůj trest, právě nabírá lidi. Nedělala jste tam problémy, což je u vězňů výjimka. Tak co kdybyste to zkusila?"

Lara si vzala letáček zamyšleně, ale než stihla cokoliv říct, ozvalo se mužské zařvání, které znělo jako válečný ryk. Následoval zoufalý brekot dítěte.

Muž mírně nadskočil leknutím na židli.

Elfka vyskočila a vběhla do ložnice.

Folred ležel na zemi a v chvatu ho držel vyšší ze strážných, zatímco elf byl zakousnutý v jeho rukávu. Kus od nich byl odhozený kuchyňský nůž. Vyšší strážný mu z plna hrdla nadával sprostě jako pouliční tulák, zatímco menší z vojáků právě vzal z postýlky brečícího Tobyho a držel ho v náručí.

Lara vykřikla. „Ne! Polož ho!" Vrhla se po noži, ale muž s dravčím obličejem ji chytil.

„Tohle je jen nedorozumění, ani jednomu nebude ublíženo." Muž ji dál držel, zatímco mluvil ledově klidně jako by takové scény byly na jeho denním pořádku.

Elfka se mu snažila vykroutit a zoufale vykřikla. „Vrať mi mé dítě!"