,,Vzbuď se!" Trhla sebou a několikrát zamrkala, aby si zvykla na tmu. ,,Nedokázala jsi mu odepsat ani na čtvrtinu jeho zpráv."
,,Ale snažím se," řekla Alena.
,,Páteční noc a ty jsi doma. A přitom tě zval ven."
,,Vím. Já to přece vím. Ale jsem hrozně unavená. Ta práce je náročná."
,,Chudinka maličká, jako jediná chodí do práce... Uhúúú, ona jediná má právo fňukat."
,,Sklapni," okřikla ho Alena.
,,Mě se nezbavíš." Smích v její hlavě byl hlasitý a trhal ji na kusy. Dřív to byl takový ten slabounký hlásek. Ozýval se jen v situacích, kdy sama sebe zklamala. Postupem času převzal kontrolu nad její myslí. Už to nebyl pokušitel, stal se vůdcem jejího svědomí, vědomí i nevědomí. A i když by jí to lidé nevěřili, ten Hlas nebyl výplodem její fantazie. Byl skutečný. Ten Hlas byl něco cizího. Nepatřil jí. Znala hlas, kterým uvažovala, ale tenhle to nebyl. Proto, kdyby o něm někdy psala, by to bylo jeho jméno ,,Hlas". Tento vetřelec ji děsil. Nikdy nevěděla, kdy zaútočí. A když se rozezněl, všechna bolest se vrátila. Alena vstala a oblékla se. Potřebovala vzduch.

Procházela se, dokud nezabloudila do nově známé ulice. Rozmýšlela se, nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou. Otevřela dveře, seběhla schody a zamířila do poslední místnosti. Nečekala, že bude v takovém podniku tolik lidí, možná to bylo tím pátkem... Byl volný jen jeden stůl, sedla si a objednala si svařák, aby její ledové ruce mohly objímat vysoký hrnek. Hluk lidí se vzdaloval, když se konečně mohla zaměřit na hudbu, která proplouvala do jejích uší. Posunula si židli jeho směrem a musela se pousmát, protože se vůbec nezměnil. Jako kdyby tam seděl pořád, celé ty dva týdny tam musel prostě sedět a hrát. Stejný kabát, stejný výraz, vlasy stále padaly do jeho strnulé tváře. Byl její jistotou, tím nejironičtějším způsobem se stal jejím majákem muž, který sám očividně bloudil. Aleně to bylo jedno. Ten muž, ta hudba... Nic jiného jí nedokázalo zahojit rány. Hlas už se neozýval. Všechen ten zmatek uvnitř ní, i okolo, ustal. Najednou už nebylo tak nesnesitelné žít. Mohla přemýšlet, mohla odpočívat. Hlas byl vyhnán záhadným mužem a jeho melodií. Snad to byl krysař, který prochází staletími, nebo Pan, jenž přivolává ztracená dítka do své Země Nezemě a možná hrdina ze starověkých, dávno zapomenutých bájí. Přivoněla si k horkému vínovému vzduchu a přivřela oči.
_____

,,Slečno, za chvíli budeme zavírat," slyšela ženský hlas někde vysoko nad sebou. Vzhlédla a zmateně pootevřela ústa.
,,Vždyť máte mít otevřeno až do pěti," opáčila Alena. Mladá žena se zasmála a odpověděla: ,,No právě, že máme otevřeno jen do pěti." S jistotou věděla, že neusnula. Byla stále při smyslech. Celou dobu držela svařák, i když teprve nyní jí došlo, že už je ledový. Mohla ho poslouchat tři hodiny? Bylo by to v reálném světě možné?
,,Omlouvám se, samozřejmě to brzo dopiju a rovnou zaplatím," řekla, když se vyhrabala ze všech myšlenek. Žena opáčila, že to nespěchá, protože ostatní se ještě k odchodu nemají. Zaplatila a konečně se napila svařeného studeného vína. Kdyby v něm nebyl hřebíček, nepoznala by, že někdy tohle pití prošlo varem. Zadívala se na muže. Pořád hrál. A ani si jí nevšiml. V duchu se s ním rozloučila, vstala a zmizela do ranního světla. Pohlédla na mobil, kde výhružně zářila zpráva. Nádech, výdech, kliknout, zavelela si.

Dobre rano, asi jeste spis. Nesla bys dnes vecer nekam posedet? Uz jsme se nevideli hrozne dlouho. P.

Odepsala, že se s ním ráda uvidí a usnula.

_____
Přivítali se krátkým objetím. Už při této aktivitě znejistěla, ale zahrála úsměv.
,,Sluší ti to," řekl a jemně ji pohladil po tváři.
,,Jsi až moc shovívavý k mému vzezření," odpověděla, protože se za svůj dosavadní život nenaučila přijímat komplimenty. Řekl něco o její kráse, ale ona to neposlouchala, protože by odpověděla sebekriticky, a to se mužům nelíbí (jak říkávala její maminka, když Alena bývala dítě).
,,Mám oblíbenou kavárnu, doufám, že nevadí, když tě tam vezmu."
,,Naopak. Já stejně žádné oblíbené kavárny nemám, tak možná si oblíbím tu tvou."

Patrikova oblíbená kavárna byla hned na náměstí, nádherný veliký zdobený nápis, nevrzající dveře a příjemně tlumené světlo. Z reproduktorů hrála klasická hudba, převážně Vivaldi. Místo židlí měli měkká křesílka, na zdech vystavené obrazy, ze kterých sálala pozitivní energie. Všude světlé barvy, lidé tiší a tvářící se důležitě. Pár mužů si pročítalo noviny, skupina postarších žen tlachajících o nové značce kosmetiky a celkový vzhled doplňovaly brigádnice v slušivých oblečcích, které o pětiminutových přestávkách zajisté vybíhaly do mrazu, aby si zakouřily a postěžovaly si na příliš nóbl lidi.
,,Namlouvej si, že jsou nespokojení. Ale ve skutečnosti si nehrají na šťastné, oni umí být šťastní," pronesl moudře Hlas.
,,Šuš," odehnala ho.
,,Prosím?" zeptal se Patrik zmateně.
,,Nic, odfukovala jsem pramínek vlasů z tváře," omluvila se Alena. Až když to vyslovila, zjistila, jak divně to znělo. Patrik se usmál a pročítal si menu. Tohle Alenu děsilo ze všeho nejvíc. S Hlasem často mluvila nahlas, takže působila na lidi jako blázen. Před Patrikem se musela hlídat! Slíbila si, že už nebude na hlas nijak reagovat.
,,Dobrý den, co si dáte?" zeptala se slečna, Alena by tipla, že jsou vrstevnice.
,,Já bych si dala presso bez mléka," řekla jednoduše. Dívka přikývla a Alena poděkovala.
,,Lískooříškové latté s dvojitou pěnou a..." Dál už ho neposlouchala, protože těmto druhům kávy nerozuměla a složité názvy ji jen mátly. Kdyby mohla, zakázala by nazývat tyhle patovary kávou.
,,Co jsi celé ty dny dělala?" zeptal se Patrik, když osaměli.
,,Byla jsem vyčerpaná z práce, tak jsem po večerech jen odpočívala," řekla Alena. O své výpravě do podniku ,,Big Sur" se nechtěla zmiňovat, už hlavně kvůli sobě samotné a otázkám, které v ní vzpomínky vyvolávaly.
,,Já dostal skvělou zakázku, takže možná," zaklepal na stůl, ,,možná se mi podaří to podnikání rozšířit a vydělávat víc."
,,Super, to ti moc přeju," pravila Alena, i když si nedokázala nic představit pod pojmem podnikání, rozšířit a zakázka. Byla si jistá, že jí Patrik říkal v jakém oboru podniká. A určitě to byl obor, který ji moc nezajímal. Což mohlo být vesměs cokoliv.
,,Stačí mít nápad a jít si za tím, co chceš. Já jsem se toho fakt nebál. Ani když jsem začínal. Prostě jsem si řekl, že to dám. A myslím, že se mi to daří." Velice inspirativní chlapec, pousmála se Alena napůl sarkasticky, napůl obdivně. Kdyby nešlo o Patrika, brala by to za vytahování a rádoby motivační kecy. Ale jemu to odpustila. Přece jen to byl skutečný gentleman s vybranými způsoby, který chodil do lepší společnosti. Nesměla taky zapomínat na jeho dvoření se jedné nejmenované dívce, která seděla naproti němu. Co by za to jiné holky daly! Patrik byl ztělesněním všech dobrých, ba dokonce šlechetných, vlastností. To se v dnešní době málo vidí, připomněla si. Mezitím jim donesla slečna kávu. Alena poděkovala, Patrik jen kývl hlavou. Když slečna odešla, naklonil se k Aleně.
,,Přílišná vděčnost značí slabost. Tvař se, že je to jejich práce a neměli by očekávat žádné ovace. Taky ti v práci nikdo negratuluje, že jsi dorazila včas, odpracovala si své povinnosti... Mají za to peníze, když donesou a odnesou pár šálků," poučil ji Patrik, když si míchal podivně pestrobarevnou tekutinu, kde se mísil cukr, dochucovadla a zprzněná kávová zrna.
,,Příště na to budu pamatovat," řekla Alena, ale tuto radu si moc k srdci vzít nechtěla. Možná byla slabá, ale určitě tu slečnu potěšilo, že si vážila její obsluhy. A nebo si teď slečna šla zakouřit a vypráví o holce, která asi má jen bohatého kamaráda, ale je poznat, že do kaváren nechodí, protože se chová jako vesnická husa. Smutně si povzdechla a napila se kafe.
,,Pamatuju si, jak jsi byla chytrá. Proč jsi nešla na vysokou?" Nádherná, originální otázka, kterou neslyšela minimálně pár dní! V hlavě se rozezněl potlesk a jásot všech, kteří Aleně tuto otázku položili.
,,Potřebovala jsem čas na osobní rozvoj," odpověděla Alena a ukousla kousek sušenky, kterou dostala ke kávě.
,,Osobní rozvoj?"
Nechtěla mu na to odpovídat. Upřímně totiž ani netušila, co by mu mohla říct, aby to bral za přijatelné vysvětlení. A tak se napila a omluvila se, že musí jít na toaletu.
_____

,,Dnešek jsem si skutečně užil," řekl Patrik a zářivě se usmál svým dokonalým chrupem. Oplatila mu úsměv a krátce ho objala. Nahnul se k ní a políbil ji. Cítila, že by uvítal, kdyby to nebyla jen ,,pusa", ale skutečný polibek. Odtáhla se od něj a slíbila, že mu napíše. Byla z toho všeho hrozně unavená. Nebyla zvyklá chodit mezi lidi, mluvit a tvářit se mile. Už si zvykla na svou podivínskost. Nevzpomínala na časy, kdy bývala jiná. Když viděla své fotky z dětství, viděla úplně cizí dívku, pro kterou byl život jednoduchý. Snad to bývalo její dvojče, které zemřelo. Nebo odraz v zrcadle s opačnými vlastnostmi. Nebo duch. Zamrazilo ji uvnitř páteře, jako by byla na vteřinu paralyzovaná. Svlékla se do prádla, oblečení nechala ležet na zemi a zalezla si pod chladnou přikrývku.