,,Nepovídej, žes tu nikdy nebyla," řekl nevěřícně Patrik, když jí podával popcorn.
,,Skutečně. Já do kin moc nechodím," odpověděla Alena. V sále bylo hrozně moc lidí. Utěšovala se, že to možná nebude tak špatné. Ostatní přece zvládají být v kině, tak proč by to zrovna ona nedokázala? Sedla si vedle paní, která si jí nijak nevšímala. Kdežto Alena vnímala každý její nádech, pohyb, zakašlání. V sále zhasla světla, takže mohla zavřít oči a připomínat si zásady správného dýchání. Hlavně neutíkat, pomyslela si. Nemohla se soustředit na film, který se před ní odehrával. To bylo to poslední, na co mohla myslet. Z jedné strany cizí člověk – v její osobní zóně. Z druhé strany mladík, který ji pozval ven a kvůli kterému se snažila chovat jako normální, sociálně zdravý člověk. To bylo moc. Všechny kontrolky v její hlavě výhružně pípaly. Jenže nemohla utéct. Představa, že by procházela celou uličkou zpátky a lidé by se museli zvedat a zase si sedat, ji naháněla husí kůži. Tak tam jen seděla, přemýšlela nad samotou a uklidňovala se, že už to bude trvat jen několik desítek minut. Nedalo se to popsat, ale nikdy nenašla vinu u jiných. Vždy to byl jen její problém. To ona nepatřila k ostatním, nikoliv naopak. Čas od času se k ní Patrik nahnul a poznamenal něco chytrého, ale ona nemohla reagovat jinak než přikyvováním. Její nádechy se zkrátily a nohy se jí začaly nekontrolovatelně třást. Nenáviděla ten pocit, protože s ním nemohla bojovat. Nevěděla, jestli dřív omdlí, nebo se rozbrečí.

Titulky utíkaly po plátně, většina lidí odešla a oni zůstali v poloprázdném sále. Teprve, když ustala hudba, zvedli se. Vyklopýtala ven, omluvila se, že si jde upravit vlasy a neelegantním způsobem zahučela na toalety. Zkontrolovala, jestli je sama, zamknula se, klekla si před mísu a zvracela. Chvíli ještě plivala sliny, pak se vypotácela před zrcadla a zhrozila se nad svým zjevem.
,,Takhle si tě nepamatuju," zavtipkovala sama nad sebou, když si prohlížela tvář, která byla tak rozdílná od tváře oblíbené třináctileté dívky. Opláchla si tvář ledovou vodou, osušila se a vypláchla si ústa. Nakonec vyhrabala z kabelky žvýkačku, napřímila se a s nově nabranou sebejistotou se vrátila k čekajícímu Patrikovi. Znovu jí nabídl rámě, ale tentokrát domů došli pěšky. Povídali si o filmu, o kterém Alena nevěděla naprosto nic, takže jen souhlasila se všemi úvahami svého společníka. Netušila nejen o čem film byl, ale jestli byl s titulky nebo dabingem, nebo byl němý. Za to Patrik věděl informace i o režisérovi, producentovi, osvětlovačích a kameramanech. Zvídavý chlapec, který se snažil zapůsobit. Vlastně byl roztomilý.

,,Zdá se mi, že si skvěle rozumíme," pravil Patrik, když se blížili k brance.
,,Já si to taky myslím," ujistila ho Alena, ale její tón hlasu asi nezněl moc přesvědčivě. Zastavili se a Patrik se jí dlouze zadíval do očí. Rozbušilo se jí srdce, protože věděla, co to znamená. Chtěl ji políbit. Na první schůzce. Políbit ji na ústa. Svými ústy.
,,Můžu?" zeptal se a Alena se musela pokojně usmát.
,,Snad to nějak zvládnu," pronesla pobaveným hlasem, ale toto přání myslela smrtelně vážně. Nebyla připravená, jenže Patrik si zasloužil vidět snahu. On za ten strach stál. Zavřel oči a přibližoval se k ní, na vteřinu chtěla ucuknout, ale pak si to rozmyslela. Byl to jen letmý polibek, velice něžný. Oddechla si a když otevřel oči, usmála se.
,,Ozvu se ti, ano?"
,,Budu celé dny vyčkávat na tvou zprávu," zavtipkovala Alena, protože nevěděla, jak by měla reagovat. Rozloučili se a Patrik odešel. Když došla domů, její mobil slabě cinknul a rozsvítil se.

Dekuji za krasny vecer a jeste krasnejsi polibek. P.

Pousmála se a zvažovala, jestli má na to něco odepsat. Měla by. To beze sporu. Ale před chvílí se viděli. Proč si hned zase psát? Nakonec napsala něco ve smyslu, že taky děkuje a že se ozve zítra, protože už půjde spát. Na to jí Patrik ještě něco odepsal, ale Alena si to už nečetla. Odhodila telefon a šla se vysprchovat. Vzala si prášek na bolest hlavy, promnula si oči a čekala, než bolest odezní. Teprve pak ulehla a vytvářela v myšlenkách melodie, které ji zanášely do světa bez lidí. Potřebovala tento svět, aby zvládala ten druhý – reálný. Když měla možnost snít, dalo se to přežít. Nebo si to alespoň mohla namlouvat.