Sedla si na Markovu postel. Už byla převlečená do nočního úboru. Nechala tam bratry rozmlouvat o samotě. Určitě měli spoustu témat k probrání. Dlouho se neviděli. A navíc její společenské chování by mohlo Matouše přivést k myšlence, že je Alena skutečný podivín. Rozsvítila si lampičku a lehla si úplně na kraj postele, aby Markovi nepřekážela. Vzala si knihu, která ležela na nočním stolku. Asi ji měl Marek rozečtenou, protože uvnitř byla záložka. Pousmála se, jak rychle si zvykla na jeho jméno. Jiné jméno by se k němu nehodilo, vlastně nad ním nemohla přemýšlet jinak než jako nad Markem. Prohlédla si obal, aby zjistila, co je to za dílo. Spisovatele, ani název neznala. Vypadalo to na detektivní příběh. Chvíli četla na pravém boku, pak se přetočila, následně si lehla a knihu držela nad obličejem. Nakonec si sedla, protože to bylo nejpohodlnější. Kniha nakonec vůbec nebyla o vyšetřování, ale o chování velké masy lidí. 

S trhnutím se probudila. Párkrát zamrkala, aby se probrala. Otočila se na druhý bok, aby zkontrolovala spolunocležníka, ale Marek tam nebyl. Zaposlouchala se, ale neslyšela žádné zvuky. Takže už si nepovídali. Podívala se na hodiny, které oznamovaly, že za chvíli začne svítat. Pomyslela si, že je Markovi hloupé s ní spát v jedné posteli a zamrzelo ji to. Vstala a po špičkách se vydala přes obývací pokoj do kuchyně. Marek seděl u stolu, rukou si podpíral hlavu a zíral na černobílou fotografii a rozložený dopis. Usadila se vedle něj a chvíli pozorovala jeho zachmuřený výraz. Nakonec se odvážila pohlédnout na fotku. Hubený mladík s brýlemi se usmíval na fotografa a rukou ukazoval na stromy za sebou.
,,Nevím, jestli se můžu zeptat," začala opatrně Alena. ,,Kdo je na té fotce?"
,,Filip. Muž, který byl dlouhé roky mým nejlepším přítelem," odpověděl Marek, aniž by z něj spustil oči.
,,Je moc hezký," řekla Alena, protože nevěděla, co jiného by mohla odvětit. Viděla, jak si povzdechl. ,,Stalo se něco?" Zvedl dopis a podal ho Aleně.

Drahý Marku,
pokud tohle čteš, tak jsem buďto zemřel, anebo Tvůj bratr nedodržel slib. Ale jsem si jistý, že jsem mrtvý. Píšu a nedokážu si představit, že to budeš číst až... Když držíš v rukou tento dopis, už tu nejsem.
Jsem nemocný. Docela vážně, ale vůbec nevím, kolik času mi zbývá. Možná, že se to zlepší a nebude tenhle dopis potřeba. Přál bych si to. Nechce se mi umírat.
Vím, že budeš naštvaný. Jenže já Ti nemohl dát vědět. I když jsem nad tím často přemýšlel a ještě nad tím uvažovat budu. Pavel to vzal statečně. Stará se o mě. Dělá pro mě první poslední. Rodině jsem to neřekl. Nevídám se s nimi. Musím se přiznat, doufal jsem, že se budeme moct vzít. Takhle zemřu a i když  Pavel bude vdovec, nebude vdovcem oficiálně. Hrůza, tohle je sobecké a nikomu jinému bych to nepřiznal. Ale Ty mě znáš. Ty víš.
Chci se s Tebou rozloučit. Spoustu věcí, které jsem řekl, jsem nemyslel vážně. Mrzí mě to. Tolik jsem Tě měl rád, kamaráde. A proto si přeju, abys nade mnou nepřemýšlel ve zlém a abys mi odpustil. Žádám Tě o to, i když jsem si jistý, že je těžké zapomenout.
Kéž bys tu byl. Tak rád bych poslouchal Tvoje básně, třeba by mi daly sílu. Vždy Tě budu mít rád.

Dočetla nepodepsané rozloučení a chvíli mlčela. Položila list na stůl, zpět k jeho fotografii. Nedokázala si představit, jak se Marek cítí. Ani v nejmenším netušila, co by pomohlo a bála se, že by nepomohlo nic.
,,Moc mě to mrzí," řekla a chytila za ruku. Pevně ji stiskl a koukl se jí do očí.
,,Mě taky," odpověděl Marek.
,,Kdy má pohřeb?"
,,Za tři dny."
,,Pojedete tam sám?"
,,Nepojedu tam vůbec," odpověděl Marek a jeho hlas zněl jako prázdná studna.
,,Musíte se s ním rozloučit. Přál by si to. A vy určitě taky chcete říct své poslední sbohem." Mlčel a přemýšlel. Jeho oči začaly těkat ze strany na stranu.
,,Pak vás teda musím požádat, abyste jela se mnou," řekl. ,,Pokud vám to nebude vadit. Pochopím, když..."
,,Moc ráda půjdu s vámi," skočila mu do řeči Alena. ,,Chcete udělat kafe?" Přikývl, ale Aleninu ruku pouštěl jen velice nerad. Nalila horkou vodu do dvou hrníčků a odnesla je ke stolu. Ani jeden z nich se kávy nedotkl. Takže pára postupně mizela, hrníčky stydly a jejich zkřehlé prsty se navzájem udržovaly při životě. Držela Marka za ruku, jako kdyby ho měla každou chvílí ztratit. Přemýšlela nad tím, jak lehce se do něj zamilovala. Nepamatovala si, jaký byl její život před Markem. Odhadovala, že to byl smutný život. Jestli se to vůbec dalo nazvat životem. A tajně doufala, že to tak vnímal i on. Oba v sobě měli spoustu strašáků, které se nad jejich hlavami vznášeli a vyčkávali, až se pustí. A proto se rozhodla, že už Marka nikdy nepustí. I kdyby spolu museli chodit všude. I kdyby jí odumřely buňky v ruce. Za oknem se vznášela mlha, skrze kterou prosvítalo slunce. Začal další den. Smutnější než dny předtím. Truchlivá nálada Marka věznila v zamlklosti.