Přiblížil se k Aleně jen natolik, aby zapálil její cigaretu. S vděčností na něj pohlédla, ale to už se k ní otáčel zády a škrtal zapalovačem pro vlastní nikotinové potěšení.
,,Neposadíme se dnes do kuchyně?" navrhl, což bylo podivné. Většinou vyhledával posezení takové, aby od sebe byli v dostatečné vzdálenosti, a to bylo v mrňavé kuchyňce nereálné. Souhlasila, sedla si a rovnou odklepla popel do připravené misky. Nalil jim víno, dokonce ze stejné lahve.
,,Co jste řekla rodičům?" zeptal se.
,,Že budu se svým přítelem," řekla Alena.
,,A přítel?"
,,Omluvila jsem se mu, že budu s rodiči," odpověděla.
,,Lež je nebezpečná," pronesl moudře, ale rozhodně ne vyčítavě.
,,Ano. Vím to," hlesla Alena a napila se.
,,Ale aspoň je to dramatičtější," pravil bez úsměvu, ale za to s jiskřičkami v očích. Alena se jemně usmála a souhlasně řekla: ,,To je pravda. Pravý, nefalšovaný milostný trojúhelník."
To už mu trošku cukaly koutky, ale úsměv úspěšně zahnal. V tu chvíli začaly za okny létat barevné tečky, které se měnily ve třpytivé fontány.
,,Páni... To už je tolik?"
,,Pravděpodobně ano," odpověděl a oba pozorovaly ohňostroje. Zvedl se, došel do obývacího pokoje, ozvalo se malé lupnutí a z kazeťáku se ozvala hudba.
,,Není to sice hymna, ani nějaké z nejproslulejších děl, ale na kráse mu to neubírá," řekl, když se vrátil.
,,Je to moc hezké. Docela i radostné," pravila potěšeně.
,,Taky že je to v d-dur. Koncert pro kontrabas." Alena se zaposlouchala a zatvářila se spokojeně, když rozeznala basu. ,,Klasický Ditters," řekl zamyšleně a podíval se na ni. Zvedla ramena a zasmála se.
,,Přiznávám se. Neznám ho, ale je to nádherné." Dalších několik minut potichu naslouchali hudbě. Ohňostroje skončily, lidé šli s největší pravděpodobností pít. Zůstávala jenom hudba a pocit nebeského okamžiku. Jestli někdy čekala, že se všednost dní rozplyne a bude překonána nadzemským uměním, stalo se to zrovna tehdy. Muž, který seděl vedle ní, byl jejím osobním osvoboditelem, ale tahle hudba určitě působila takhle na všechny.
,,Jsem rád, že tu jste."
Alena se na něj podívala a zašeptala: ,,Jsem ráda, že tu jsem." Vzali sklenky a přiťukli si na nový rok, který zrovna začínal. Hned potom napsala Dianě, která slavila se svou rodinou a určitě tancovala, protože odepsala až k ránu.

Svázala si vlasy do culíku a opláchla si obličej. Nevěděla, v kolik hodin šla spát, ale rozhodně by si ještě ráda lehla. Ve dveřích od koupelny do něj málem narazila. Překvapeně se zastavila a natáhla ruku k jeho tělu, aby si udrželi odstup. Dotkla se jeho hrudi a došlo jí, jak moc touží se ho dotýkat. Zalekla se sama sebe. ,,Omlouvám se," řekla.
,,Neomlouvejte se," pravil a počkal, až kolem něj prošla. ,,Mimochodem, dobré ráno." Zatímco se sprchoval, hledala v kuchyni kávu a čisté šálky.

,,Dnes budu spát doma. Zítra jdu do práce a musím ještě dodělat spoustu věcí," řekla hned, jak se posadil ke kávě. Chápavě pokýval hlavou. Na jeho vlasech se držely kapičky vody, čekala, až nějaká spadne. Než se tak stalo, zkoumavě na ni pohlédl a Alena musela sklopit zrak. Otevřel okno, aby vyvětral včerejší vzduch. Chladný vítr je oba překvapil. Aleně se rozklepal horní ret, takže ho na pár vteřin položila na hladinu horké kávy.

Sedla si na zem vedle klavíru a objala svá kolena. Začal hrát melodie, které přivál nový den. ,,Často přemýšlím, že si sbalím věci a uteču od tohodle života," řekla, aniž by očekávala odpověď. ,,Nemyslím tím...nás. Ale všechen ten zmatek okolo. Nečekala jsem, že budu otrávená z práce už tak brzy. Ale když si představím, že strávím zbytek života takhle, tak je mi smutno. Nechci si stěžovat. Jen mám pocit... Mrhám svým časem v práci, která je zbytečná. Teď budu desítky let pracovat, pak umřu a pak? Práci převezme někdo jiný. Budu jen další člověk, který pracoval a odváděl státu daně. Nic víc. Nebude se vzývat mé jméno. Nestane se nic výjimečného. Žádný státní smutek za Alenu Blatnou." Přestal hrát. Posunul se od klavíru, aby na Alenu lépe viděl.
,,Alena Blatná?" zašeptal zmateně. Chvíli opětovala jeho pohled a nechápala, čemu se tak diví. Pak pochopila.
,,Tak se jmenuju," pravila.
,,Alena Blatná?" zopakoval. Jen přikývla. ,,Znáš dálku? Já ji znám. Na stropě, plném much, v ohyzdné světnici jazyk mám přilepený. Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch..."
,,Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy. Ano, taky jsem v tom dřív viděla znamení. Ve skutečnosti je shoda jmen tak častá..."
,,Proč uvažujete tak racionálně? Co takhle jednou věřit na kouzla, znamení a zázraky?"
Alena se pousmála a přitakala.