,,Slyšíte mě?" ozval se jeho hlas a Alena k němu vzhlédla. V ruce držel malý balíček převázaný starým motouzem. ,,Nejsem zručný v balení dárků. A ani neumím dárky vybírat," řekl nespokojen sám se sebou. Rozbalila dárek a musela se pousmát. ,,Čekala jsem cokoliv. Ale tohle...?" zvedla zároveň obočí i malý obyčejný rámeček na fotografii.
,,Myslel jsem, že se vám bude líbit," pronesl zklamaně. Alena se zastyděla a nešťastně se podívala na rámeček.
,,Je hezký, to ano. Ale já... Víte... Většinou se do věnovaného rámečku předem dá nějaká fotka."
,,Ach tak," hlesl, ,,to jsem nevěděl." Odešel do kuchyně. Alena začala tiše plakat, uložila rámeček zpět do krabice, aby mohla svýma rukama zakrýt oči. Slyšela kroky, ale nechtěla s ním mluvit. Mrzelo ji to, nebyla na sebe hrdá. Netušila, že ho až tak naštve. Nemusela to říkat, přišla si tak hloupá!
,,Sice to nemůžu napravit, ale můžete to napravit sama," řekl tajemně. Zmateně k němu vzhlédla. Podal jí druhý balíček, tentokrát zabalený v bílém papíru.
,,Polaroid? Vážně?" zeptala se nadšeně. ,,Ale já s ním neumím..."
,,Berte to jako výzvu," pravil. Alena poděkovala a začala si pročítat manuál. Posadil se k piánu a začal hrát. Vstala a došla k němu. Tiché cvaknutí ho přinutilo se na ni zamračit.
,,Nemyslel jsem, že vyfotíte zrovna mě."
,,Berte to jako výzvu," řekla Alena a v ruce máchala s fotkou. Obrysy se sice objevily hned, ale ještě dvacet minut čekala na hotový obrázek. Zasmála se a řekla: ,,Jste trochu rozmazaný a podivně barevný." Na to se jen zašklebil a dál si hleděl svého hraní.

,,Tak co? Líbí se ti?" zeptal se nadšeně Patrik. Alena si prohlížela veliké třpytivé náušnice.
,,Jsou krásné. Děkuju."
,,Nevšiml si toho, že náušnice nenosíš..." ozval se Hlas. Alena si skousla vnitřní stranu tváře a přinutila se k nejistému úsměvu. ,,Vlastně se mu nedivím. Každá normální holka náušnice nosí. Jen ty, samozřejmě, musíš být něčím výjimečná. To by jinak nebyla Alena II., princezna ignorace a společensky nepřijatelných recesí," dodal Hlas.
,,Sice nevím, co si vezmeš za šaty na ten ples, ale říkal jsem si, že třpytivé náušnice se hodí ke všemu," pravil Patrik, Alena se usmála a zakývala hlavou jako pejsek, který dříve měl její otec v autě. Nezapomněla na ten ples. Jenže by na něj moc ráda zapomněla. Blížil se. Už zbývaly necelé tři týdny.
,,A Alena? Jak jinak! Bez šatů, bez rezervace u kadeřnice, bez nadšení," zahulákal Hlas. Alena si povzdechla a smutně řekla: ,,Můj dárek je asi pitomej."
,,Ne, naopak. Já si sice všechno píšu do mobilu, ale diář se mi hodí. Kdyby se mi třeba mobil vybil... Nebo... Tak různě," ujišťoval ji Patrik a políbil ji na tvář. ,,Do kdy máš vůbec čas?"
Alena odpověděla, že bude muset brzy jít domů za rodiči a připravit dárky.