vyšli před hospodu. Někteří si zapálili, jiní vytáhli mobil a hledali otevřené hospody.
,,Hej! Znáte někdo B -co to sakra je za název- Big Sur?" Nikdo neodpověděl, Lukáš se ještě jednou podíval do mobilu. ,,No, jinou možnost stejně nemáme, je to blízko a navíc tam maj jako jediný otevříno." Patrik se tázavě otočil k Aleně, která jen pokrčila rameny.
,,Aspoň poznáme nové místo," zavtipkoval Patrik a nabídl jí rámě. Celá třída šla pomalým krokem. Patrik se Aleny starostlivě ptal každých dvacet vteřin, jestli jí není zima a ona pořád musela záporně odpovídat a děkovat. Za necelých dvacet minut se Lukáš zastavil a podíval se do mobilu.

,,Mělo by to bejt někde tady, tak se pořádně rozhlídněte okolo." Všichni stáli na místě a otáčeli hlavou ze strany na stranu. Alena jen tak zkusmo zašla za jeden dům, kde se objevil provizorní nápis na natrženém a zmoklém papíru: Big Sur – zde, otevřeno. Vrátila se k ostatním a oznámila to Patrikovi. Cítila se jako na základní škole, kdy se schoval určitý předmět a všichni jej hledali, ale nesměli dát najevo, že ví, kde je... Jen nenápadně došli za učitelem a pošeptali mu přesnou polohu předmětu. Patrik se ujal oznámení třídě, že bar je nalezen. Otevřeli dveře a zamířili po schodech dolů. Na Alenu padl nepříjemný pocit. Neměla ráda úzké schody, nízké stropy a spoustu lidí, kteří ji obklopovali. V takových chvílích si představila invazi mimozemšťanů, kteří se k ní blíží a ona nemá možnost utéct, protože všude kolem jsou lidé pohlceni panikou. Ocitli se v tísnivém prostoru, který byl rozdělen na maličké místnůstky. Spolužáci se rozdělili do skupinek a usedli ke stolům. Ona s Patrikem a dalšími dvěma spolužáky zamířili do nejvzdálenější místnosti, odkud se ozývala hudba.

Překvapeně zjistila, že hudba nezní z rádia, ale v rohu stojí staré piáno a u něj sedí muž. Sedli si do druhého kouta k jedinému volnému stolu. Stůl byl politý od předchozích pijanů. Vzhledem k tomu, že už Alena měla trochu upito, vyndala si kapesníčky a utírala mokré skvrny. Opilá mívala tendence uklízet, napravovat a celkově se soustředit na malichernosti. Patrik ji zarazil a pronesl něco ve smyslu, že až přijde obsluha, donutí je, aby ten stůl utřeli. On všechno dokázal zařídit, Patrik v ničem neviděl problém. Objednala si pivo stejně jako ostatní. Přiťukli si a napili se. Když si přiťukávala s Patrikem, věnoval jí široký úsměv, který nedokázala se svou stydlivostí opětovat.

Rozběhla se konverzace, ale Alena nedokázala vnímat nic jiného než tu hudbu. Její mysl utíkala s tóny, které se nesly místností. Tohle chci poslouchat celý život, pomyslela si. Nepatrně se natočila, aby si prohlédla člověka, který u piána seděl. Byl to postarší muž v dlouhém černém kabátě, hned si všimla, jak ošuntělý ten svrchník je. Do nezdravě bledé tváře mu padaly zvlněné tmavě hnědé vlasy, takže neviděla, jak přesně vypadá. Pomyslela si, že by ho jiní nazvali ošklivým, nebo divným, možná, že některé dívky by tvrdily, že je děsivý. Ale Aleně přišel krásný. Ani na chvíli nepřestal hrát. Jeho ruce běhaly po klaviatuře s jistotou, kterou nikdy v životě nezažila. Některé skladby znala, u jiných odhadovala, že improvizuje. Nezahrál jediný tón špatně, nezaváhal... Kolem něj lidé mluvili, někteří dokonce pokřikovali, ale on si ničeho a nikoho nevšímal. Záviděla mu to, protože sama nedokázala být ve společnosti takhle klidná. I když byl uzavřený, neviděla boj v jeho nitru. Na ní to všichni poznali, na něm ne. Buďto mu lidé skutečně nevadili, nebo ta hudba byla natolik tišící, že se lidé rozplývali a on seděl v prázdném pokoji.
,,To je děs, co?" uslyšela najednou Patrikův hlas. Zmateně se na něj podívala. ,,Ta muzika. Nic proti, ale přece by měl člověk poznat, kdy má hrát a kdy ne. Je to hrozně rozladěný," objasnil jí svou poznámku. Je mi u prdele, jestli něco ladí, pomyslela si naštvaně.
,,A navíc depresivní," dodal další spolužák. Třetí spolužák souhlasně pokýval hlavou a všichni se zatvářili velice intelektuálsky. Nic na to neřekla, ale ráda by se rozkřičela, že tohle jediné jí pomáhá zůstat s lidmi v jedné místnosti. Museli přece slyšet tu naléhavost, která skrz hudbu přicházela. Nebo to neslyšeli? Byla jediná? Vždyť na každého to muselo zapůsobit jako zásah do nejtajnějších obav. Nezařadila by to do žádné existující škatulky žánrů, či nálad hudby. Mísilo se v těch tónech všechno, všechna bolest a strach, ale zároveň ji uklidňovalo, že někdo něco takového mění na umění. Sice se to ostatním nelíbilo, ale nelíbilo se jim to jen ze zvyku. Uvědomila si, jak kritizování vládne světem. Cokoliv se stalo, vytvořilo, změnilo, lidé cítili nutkání to hodnotit. Asi si připadali důležitější, když si navzájem povídali o dojmech z nově uvedené inscenace a debatovali o tom, proč měla opona modrou barvu, jaký symbol to značí a zda babička hlavního hrdiny měla představovat jeho budoucí vývoj osobnosti. Otrávilo ji jen jak nad tím přemýšlela. Tak se aspoň napila a dál poslouchala jeho hraní. Ráda by znala jeho příběh. A možná ani ten příběh nepotřebovala.

,,Nepůjdeš už domů? Neříkám, že jsem unavený, ale přece jen..." Alena se zamyslela, jestli by nemohla odmítnout a donekonečna poslouchat hudbu. Možná, že by tu mohla bydlet. Ráno by k snídani pojídala arašídy pohozené na zemi. Pošťák by jí nosil dopisy s adresou: Big Sur, stůl číslo 6. V duchu se té myšlence zasmála, ale hned posmutněla, když si uvědomila nereálnost této představy. Přikývla a začala se oblékat. Naposledy se dlouze zadívala směrem k piánu a nešťastně vdechla pár tónů. Patrik zaplatil i za ni. Dokonce zavolal taxík a dovezl ji domů, i když mu vysvětlovala, že to nemá zas tak daleko. Nevěděla, jestli byl tak zpohodlnělý, nebo ona tak chudá, že taxíkem na krátké vzdálenosti nejezdila.

,,Slib mi, že se mi ozveš," řekl a ona se pousmála.
,,Samozřejmě, že se ozvu." Zdálo se jí, že se k ní Patrik nahýbá, aby ji políbil. Zpanikařila, kvapně otevřela dveře a vystoupila. Převlékla se do noční košile a podívala se z okna. Svítalo. Nevěřila tomu, že strávila s lidmi celou noc. Lehla si do postele a snažila se usnout. Moc jí to nešlo, protože musela pořád přemýšlet nad záhadným mužem v kabátu. Nedařilo se jí dostat z hlavy jeho tvář zahalenou vlasy a stíny. Nakonec zavřela oči a slíbila si, že se po probuzení ozve Patrikovi.