Dveře se otevřely, Alena si stoupla doprostřed obývacího pokoje a nervózně vyčkávala. Vešel, zarazil se, chvíli mlčel a pak pohlédl na Alenu.
,,To jako vážně?" zeptal se a ukázal na obří nástroj.
,,Vím, že jsou Vánoce až za pár dní, ale všechny další dny budu muset být v práci a nestihla bych to zařídit."
,,Já to ale nemůžu přijmout."
,,Prosím vás o to, abyste to nebral jako dar. Vím, že jsem vás měla nejdřív požádat o svolení, ale potom by to nebylo překvapení."
,,Nejsem na tohle zvyklý. Nemůžete přece takhle..." snažil se najít slova. ,,Navíc to muselo být drahé. A jak jste to sem dostala? A proč?"
,,Drahé? Já stejně peníze moc neutrácím. S dopravou to bylo složitější, výtah je moc malý, takže to nesli po schodech."
,,A proč?" zopakoval svůj poslední dotaz.
,,Ze zdravotních důvodů," odpověděla Alena a dodala: ,,Sám jste včera říkal, že vám to pomáhá. Znám jednoho člověka, který prodává stará pianina, tak jsem..."
,,Já to nemůžu přijmout. Tohle se mi nelíbí. Teď jsem vám zavázán, a to není příjemný pocit. Omlouvám se, že jsem k vám upřímný."
,,Dobrá. Není to vaše pianino. Je moje. Budu ráda, když ho budete využívat, protože já si koupila pianino, aniž bych na něj hrála," pozměnila svůj příběh, aby se mu zamlouval. Chvíli mlčel a mračil se směrem, kde stálo černé piáno.
,,Nebudete ode mne očekávat, že vám za to něco koupím, že?" ujistil se.
Pousmála se a zavrtěla hlavou. ,,Ani v nejmenším. Žádná očekávání," přislíbila.

Jsi v poradku? Neozyvas se, mam o tebe strach. P.

Zatvářila se provinile.

Omlouvam se. Chtela jsem napsat, ale cely vikend jsem resila dulezite veci.

Poměrně dobrá odpověď, pochválila se. Za čtyři a půl vteřiny přišla zpráva:

Mas dnes cas? Rene a Lil nas zvou na veceri. Samotnemu se mi nechce.

Znechuceně se zamračila a napočítala do deseti. S velikým sebezapřením souhlasila.

Tentokrát si dala záležet na svém vzhledu. Oblékla si hezké šaty, nalíčila se a zbytek večera si nacvičovala před zrcadlem úsměv. Vyzvedl ji na minutu přesně. Cigarety si pro jistotu nechala doma. A věděla, že toho bude litovat. Zastavili u veliké bytovky. To Alenu uklidnilo. Bála se, že kouzelný pár bude žít na zámku. To ještě nevěděla, že byt nebude takový byt, jaký zná. Liliana je uvítala ve dveřích. Alena se sehnula, aby si vyzula boty.
,,Prosím tě, Anet, nezouvej se!" vypískla Liliana. ,,Netušila jsem, že to ještě někdo v dnešní době dělá, ale je pravda, že Česko je dost pozadu... Několik desítek let," poznamenala a mířila do jídelny. Alena procházela obřími prostory. Veliká okna s orientálně laděnými závěsy. Všude čisto, světlo, vůně vanilky se linula z elektrických osvěžovačů, kdykoliv kolem nějakého prošla. A samozřejmě, nejen, že tam bylo asi osm pokojů, ještě k tomu uprostřed bytu byly točité schody vedoucí do druhého patra. V jídelně byl obří bílý stůl zdobený živými květinami, které byly určitě vzácné, protože neznala ani jejich název.
,,Udělala jsem sushi, tak doufám, že vám všem chutná," pronesla Liliana a sladce se usmála. Alena se podívala na jídlo, které bylo před ní dokonale naporcované a esteticky poskládané. Rozhodla se, že nikomu nepřizná o svém sushi-panenství a raději bude předstírat zklamání, že Liliana nepřipravila kaviár. Jako dezert byl podáván crème brûlée. Jediné, co Alenu skutečně bavilo, bylo vrtání se lžičkou v krustě a její tiché křupání.

,,Pokud nás nyní, dámy, omluvíte, rád bych Patrikovi ukázal svou novou pracovnu," pronesl René s netajenou ješitností, kteroužto si vzal za sobě vlastní. Patrik jemně pohladil Alenu po rameni, když se sklenkou whisky odcházel. Nemohla po něm chtít, aby s ní zůstal. Teď přijde utrpení, pomyslela si Alena a pokusila se o úsměv směrem k Lilianě.
,,Tak, Amčo," začala Lil a Alena se rozhodla na špatné oslovení nereagovat, ,,jak jste na tom?"
,,S čím?" zeptala se zmateně Alena.
,,Minule byl Patrik docela zklamaný, ale jste stále spolu, takže jste na tom nějak zapracovali?"
Takže Patrik si s nimi povídal o svém vztahu? Vlastně by neměla být překvapená, protože to tak dělají všichni. Ten, kdo zrovna není ve společnosti, je pomlouván. Klasika, pomyslela si, od základky se nic nezměnilo.
,,Snažím se s ním víc komunikovat," odpověděla neutrálně Alena.
,,To je dobře," zavrněla Liliana lhostejně. ,,Co máte v plánu na Nový rok? My pojedeme na Kanáry."
,,Já ještě nevím, jak na tom budu časově," řekla Alena, i když se jen Liliana chtěla vychloubat a Aleniny odpovědi nepotřebovala k dobrému rozhovoru.
,,U nás už je to taková tradice. Nesnáším způsob, jakým se slaví tady v Česku," poznamenala zhnuseně Liliana. Alena zavřela oči, aby si vybavila jeho tvář, když spal. To jí dalo sílu, ne velikou, ale dostatečnou to přežít. Hned, jak otevřela oči, se začaly pop-artové tapety slupovat a pomalu odpadávaly cihly. Už neseděla u stolu s otravnou slečnou, choulila se v roztrhaném křesle a podpírala si dlaní hlavu. ,,Ó, vyplout lodí na moře! Opustit tuto pevnou nesnesitelnou zemi, opustit ohavnou jednotvárnost ulic, chodníků, domů... Opustit tě, ó ty pevná, nehybná zemi, a vstoupit na loď. Plout a plout a plout! Ó, mít odtud život básní nových radostí! Tančit, tleskat, jásat, křičet, poskakovat, skákat, valit se, plynout dál! Být námořníkem světa směřujícím ke všem přístavům. Sám být lodí, hleďte ty plachty, které nastavuji slunci a větru. Rychlou a vzdutou lodí plnou bohatých slov, plnou radostí." Odložil knihu a ona se jen znaveně pousmála. ,,Chcete už jít spát?" zeptal se. Zavrtěla hlavou a zamžourala jeho směrem.
,,Ne. Jen jsem odpočívala a snila," odvětila a zkusmo si protáhla ruce.
,,Udělám vám kávu," rozhodl se a vstal. Ještě na pár vteřin si dopřála odpočinek, dokud jí do rukou nevložil hrnek. Poděkovala a jednou si usrkla.
,,To je váš oblíbený básník?" Asi přerušila jeho myšlenky, protože v první vteřině na ni hleděl dost zmateně.
,,Ach, to ne," pravil, sedl si zpátky na židli a zamračil se. ,,Dřív byl. Teď... Teď moc poezii neholduji, takže ani nemám někoho oblíbeného. Teda, mám Whitmana rád, jen mě nenapadne jako první, když se řekne poezie."
,,A kdo vás napadne?"
,,Rilke," odpověděl prostě. ,,Smíš temně stát, ale ne tak, jak dům. A vzývat věčnost, ale ne tak pevně, jak to, co v hvězdách stoupá k nebesům," dodal spíš jen tak pro sebe než že by se chtěl vychloubat. ,,A nechají ti život – obří, děsný, zrající, nevýslovný v zmatku svém..." hlesl ještě jednou, naléhavěji. Smutně si prohlížela jeho oči, které se ztrácely v myšlenkách, úvahách, snad i vzpomínkách.
,,Vzala jsem si na zítřek volno. Mohli bychom oslavovat už zítra?" zeptala se Alena.
,,Oslavovat?" Znovu zpřetrhala jemné nitě v jeho mysli.
,,Vánoce..."
,,Ach tak. Vánoce," řekl, jako kdyby o nich nevěděl. ,,Jistě. Samozřejmě. Vánoce."
,,Chtěla jsem být na Štědrý den s rodiči, ale pokud..."
,,To je přeci pochopitelné," skočil jí do řeči. ,,Já stejně nevím... Teda, vím, jak se slaví Vánoce, ale... Bude to nějak jiné?"
,,Ani v nejmenším. Přinesu víno, budeme poslouchat hudbu... Jako obvykle, jen to budeme nazývat Vánocemi," odpověděla Alena.