Nebylo to její rozhodnutí. Nebylo to její přání. Jenže nedokázala Hlas umlčet. Celé noci se převalovala v posteli a házela do sebe prášky, aby ho umlčely. Nepomáhalo nic. Ani léky na spaní, ani antidepresiva. Hlas si prostě dělal, co chtěl. A tak, jedné noci se musela obléct do kostkované košile a džínů a vyrazila se zapálenou cigaretou ke stále provizornímu nápisu: Big Sur, zde – otevřeno. Nechtěla tam jít. Nechtěla, aby ji zahlédl. Jenže ona bez jeho hudby nedokázala fungovat. Vešla do zakouřených prostorů a tóny se rozběhly její hlavou. Mohla zůstat ve vedlejší místnosti, jenže ho potřebovala vidět. Svlékla si kabát a usadila se na nejbližší místo. Mlčky se na něj zahleděla. Vycítil její společnost, proto se otočil jejím směrem. Neovládala umění mu číst mysl, ale zadoufala, že jeho obličej zračil zahanbenost. Nato, jak byl jeho výraz jinak strnulý, tak tuto noc prosáklo aspoň pár jeho emocí. Jeho ruce se ale nezastavily. Stále dokázal hrát. Až když po dvou skleničkách zaplatila, se stalo něco neobvyklého. Zrovna si zapínala kabát, když uslyšela falešné tóny. Kvapně se otočila, aby zjistila, co se stalo. Pozorovala, jak jeho klidný výraz se mění. Nesouhlasně nakrčil nos, na čele se mu vytvořily hluboké vrásky a on, naštvaný svou chybou, několikrát rukama udeřil do kláves. Zůstal sedět, bez hraní, bez snahy... Dopnula poslední knoflík a odešla.

Vyšla ven. Vdechla mrazivý vzduch. Vydala se ke svému domovu.
,,Zůstaňte," řekl pouze, jako kdyby neminuly celé dny od jejího dotazu. Překvapeně se otočila a uviděla muže, který našel odvahu. Krátce přivřela oči. V té kraťoulinké chvilce poděkovala všem Bohům, bohům i bůžkům, kteří asi ani neexistovali, ale zařídili tento okamžik. Došla k němu a řekla: ,,Moc ráda zůstanu." Nebylo to tak těžké, pomyslela si po nekonečných úvahách a trápení.

Položila svůj kabát na roztrhané křeslo a postávala uprostřed obývacího pokoje. Upravila si své rozcuchané vlasy a podívala se na své zelené ponožky. Připadala si jako dítě před důležitým vystoupením s básničkou. Všechny předchozí zkušenosti s lidmi byly smazány, zapomenuty, zahozeny. Stál pár metrů od ní. Taky si prohlížel své ponožky. Jedna měla na palci díru, na to se určitě zaměřil, protože ji zkoumal se skutečným zaujetím. Pak se nadechl a pravil: ,,Doufal jsem, že přijdete."
,,Doufala jsem, že v to budete doufat," odpověděla Alena. Sedla si na své místo u zdi. Usadil se naproti a zahleděl se jí do očí. ,,Takže budete zase tichý jako předtím?"
,,Raději ano, minule se mi to vymstilo."
,,Naopak, konečně jsme si pořádně promluvili. Přece ani jeden z nás neočekával, že to bude jednoduché..." Její slova zněla moudře, až se tomu sama divila.
,,Neznáme se."
,,Ne. To vskutku ne," přikývla souhlasně.
,,Chcete mě znát?"
Dlouze se zahleděla do šedých očí, které v té samé vteřině potemněly. ,,Ano."
,,I když budete zklamaná?"
,,A budu zklamaná?"
,,Určitě," řekl pouze. Byl si tím naprosto jistý.
,,Za ten risk to stojí," pravila odhodlaně, i když v ní všechny kontrolky volaly po útěku do bezpečí.
,,Jsem doopravdy blázen. A neříkám to, abych působil tajemně. Nejsem blázen v tom poetickém slova smyslu, který se teď často nazývá předností," varoval ji. Jen na něj mlčky hleděla. ,,Není to o tom, abych se vyčlenil ze společnosti. Nesnažím se být individuální, kreativní, záhadný... Jsem prostě cvok." Alena sama sobě dovolila jedno krátké zamrkání. ,,Nic špatného se mi v životě nestalo. Moji rodiče mi neubližovali, netýrali mě... Mé chování nemá nějaké bolestivé opodstatnění. A už vůbec to není romantické, nebo hodno soucitu," vysvětloval a začal si rozepínat košili. Na vteřinu znejistěla, ale nedala to na sobě znát, kromě zadržení dechu. Od té chvíle mlčel a sledoval její reakci. Vysvlékl si košili, hodil ji na zem a jen tam stál.