Vstoupila do potemnělého baru. V první chvíli to Aleně nedošlo, popošla o další dva metry a zastavilo se jí srdce. Neslyšela hudbu. Nebyl tam. Ano, možná tam nechodil každý den. Nebo se mu nechtělo. Ale jediné, co jí prolétlo hlavou bylo: Něco se mu stalo.

Zavolala si taxík, aby neztrácela čas. Zaplatila taxikářovi, poděkovala a posledních deset metrů doběhla k jeho bytovce. Modlila se, aby bylo otevřeno. Vletěla do výtahu a zběsile mačkala tlačítko do nejvyššího patra. Trvalo to celou věčnost. Věděla, že to trvá všechno jenom chvilku, ale stejně v duchu popoháněla výtah silou vůle. První, druhé, třetí patro... Páté, čtvrté... Zmateně zavrtěla hlavou nad svými mylnými počty. Doběhla k jeho dveřím a s přehnanou silou zabušila. Nic se nedělo. Snažila se nastražit uši, kdyby se tam něco ozývalo. Zaklepala ještě jednou. Zase nic. Naposledy už jen nešťastně ťukla na dveře tak, že to ani nebylo slyšet. Otevřel a jeho oči vypadaly prázdně.
,,Ano?" zeptal se tónem, kterým se promlouvá k jehovistům. Tónem, který říká: ,,Vím, za jakým účelem jsi dorazila, ale já tě tu nechci. Potvoro."
,,Bála jsem se o vás," řekla upřímně.
,,Proto jste se neukázala víc než měsíc?" Sklonila hlavu.
,,Se mnou je to trošku složitější," odpověděla Alena.
,,Nevadí," řekl a chtěl jí zabouchnout před skloněným nosem.
,,Ne, počkejte!" zažadonila. Netrpělivě vykoukl.
,,Je něco, čím bych to mohla odčinit?" zeptala se.
,,Nevím," odpověděl.
,,To je ta nejhorší možnost odpovědi," odhadla Alena lítostivě.
,,Zbytečně to zamotáváte. Neměla jste už nikdy přijít." Vzhlédla a zahleděla se do šedi jeho očí.
,,Já vím." Přikývl a znovu chtěl zavřít. Opřela ruku o dveře. ,,Prosím," hlesla.
,,A co s vámi mám dělat? Mám vás pozvat dovnitř? Tvářit se, že je to normální..."
,,Pokud byste to udělal, považovala bych vás za pošetilého." Chvíli uvažoval a pak ji pustil k sobě.
,,Nevím, co bych teď měl... Nevím, jak pohostit nečekaného návštěvníka. Ani nevím, jak se lidé normálně mezi sebou baví," říkal a přecházel po pokoji. ,,Myslel jsem... Počítal jsem s tím, že už vás neuvidím..."
,,Já vím. Omlouvám se," odvětila Alena.
,,Proč se o mě vůbec zajímáte? Je to nějaký zvláštní druh soucitu? Já totiž soucit nenávidím..." pokračoval dál a pořád pochodoval.
,,Ne. Myslela jsem si, že bychom mohli být přátelé," vysvětlovala Alena, ale zdálo se, že ji neposlouchá.
,,Nelíbí se mi to. Možná, že je to u ostatních v pořádku, že se baví s inteligentní mladou dívkou, ale já těmhle avantýrám nerozumím a nemám rád, když se musím utkávat s něčím, čemu nerozumím." Alena zírala na muže, který vypadal stejně jako dřív, měl stejný hlas, oblečení... Ale to, jak se najednou rozhovořil ji udivilo. ,,Ne, že bych nebyl potěšen. To zajisté jsem. Na druhou stranu mě děsí, že na mě něco hrajete. Copak nemáte svůj vlastní život? A pokud máte, utíkáte před ním? Nejsem v ničem zvláštní, nejsem pohledný a pracovitý, natož abych byl fešák s fůrou prachů..." sám se naštval nad čistou sebekritikou. ,,No prostě, nevěřím vám to. Buďto je to nějaký hloupý vtip a nebo možná ani neexistujete," řekl spíš s nadsázkou, ale v tu chvíli, kdy to vyslovil se k ní otočil čelem a změřil si ji pohledem. ,,Jste tu vůbec?"
,,Snad ano," odpověděla Alena zmateně.
,,A kdybyste tu nebyla, tak vlastně tím líp. Aspoň bych takhle pitomě neblábolil před skutečným člověkem," zauvažoval nahlas a pokračoval ve své obchůzce pokoje. ,,Nedokážu si to vysvětlit. Chvíli tu jste, pak zase ne, pak to vypadá, že tu budete a stejně tu nejste..." Alena vstala, došla k němu a tím ho donutila se zastavit.
,,Mám tu být? Můžu tu být? Protože pokud ano, tak tu zůstanu. Jen mi to, prosím, řekněte a já tu budu." Díval se jí do očí. Pozorovala, jak jeho zorničky nepatrně těkají.
Nakonec ji obešel a dál se procházel. ,,Co já vím. Řekněte mi, chci vás tu?"
,,Kéž by," zašeptala Alena stydlivě.
,,To je teda situace. Vy to nevíte. Já to nevím. Navíc ani neexistujete."
,,Nebudu se vám vnucovat. Sám jste říkal, že by to byla manipulace. Ale vím, že skutečná jsem. Čas od času..."
Rezignovaně si lehl na koberec a vydechl: ,,O to je to těžší."
Uvelebila se v tureckém sedu kousek od něj. Po pár minutách nahnul hlavu na stranu a pohlédl na Alenu. ,,Vy jste ještě neodešla?"
,,Ještě jste neodpověděl, jestli mám zůstat," odpověděla a netušila, jestli to není dětinská troufalost. Otočil hlavu zpět a zahleděl se do stropu.
,,Nemůžu říct, abyste zůstala."
,,A důvod?" zeptala se jemně.
,,Potom bych si zapamatoval, že jste měla zůstat - a nezůstala jste."
,,Kde berete tu jistotu, že bych odešla?"
,,Všichni odejdou."
,,Ale já nechci odejít, tak mi v tom zabraňte," požádala. Neodpověděl. Zklamaně zavřela oči a zvedla se.
,,Stačilo jediné slovo," pravila a odešla z jeho bytu.

,,Dobrý večer, měla bych tu mít rezervaci na jméno Blatná," řekla s úsměvem Alena. Žena ve vestičce pohlédla do počítače, pak na ni a Dianu, znovu do počítače.
,,Počkáte, prosím, moment?" zeptala se a dívky přikývly.
,,Bude se ti tu líbit. Konečně tě můžu pozvat na pořádný jídlo," básnila Alena. Než stačila Diana odpovědět, přišla žena a s ní muž v obleku.
,,Dobrý den, slečno Blatná. Musím se vám velice omluvit, ale vaše rezervace se omylem smazala z databáze rezervací, takže vaše místa jsou už zabraná," pronesl muž.
,,To ale není možné. Ještě odpoledne jsem sem volala, jestli ta rezervace platí."
,,Došlo k nedorozumění. Ještě jednou se omlouvám," opakoval muž.
,,Vždyť ani nejsou všechny stoly plné. Nejsem slepá."
,,Některé rezervace jsou až na pozdější hodiny," odpověděl bez mrknutí oka.
,,To nevadí, Alenko. Půjdeme jinam," zašeptala Diana. Když se otočily, uslyšela Alena: ,,Pachtovat se s černejma, to je teda úroveň." V tom stejném okamžiku už si to Alena mířila rázným krokem zpátky.
,,Cože jste říkal?! Můžete mi to zopakovat? Řeknete to mně a mojí kamarádce do očí?" Muž zašilhal. ,,Slečno, měla byste odejít."
,,To si pište, že odejdu. A už sem nikdy nepřijdu. Ale než tak učiním, chci jen říct, že kdybych byla vámi, tak bych se na sebe ani nemohla podívat do zrcadla. Bejt rasistickej debil, to je teda fakt úroveň! Tleskám vám!" hulákala na celou restauraci. Diana Alenu chytila za ruku, aby ji uklidnila.
,,V pořádku, Alí. Prostě pojď," řekla tichým hláskem. Alena zmlkla a snažila se pobrat dech. Pak sebrala vizitky, které ležely na stole, a hodila je na zem.
,,Je mi z vás na blití," zašeptala nenávistným hlasem. Vyšly ze dveří a Alena začala vzlykat. ,,Promiň, znemožnila jsem nás. To jsem nechtěla. Jenže už mě to nebaví se tvářit, že je to normální, co ti dělají."
Diana Alenu objala a pevně ji přitiskla k sobě. ,,Neznemožnila jsi nás. Jsi moje hrdinka. O amaľipen hin barvaľipen."
,,Co to znamená?"
,,Přátelství je nade všechno bohatství! A ty jsi toho důkazem!"