Neviděli se celý týden. Ne, že by nechtěla každou noc odejít za ním. Jenže nechtěla být vlezlá. A byla ze všeho vyčerpaná. Ani s Patrikem se ten týden nevídala. Uvažovala o tom, jestli by nebylo lepší se sbalit a odjet daleko ode všech. Tímhle přemýšlením trávila celé noci. Když chodníky zahalila tma, začínal její den. I přes všechnu tu únavu, nedokázala usnout. Nejradši by vyběhla ven, bosá, oblečená v plesových šatech, aby to přidalo na teatrálnosti. Chodila by po chladné silnici. Šla by daleko, daleko pryč. Tak daleko, aby se nemohla vrátit, kdyby si to náhodou rozmyslela. Tam, kde by neznali její jméno, mluvili jiným jazykem a nezajímala by je tahle podivně rozbitá panenka. Takhle se totiž cítila i tady, tak proč to nedovést k dokonalosti? Tam by už nemohla ani doufat, že se na tom něco změní. Našla by si tam byt. Byl by otřesný, ale levný, protože si tam někdo vystřelil mozek kvůli své milence. Ze stěn by cítila vlhkost. Jedna ze stěn by byla nově přemalovaná, a i přes to bych viděla jasné cákance krve. V tu chvíli by jí to bylo jedno, žádný jiný byt by si nemohla dovolit. Položila by si do obývacího pokoje kufr, posadila se naproti němu do křesla. Snažila by se sžít s novým domovem. Nic by tam nebylo. Postel, sprcha, kuchyňský kout bez nádobí, rozviklaný stolek a to křeslo, na kterém by sedávala. V noci by slýchávala hádky sousedů. Dívka by hystericky řvala, plná zoufalství. Muž by jí odpovídal chladně. Byla by to hádka o financích, muž by všechno utrácel za chlast. Nejdřív by byla vážně naštvaná. Hodila by něco na zem. Pak se jí zlomil hlas, brečela by a prosila ho. Neodpovídal by. Potom by se začali milovat, nic by se nevyřešilo a oni by to věděli. Neposlouchala by je, sedla by si do kuchyně a pustila si rádio, které si koupila v krámku vedle domu. Věděla by, že další den se vrátí domů opilý. A litovala by ji. Čas od času by se seznámila s nějakým mužem. Kdyby byl nezadaný, šli by k němu. Kdyby měl manželku, pozvala by ho k sobě. Nepřespávala by u něj, ani on u Aleny. Ona by si zapálila cigaretu a do rána popíjela víno. Někdy by to bylo jen na jednu noc, jindy by s ním vydržela pár týdnů, a pak by vycouvala. Kousala by si potom kůži okolo nehtů, nervózně chodila kolem mobilu a kdyby napsal, neodepsala by. A pokud by klepal na dveře, dělala by, že není doma. Měla to dokonale promyšlené. Nebyla naivní, takže tohle bylo maximum, co by se jí podařilo. A vesměs by jí to nevadilo. Jenže ho nemohla opustit. Přiložila si skleničku ke rtu, ale zapomněla se napít, místo toho jen přihlouple civěla na svého asociálního prince. Nikdy nevěděla, jak jejich setkání skončí. Netušila, jestli při uzavření baru půjde každý z nich svou cestou. Potily se jí ruce, protože neměla sepsaný scénář k této noci. Žádné nápovědy, vyhlídky do budoucna.

V pět hodin ráno uviděla neuvěřitelnou věc. Nejdřív přišla žena za ní, aby ji upozornila, že už zavírají. Pak přišla k němu a oznámila mu asi to samé. Uprostřed písně se zarazil, jeho ruce se zastavily nad klávesami a on se na ně pouze díval. Jeho oči těkaly úplně stejně jako, když hrál. Takže asi hrál. V duchu. Bez jediného zvuku.
,,Víš, co to znamená? Vstaň, už zavíráme," řekla žena trochu nevrle.
,,Prosím, nechte ho. On jen dokončí tuhle píseň." Oči zpomalily, až skončily zase u svých nehybných rukou. Dohrál, napadlo Alenu. Vstal, došel k jejímu stolu a zahleděl se na ni. Alena rychle zvedla skleničku a dopila víno. On mezitím odešel ven. Zaplatila a vyběhla schody za ním. Zapaloval si cigaretu, podal jí zapalovač, takže si taky vytáhla krabičku. Tiše se vydali k němu domů. Ještě tu cestu moc neznala, ale už měla pár záchranných bodů, od kterých by trefila buďto k známému místu nebo na náměstí. Samotný muž pro ni byl taktéž záchranným bodem.