Oblékla se (ne příliš společensky, ale ne tak, aby ji za to společnost odsoudila), dokonce se i nalíčila (víc než řasenku a pudr po ní nikdo nemohl chtít) a vyšla do chladných ulic. Blížila se k hospodě, její snaha zapadnout opadávala. Čtyřikrát se zastavila a přemýšlela, jestli by nebylo lepší se otočit a zmizet v osamělém světě. A dvakrát tak skutečně učinila, ale vždy sama sebe přemluvila, aby toto rozhodnutí neměnila. Nakonec se překonala a dorazila až k velikým dveřím. Došla ke skupince lidí, které neviděla jen tři roky, takže ji vlastně nepřekvapilo, že byli všichni stejní.
,,Hele, Alča!" uslyšela hlas Lukáše, pořadatele tohoto setkání. Všichni zahulákali zvučné ahóóój a přisunuli ke stolu ještě jednu židli. ,,Sme si ani nemysleli, že přijdeš. Neodepsala jsi na mejl," řekl ještě Lukáš a objednal jí pivo a panáka.
,,Na poslední chvíli mi odpadly povinnosti do práce," vymlouvala se, ale stejně to nikoho nezajímalo. ,,Jo, chtěla jsem se zeptat," začala stydlivě, ale dodala si odvahy, ,,jestli jsi psal i Dianě?"

Lukáš se zarazil a chvíli překvapeně zíral na Alenu, pak odpověděl: ,,A jo... Já na ni zapomněl. Říkal jsem si, že mi ty počty nějak nevychází. Promiň." Alena jen krátce přikývla a nic neřekla. Možná totiž nelhal. Měla v plánu, že zůstane na půl hodinky, pak se omluví, že má ještě spoustu vyřizování do práce. Chvíli jen tak seděla, pak jí někdo zakryl oči horkýma rukama. Snažila se otočit, ale ruce jí v tom zabraňovaly. Nakonec ho uviděla.
,,Ahoj, Alenko," pravil mile a usmál se.
,,Ahoj, Patriku," odpověděla a dívala se do tváře úspěšného blonďáka v saku. Když ho viděla naposledy, nastupoval na vysokou školu a vyprávěl všem ostatním, jak má rozvržené studium a že začne i podnikat. A podle toho, jak vypadal, se zdálo, že uspěl. Požádal spolužačku, která vedle ní seděla, aby se přesunula na chvíli jinam. Patrik se usadil na její místo a prohlížel si ji.
,,Tak povídej. Jak to, žes' přišla?" zeptal se a nebyla to planá otázka, skutečně ho to zajímalo.
,,Jak jsi mi napsal... Uvažovala jsem o tom a na poslední chvíli jsem se rozhodla, že dorazím," odpověděla a sama sobě pogratulovala za tak dlouhou větu. Dokonce odpověděla naprosto upřímně.
Hřejivě se usmál a pronesl: ,,To jsem moc rád. Sluší ti to. Máš delší vlasy, že jo?" Jen se zarděla a přikývla. Byla pravda, že poslední rok na škole si ostříhala vlasy skoro na ježka, takže to nebylo těžké vydedukovat. Ale i tak to brala za milou poznámku.
,,Přípitek! Vemte do tlapy panáka a stoupněte si!" zavelel Lukáš a všichni svorně uposlechli. ,,Dneska jsme dorazili upe všichni, to panáka zaslouží. Jsem nadšenej a doufám, že si dnešní noc užijem!"

Po přípitku si stoupla Maruška s papírem a ječivým hlasem zakřičela: ,,Můžu vás poprosit o minutku?" Všichni znovu ztichli a vyčkávali. ,,Já jsem vám napsala báseň, ráda bych vám ji přednesla." Některé její kamarádky nadšeně zatleskaly. Maruška si pročistila hrdlo elegantním kašláním a spustila:
,, Zase po roce jsme se sešli,
všichni jsme hospodu našli.
Někteří z nás studují,
jiní pilně pracují.
Někteří obojí,
ti se toho nebojí.
Sešli jsme se kvůli přátelství,
tohle je naše poselství.
V lásce, míru, naději
se na vás usměji."

Všichni začali neuvěřitelně tleskat a jásat. Alena si nebyla jistá, jestli je to alkoholem, nebo se jim to skutečně líbilo. Zírala na Marušku, která se klaněla a chichotala se. Alenu rozbolela hlava, takže se šla napít vody.

,,Tak co? Jak se ti líbila má báseň?" uslyšela za sebou. Otočila se k Marušce čelem. Ta holka byla všude, Alena si neuměla představit, jak rychle se Maruška přemístila z předčítání básně na toalety.
,,Já moc básním asi nerozumím, ale bylo to od tebe milé," řekla nakonec Alena.
,,Víš, já totiž chodím na kurzy poezie," vysvětlovala Maruška.
,,Aha. To je fajn," odvětila Alena nejistě a zvedla palec, na znamení tohoto skvělého oznámení. I když vesměs nedokázala pochopit, že v těch kurzech Marušce nikdo neřekne, jak hloupé rýmy vybírá. Ale nad tím zrovna ona neměla právo přemýšlet.
,,Hele, Alčo, kdybys chtěla někdy jít se mnou, klidně můžeš," nabídla Maruška a celým svým šprťácky-sexy tělem bránila Aleně v odchodu.
,,Já básně raději čtu. Sama bych nevymyslela nic. Ale děkuju za nabídku." Pomyslela si, že Marie musí být taky osamělá, když zve i člověka, se kterým se na střední vůbec nebavila. Maruška to asi tajila i sama před sebou, protože nikdy na sobě nedala znát znepokojení. Nikdy o sobě nezapochybovala.

O tři a půl hodiny později se pouštěli písně, které před třemi lety ,,frčely". Už tehdy tenhle styl hudby neposlouchala, a po těch pár rocích se to nezměnilo. Při ploužáku se k ní Patrik nahnul a zašeptal: ,,Smím prosit?" Na vteřinku přivřela oči.
,,Eh... Jo, jistě," řekla, když se vzpamatovala. V něžném sevření se houpali sem a tam. Patrik vyprávěl o tom, že při studiu stíhá i podnikat. A Alena obdivně kývala hlavou. Patrik měl vysoké cíle, ale oproti cílům jiných, on dosáhl skutečně všech. Jeho cílevědomost musela být výhrou pro jeho ego.
,,Vím, že už jsem to říkal, ale tolik si vážím toho, že jsi kvůli mně přišla. Vždycky jsi mě zajímala, ale neměl jsem šanci tě oslovit. A po maturitě jsem na tebe neměl číslo. Ani jsem nevěděl, kde bydlíš. Jinak bych se ti ozval." Nevěděla, co by na to řekla, tak se jen usmála a soustředila se na to, aby mu nešlápla na nohu. Nebyla zvyklá se někoho dotýkat, natož tančit. ,,Nešla..." začal Patrik, ale zarazil se. ,,Nešla bys někdy třeba do kina? Chápu, že je to po dlouhé době, co se vidíme, ale nechci zase ztratit možnost s tebou strávit nějaký ten čas." Alena odpověděla, že moc ráda někdy půjde. Bylo to snad úplně poprvé, co někomu slíbila, že půjde ven. A poprvé, co měla v plánu to splnit. Nemohla ho odmítnout, protože konečně měla možnost mít někoho blízkého. Bylo to tak jednoduché. Patrik byl natolik sebejistý, že nemusela vnitřně bojovat nebo se rozmýšlet, on rozhodl za ni. V jejím případě to bylo potřebné. Muž, se kterým nelze nesouhlasit.
,,Děcka, pomalu dopijte. Máme zavíračku v jednu," řekl hospodský a všichni kolektivně zahučeli.
,,No tak, Lukáši, jsem myslela, že zařídíš, abychom tu mohli být déle," poznamenala káravě Maruška. Její výčitka vyzněla do prázdna, ale určitě se cítila důležitě. Někdy Alenu napadlo, že je vlastně vděčná za svůj stav, protože jinak by taky mohla propadnout pocitu falešné důležitosti.