Vyjeli to posledního patra, vkročili do jeho bytu a Alena se poslušně vyzula, i když ji o to nežádal. Svlékla si kabát a nesla si ho do obývacího pokoje. Položila ho do rohu koberce a sedla si na zem ke zdi. Z ložnice přinesl kazeťák. Netipla by ho na nové technologie, ale čekala něco poetičtějšího, například gramofon. Aspoň bylo jasné, že její očekávání jsou mylná. Zapojil ho do elektřiny a vložil do něj kazetu. Než se přístroj vzpamatoval, došel do kuchyně a přinesl dvě lahve vína. Z jednoho upil a podal jí ho. ,,Abyste si byla jistá, že není otrávené," pravil vyrovnaným hlasem. Druhé si odnesl přesně naproti ní ke zdi. Zapnul kazeťák, který začal hrát. Chtěla mu říct, jak je překvapená, že tohle album někdo poslouchá, místo toho se jen znalecky pousmála a spokojeně přikývla jeho směrem. Snažil se skrýt své potěšení, proto na ni jen zachmuřeně kývl. Vzal svou láhev, zvedl ji a naznačil přiťuknutí. Udělala totéž a napila se. Alena věděla, že v životě každého člověka je nirvanovské období, ale u většiny je to pouze dočasné, trochu pozérské a povrchní. Když se lidé bavili o Nirvaně, omílali pořád dokola pět nejznámějších písní. Sice se moc lidí neptala, ale nikdo neřekl, že by jeho nejoblíbenější album bylo In Utero. Některé dokonce děsilo. A najednou se objevil tenhle člověk. Asi to bylo tím, že měl podobnou duševní poruchu. Nebo možná úplně jinou než ona. Ale ve výběru hudby to spolu asi souviselo, že jsou oba nějak psychicky pochroumaní. Ani si nevšimla toho, že v polovině obrátil kazetu. Seděli od sebe čtyři metry minimálně. Odhadovala, jak jsou od sebe skutečně daleko a jestli je možné tu vzdálenost překonat nějakým dobrým skutkem. Byli ve stejné místnosti, ale každý ve svém vlastním uzavřeném světě. A přitom tam byla nějaká slabá neviditelná nit, která je spojovala. Oba se tvářili jako kdyby tahle situace byla naprosto normální. Podivíni, jen co je pravda, pomyslela si a napila se. Už se ani nesnažila zachytit jeho myšlenky, protože sotva vnímala ty své. Čím víc pila, tím větší se jí zdála plíseň v horním rohu pokoje. Jakoby k nim pomalu plíživě natahovala kostnaté prsty. Kdyby o té plísni řekla své psychiatričce, určitě by jí sáhodlouze vysvětlovala, co to znamená, jak se v tom zrcadlí její psychika a bla, bla, další chytré kecy...

Beze slova vstal a donesl další kazetu, teprve v tu chvíli jí došlo, že hraje poslední píseň tohoto alba. Kam se ten čas poděl? Kde se ty minuty ztratily? Nastalo ticho, než se znovu kazeťák rozezněl. Musela se utvrdit několika písněmi, aby si byla jistá, že jsou to Pearl Jam. Musela zpytovat svědomí, protože u nich měla ten stejný problém jako většina lidí u Nirvany. Znala jen pár písní (ale za to nazpaměť). Víno mizelo, aniž by ho pila. Stejně tak si nevšimla, že by si i on loknul natolik, aby zmizela většina jeho flašky. Neohrabaně vstal, přinesl dvě malé skleněné misky místo popelníků a zapálil si. Natáhla se ke svému kabátu, aby si vyndala cigarety a zapalovač. Místnost se brzy zaplnila kouřem, ale ani jednomu z nich to nevadilo, protože už byli docela opilí. Bylo smutné, že jejich ,,ovínění" mělo tlumenější průběh než u jiných. Žádné veselé tlachání, maximálně u Aleny kývání se ze strany na stranu podle rytmu a u něj klepání nohou (teda, víceméně pouze pravým palcem). Ani alkohol je k sobě nepřiblížil. Stále stejná vzdálenost. Nebyla z toho nejistá, naopak. Stálost jejich odstupu ji uklidňoval. Za oknem se rozednívalo, stíny se zmenšovaly, dokonce i ta plíseň ustupovala, dokud se nevrátila do původní velikosti. Hudba ustala, Alena típla čtvrtou cigaretu do misky a vstala.
,,Nedáte si kávu?" zeptal se. Zavrtěla hlavou a poděkovala. Oblékla si kabát, v předsíni si obula boty a s tichým nashledanou odešla. Celá zmrzlá se dopotácela domů, svlékla se do spodního prádla, zapila svůj ranní prášek a když si položila hlavu na polštář, všechno se s ní zatočilo. Usnula poměrně rychle na to, že ji přepadla nevolnost.