Probudila se, vzala si lék na deprese, který v ní měl vyvolat deprese, a šla do práce. Jarní vánek jí čechral vlasy. Březen měl v sobě vše, co měla ráda a co nenáviděla. Sice už slunce trochu hřálo, ale jinak bylo počasí vrtkavé. Sedla si ke stolu a vyplňovala objednávky. Nic se nedělo. Žádná deprese se zatím nedostavila. Asi to bude stejnej provar jako ty na spaní, pomyslela si. Zazvonil jí mobil. Patrik. Pousmála se a přečetla si zprávu.

Ali, preju ti dobre rano. Vecer se za tebou stavim. Chybis mi. P.

Odepsala, že se na něj těší, a skutečně se těšila. Někdo by mohl tvrdit, že se jejich vztah nijak rychle nevyvíjel, ale pro ni to bylo vhodné tempo. Patrik byl velice trpělivý, někdy se tomu až divila. Půl roku a stále spolu nespali. Netlačil na ni, i když už se párkrát zeptal, jestli by se nechtěla dostat ve vztahu trošku ,,dál". A ona pokaždé lítostivě odmítla, ale jemu to nevadilo. Nebo to aspoň dobře tajil.

,,Víte, slečno, na to, jak dlouho tu už pracujete, jsou vaše výsledky podprůměrné. Zamyslete se nad tím, jestli vůbec tady pracovat chcete. A pokud ano, tak byste se mohla zlepšit. Protože ostatní už dávno dostali lepší místo, byli povýšeni, ale vy jste na stejné úrovni jako na začátku. Iniciativa je nejdůležitější věcí v tomto zaměstnání." Osaměla. Rozplakala se. Nedokázala snést kritiku, to byl její problém. Nepotřebovala vysoký plat, úctu ostatních, stačilo jí, že pracovala a dostávala plat. Prvních osm měsíců chodila domů s pláčem. Každý den si pročítala smlouvu a hledala si možnosti odchodu z práce na internetu. Svá práva při podávání výpovědi už znala nazpaměť. Tehdy nestíhala, všechno pletla a co se mohlo pokazit, to se pokazilo. Začalo se to zlepšovat, některé věci se jí dokonce povedly. Byly dny, kdy se zdálo, že to není všechno tak hrozné. A pak přišla jedna výtka, a Alena se rozpadla na malé zničené kousíčky bývalého sebevědomí. V práci zůstávala kvůli jistotě. Když si představila, že by musela hledat práci stejně těžko jako Diana, došlo jí, že je lepší trpět v jedné stálé práci.
,,Každý člověk si totiž musí udržet své místo, jinak jsou s tím šílené starosti. Skutečný život není o tom, dělat věci, které tě baví. Je to pouze o financích," zahrál Hlas experta na život.
,,Sklapni."
,,Ale prosím tě, tak mě neposlouchej. Uteč, jako utíkáš vždycky."
,,Kdybych utekla, bylo by to mé rozhodnutí, na které mám právo," pronesla Alena a smetla papíry na stranu, aby si mohla položit ruce do dlaní a opřít si lokty o nově vytvořené místo. Zapřísahala se, že bude muset překonat těch prvních čtrnáct dní, protože potom už bude lépe.

Další dny už usínala dřív. Usoudila, že si tělo na látku muselo zvyknout. Prvních několik nocí usínala po více než hodině. Každým dnem se doba zkracovala o desítky minut. A než skončil březen, už spala jako mimino po dvaceti minutách. Nebyla to nezvládnutelná únava, ale když zavřela oči, v hlavě jí nerotovaly žádné myšlenky, takže o to lépe usnula. Bála se toho, ale nakonec byla ráda, že k té psychiatričce zašla. Všechno, co pomůže, za to stojí, opakovala si neustále Alena. A sama se divila, jak rychle naběhla na režim : ráno – antidepresiva, noc – prášek na spaní. Automaticky vždycky sáhla po léku a sklenici vody. Zvykla si na to a často zapomínala, že dřív takhle nežila. Takhle to bylo přesně tak jednoduché, jak si vždycky přála. Vrátila se do svých třinácti let. Bylo to jako tehdy.

,,A co antidepresiva? Pomáhají vám?"
,,Myslela jsem si, že na mě nijak nezabírají, ale musím uznat, že je to veliká změna. Když se stane něco, co by mě jindy rozhodilo, teď to tak neberu. Problémy se mi zdají malicherné. A když mě něco rozesmutní, aspoň nebrečím a dostanu se s toho mnohem rychleji. A taky se víc usmívám, někdy se do toho ani nemusím nutit."
,,A zdá se, že vám to i pomáhá mluvit s lidmi..." usoudila doktorka.
,,Ano. To je taky pravda. Té změny si všiml i Patrik a je z toho nadšený. Odepisuju mu každý den, dokonce jsme si párkrát telefonovali a scházíme se častěji. Říkal mi, že poslední dobou jsme si blíž." Psychiatrička chápavě pokývala hlavou. Alena se chtěla zmínit o dalším úspěchu, ale vyprávět cizí ženě, že se mazlila se svým přítelem, jí přišlo neadekvátní. U jiných by už dávno došlo k sexu, takže nějaké její mazlení... Jenže u ní to bylo všechno zpomalené, aspoň, co se týkalo vztahu. Nebylo to tak, že by po těch prášcích byla víc ,,nadšená", ale překonala se. To se taky počítalo jako výhra. Udělala tím radost Patrikovi, to bylo nejdůležitější.
,,Nechci předbíhat, jste teprve na začátku, ale domnívám se, že si vedete skvěle," řekla žena a předepsala Aleně další léky.