Klekla si k němu a vzala do dlaní jeho zkrvavenou tvář.
,,Jste v pořádku? Slyšíte mě?" zeptala se. Ztěžka otevřel oči a něco zamumlal.
,,Už utekli, nebojte, dovezu vás do nemocnice." Tahle věta ho trochu rozebrala.
,,Ne... Nemocnice ne..." zahuhlal a zase oči zavřel.
,,Musím vás dopravit někam, kde se o vás postarají," oponovala Alena.
,,Domů... Jen... Dostaňte..." Alena vzala mobil a zavolala taxi.
,,Za chvíli přijede. Je to jen na vás, pokud myslíte, že vám stačí jen jet domů..." Muž neodpověděl, jen se pokusil přikývnout hlavou. Když dorazil taxík, poprosila řidiče o pomoc. Dostali ho do auta a Alena z pianisty dostala adresu, kam mají jet. Zastavili před vysokým panelákem, Alena zaplatila a řidič jí pomohl s mužem až do výtahu. Za to mu byla velice vděčná.
,,Které patro?" zeptala se Alena.
,,Pos... Poslední," řekl.

Opřela ho o zeď a hledala v jeho kabátě klíče. Odemkla, položila si jeho ruku kolem ramen a vstoupila do temného bytu. Nevěděla, kde se rozsvěcí, takže prošla do místnosti, kde bylo světlo díky oknům. Obývací pokoj, usoudila a prošla do dalšího pokoje. Ložnice byla veliká, postel čistá, ale rozestlaná. Rozestlaná bylo nedostačující slovo, peřina i povlečení bylo zkopané do jednoho rohu. Opatrně ho tam položila a odběhla hledat koupelnu. Rozsvítila a prohlédla si ji. Vana, dlaždičky s uschlými kapkami vody, skříňka nad umyvadlem se zrcadlem. Otevřela ji, ale nenašla tam nic podobného lékárničce. Z kapsy svého svrchníku vytáhla dva kapesníčky, našla kuchyň, kde v lednici vylovila vodku. Jeden kapesníček namočila do vody, s tím se vrátila k ležícímu pacientovi, sedla si k němu na postel. Jemně odhrnula zpocené vlasy z jeho čela a začala čistit jeho tvář. Jen něco zamumlal a zamračil se. ,,Teď to bude trochu nepříjemné," varovala ho, zatímco nanášela na druhý kapesníček pár kapek vodky. Neměl na tváři moc otevřených ran, ale i tak se toho bála. Opatrně přiložila vodku k první ráně. Překvapeně sykl bolestí, ale když ho ujistila, že je to v pořádku, utišil se. Další čištění zranění zvládl, asi hlavně díky vyčerpání. S menšími obtížemi mu svlékla kabát, natrženou košili mu nechala. Vyzula mu boty, sundala mu i ponožky. Posunula ho na polštář a přikryla.

,,Tak, teď už vás nechám odpočívat," pravila Alena něžně. Spokojeně zamručel. Nebyla si jistá, jestli má odejít. Určitě mu tímhle narušovala soukromí. Jenže se taky o něj bála. A tak seděla vedle něj a starostlivě hlídala jeho spánek. Jeho zraněná ústa ji mrzela nejvíc. Byla si jistá, že mu na spodním rtu zůstane jizva. Nahnula hlavu na stranu a prohlížela si ho. Hlas by jí určitě řekl něco ošklivého a tím by ji přesvědčil, aby odešla. Hlas ale mlčel. Nechal ji, aby si prohlížela cizího muže a přemýšlela o jeho skrytém šarmu. Jak ráda by ho pohladila po ztrápené tváři. Všechny buňky v jejím těle po tom křičely.
,,Tohle je teprve šílenství," zašeptala pro sebe a nevěřícně se usmála. Na ničem jiném nezáleželo. Byla s ním, aspoň na tu malou chvíli... Představovala si to jinak, víc osudové, víc romantické hudby, víc souznění. A místo toho dostala nepřekonatelnou touhu se přiblížit někomu, s kým byla v jedné místnosti a stejně jeho přítomnost nedokázala zachytit. A hrozně to bolelo. Nedalo se to popsat jako něco krásného, nadnášejícího... Bylo to spalující, zničující a abstraktní. Je vůbec možné zamilovat se do neznámého muže? Pokud to možné bylo, pak se to stalo právě v tu chvíli v jejím srdci. A nemohla žádat, aby její city opětoval. Protože ji neznal tak, jako ona jeho. A jak moc ho vlastně znala? Kromě toho, že hraje na klavír a má rád samotu... Jenže jí to přišlo dostatečné. Nechtěla ho zachraňovat, nechtěla si hrát na matku. Jediné, co si přála, bylo sledovat, jak dýchá. A to se jí vyplnilo. Malicherné? To teda zatraceně jo. Tiše se zasmála. Ještě dlouhou dobu pozorovala, jak pomalu vdechuje vzduch a jeho poraněná ústa se chvějí. Vstala a sedla si na zem vedle postele, protože si potřebovala narovnat nohy. Byla unavená, nejen fyzicky. Zahnala tlupu chlápků, postarala se o muže, kterého s největší pravděpodobností milovala a navíc si všechny tyhle své pocity přiznala. Unaveně si opřela hlavu o stěnu a zavřela oči, jen na chvilku, aby se trochu zkoncentrovala.