Její každodenní rituál samoty narušil e-mail, ve kterém stálo:

Drahouši moji,

je to už dlouho, co jsme viděli. Tak co nějakej ten slučák? Přemýšlel jsem o sobotě 13. září, hodí se vám to všem? Je to za dva týdny, tak snad už víte, jak to budete mít časově. Sešli bysme se v Hradní stráži, abysme zavzpomínali na doby, kdy jsme tam trávili večery před maturou. Co třeba v sedm večer? Byl bych taky rád, abyste přišli všici, páč mi chybíte.

Napište, jestli dorazíte.

Zdar, Lukáš

Alena si pročetla tuto zprávu asi šestkrát a rozhodla se, že neodpoví. Vzpomněla si na momenty, kdy počítala vteřiny do odchodu ze školy. A své zapřísahání, že už spolužáky nikdy nechce vidět, brala smrtelně vážně. Málokdy se cítila dobře, ale jeden z těch radostných momentů bylo poslední navštívení střední školy při předávání maturitního vysvědčení. Věděla, že by se všichni bavili a ona by pouze mlčela, tvářila se útrpně a oni by jí to vyčítali. ,,Ty jo, vona je furt stejně divná," uslyšela Hlas ve své hlavě.

A přitom by Alena před těmi lety upsala duši, aby byla jako Maruška. Maruška nebyla jen chytrá. Byla i krásná. Všichni Marušku milovali. Maruška pořádala čajové dýchánky pro vyvolené. Maruška byla vybrána jako reprezentant školy na cestě do Španělska. Maruška vedla školní časopis. Maruška se s každým znala. Maruška byla úplně jiná než Alena. A Alena to nedokázala překousnout. Proto nemohla přijít. A navíc si znovu přejela očima všechny e-mailové adresy. ,,D-d-di..." šeptala si pro sebe, ale Dianu tam neviděla. Zabolelo ji u srdce. Mezitím se jí objevil nový e-mail:

Lukáši,

až na tvé vyjadřovací schopnosti, s Tebou souhlasím. Osobně se mi to hodí skvěle, takže já dorazím určitě. Ač bych se měla připravovat do školy, ale vlastně školu zvládám i bez příprav, takže to nebude zas takový problém.

Mějte se všichni krásně. Těším se na vás.

Maruška

Alena se zamračila nad dokonalou úpravou Maruščina e-mailu. V dalších pár hodinách odpověděli skoro všichni. Někteří se snažili nenápadně vměstnat do odpovědi i své úspěchy, jiní pouze stručně napsali, že přijdou. Unaveně si promnula oči, odhlásila se a na celou záležitost zapomněla. Už to, že jí napsali, na ni působilo nepříjemně. Vrátila se do svého osamělého světa. Nalila si víno a pustila si hudbu. Byl pátek, takže víno bylo jejím tradičním společníkem.

_____

Jedenáctého září zablikala na její obrazovce zpráva od spolužáka.

Alí,

vím, že asi neodpovíš, ale chtěl jsem to zkusit, když už jsem na tebe získal kontakt.

Hrozně moc bych tě chtěl vidět, protože jsme neměli šanci si popovídat. Vůbec nevím, jak se ti teď daří, co děláš, jak se máš...

I kdybys nepřišla, prosím, odepiš mi. Aspoň abych věděl, že jsi naživu.

Patrik

Alena si povzdechla. Patrik, chlapec, který byl vždycky chápavý a milý. Proto byl oblíbený úplně u všech. Nikdy nedělal rozdíly mezi lidmi. Alena nemohla říct, že by ho neměla ráda. Naopak, vzhlížela k němu. Zvládal různé situace, usmíval se, povídal si s každým. Patrik značil všechno, čím i ona mohla být. Tenhle mladík s roztomilým kukučem, modrýma očima a zvonivým smíchem v ní vyvolával závist. A obdiv. Ale hlavně závist.

Třináctého září. Slunce zapadalo a Alena hleděla na Patrikův e-mail a kousala se v pravidelných intervalech do kloubu na ukazováčku. Četla si jeho zprávu od začátku do konce, od konce k začátku, od poloviny k čtvrtině a zase zpět. Zamračeně těkala očima ke koncům vět, a pak zase k počátečním slovům. Nevěděla, jestli je to správné rozhodnutí, ale musela to aspoň zkusit.