Ahoj, kamaráde, koupíš mi štamprli? Tuzemák. Díky. Něco ti řeknu. Nebudeš mi věřit, tomu totiž nevěří nikdo. Ale stejně ti to řeknu.

Já jsem sem jezdil, když vy jste ještě nebyli na světě. No vážně. Směješ se. Víš vůbec, kolik mě je let? Osmdesát! Já věděl, že mi nebudeš věřit. Ještě jednu rundu? 

Dřív byla hospoda na zastávce Bojanovice, to je ta nahoru po trati. Vypadli jsme z motoráčku rovnou do výčepu. Jo, to jsem jezdil s bráchou. To nemůžeš pamatovat. Usárna, jehličkovej maskáč a tak. Celta pověšená na větev. A když začlo lejt, tak jsme zalezli do výčepu. 

Tehdy na Bojanovicích s bráchou, to je smutnej příběh. Ale poslouchej, protože to ti nikdo jinej nepoví, nikdo jinej tam totiž nebyl. Tak si to nech povědět. Pro poučení.

Jak povídám, vypadli jsme z vlaku, rovnou do výčepu, pár panáků, a jak se sešeřilo, sunuli jsme se do lesa chrápat. Nešli jsme nijak daleko. Trochu jsme se motali, ale tyhle lesy jsou malý, tady nezabloudíš. To jsem si teda tehdy myslel.

Tenhle les je živej. No vážně. Jdeš po cestě a vidíš dvě takový malý pěkný hromádky listí. Dojdeš k nim - a - přímo před tebe vystřelí divočák a hned vedle druhej. Oni se takhle zamaskujou a hlídaj. Když tohle uvidíš tak se otoč a jdi na druhou stranu. Protože oni běžej ke stádu - a to je třeba kilometr čtverečnej, kterej oni mají zabranej, a takhle na kraji hlídky. A uprostřed je kňour a bachyně a s těma se seznámit nechceš, to vim jistě.

Pověsili jsme celtu na větev a šli spát. V noci se trochu zvednul vítr, ale jinak se nic podezřelýho nedělo. Běžný lesní zvuky. Nad ránem - průtrž mračen. Nebylo vidět na krok. Řek jsem bráchovi ať běží do hospody objednat nám něco teplýho, že sbalím celtu a mažu za ním. Nebyl důvod aby na mě čekal, mohlo to bejt tak, dvěstě, možná pětset metrů. Co se může stát? 

Stáhnu celtu, hodím ji takhle přes sebe, ono to bylo jedno, stejně jsem už byl celej promoklej, ale zvyk je zvyk. Myslel jsem že jdu na Bojanovice, ale nějak jsem se zamotal do těch dřevařskejch cestiček.

Nevím, jak dlouho jsem tam chodil, nebylo vidět na krok a začly padat kroupy. Schoulil jsem se pod strom a čekal, až se to přežene, ale bylo to čím dál horší. Mezi stromama tekly potoky vody. Jak bylo zataženo, ani jsem si nevšim, kdy se setmělo. Další noc v lese. Jediný, co jsem slyšel, bylo hučení vody. Jinak nic. Nemělo cenu se o něco pokoušet. 

Čekal jsem. Pak se začlo rozednívat. Neměl jsem tušení, kde jsem. Našel jsem takovou boudu, spíš pelech. Pár klád spojenejch dohromady a opřenejch o skálu. Žádnej pískovec, tady je všude břidlice. Zalezl jsem tam a zkusil rozdělat oheň, ale všechno jsem měl mokrý. Tehdy jsme nenosili zapalovače, ale sirky. Krabička byla celá rozmáčená. Položil jsem ji na kámen pod kládu a doufal, že uschne.

Kdybych to tu tehdy znal, tak bych se asi zkusil dostat do vesnice, nemohlo to bejt daleko. Ale terén byl samej šutr a kořen, klouzalo to, vidět nebylo, a já si nechtěl zlámat hnáty. Další noc venku. Přitom měl bejt úplněk, o úplňku by přece pršet nemělo. No ale co. Měl jsem s sebou placatici, říkal jsem si, jednou lejt přestane, smutno mi ze začátku nebylo. Ale začínal jsem pociťovat hlad.

Ráno jsem to už nevydržel a vypravil se do vesnice. No, to možná přeháním. Ušel jsem pár kroků, blbě šlápnul do díry, vymlátil si držku - a rád jsem se vrátil po čtyřech do úkrytu. Na nohu jsem se nemoh postavit. Mobily tenkrát nebyly, že bych si zavolal pomoc, to neexistovalo. Moh jsem tak leda hulákat do lesa.

Zabalil jsem se do celty a celkem už klepal kosu. A pak se mi něco otřelo o nohu. Já napřed myslel, že už mám halucinace. Ale potom koukám, a u nohou mi sedělo štěně vlčáka. Říkám si "chlapče, ty to máš spočítaný". Obojek nemělo, asi čuba porodila někde v lese, nebo čert ví, kde se tam vzalo. 

"Když ho najdou myslivci, zastřelej ho", myslel jsem si. "Nedá se nic dělat, kdo ví jak dlouho tu ještě budu trčet" - a pak jsem udělal něco hroznýho co nikdo nepochopí, kdo nezažil pořádnej hlad - zakroutil jsem mu krkem. 

Ňák se mi podařilo rozdělat malej ohýnek - hrozně to čoudilo - my jsme tenkrát vozili s sebou pepo, dělali jsme si takový malý vařiče z plechovky od konzervy - to vy vůbec neznáte. Tak se mi podařilo zapálit a jak byl ohýnek větší, tak to začalo i trochu hřát - mezitím pršelo už míň, ale já se zas nemoh postavit na nohu, a netušil jsem, do který části lesa jsem zabloudil.

Pámbu mi to odpustí, stáhnul jsem to ubohý vlče z kůže a upek jsem si ho jako králíka. Snažil jsem se nemyslet na to, co to jím, hlavně že to bylo teplý. Kosti a kůži jsem spálil.

Nebudu to natahovat. Zkejsnul jsem v tom lese ještě dva dny, než mě našla lesní stráž. Měl jsem kvůli tomu ještě popotahování na úřadech.

Nohu mi nakonec dali do gypsu. Příští úplněk jsem strávil doma v paneláku. Bylo to divný. Když vyšel měsíc, na trávník za barákem se seběhli psi. Strašně moc psů. Teda myslím, že to byli psi.

Všichni najednou začali výt a já měl pocit, že mě volají. Že mám jít za nima ven. Já nemoh, že jo, s tou nohou. Zůstal jsem doma, ale bylo to divný. Příští měsíc, to už jsem měl sádru sundanou, se to opakovalo. To už jsem nemoh zůstat stranou. Vyběh jsem ven mezi ně a celou noc jsme lítali po sídlišti a děsili lidi.

To se pak opakovalo pokaždý. Při každým úplňku.

Co brácha? Ten nevím, kam se ztratil. Od toho deště jsem ho neviděl.

Slyšíš? Co je dneska za den? Jako bych slyšel volání. Nalej mi ještě jednu a já musím jít. Volají mě ven.