„Jak jen tohle dopadne," prohlásil velitel Miran Sokolov a zahleděl se do svého korbelu, kde se po dně vlnilo pivo.

Ania způsobně ujídala ze své porce dušeného hovězího, naslouchala jeho slovům a přemýšlela nad nimi.

„Cruotanská armáda každým dnem postupuje a proráží jednu naši obrannou linii za druhou. A já se ptám, co Hutinská zeď zmůže? Jak dlouho ji dokážeme udržet? Co jen mám svým chlapcům říct?"

Mladá žena odsunula prázdný talíř a vzhlédla k muži. Byla krásná, pomyslel si. Jemná blondýnka nízké postavy, které by se voják rozhodně neměl bát. Jenže její oči měly tak zvláštní barvu a ještě zvláštnější pohled. Růžové duhovky navzdory teplému odstínu přinášely chlad a smutek, ač se Aniiny rty mile usmívaly. Perunovy kněžky ho nikdy nepřestávaly vyvádět z údivu. A ta nejvyšší z nich ho překvapovala nejvíc. „Hutinská zeď," promluvila, „je chráněna magií. Chceš snad tvrdit, že by vás Jeho Veličenstvo nechalo na holičkách?"

Miran se roztržitě ošil. „Samozřejmě že ne."

Ania spokojeně přivřela oči. Skoro jako kočka. „Pak tedy bojujte za krále a za jeho lid. Za sebe. Područí Cruotanu pro nás znamená jen neštěstí."

Poručík kývl. „Ano, madam."

Žena se zvedla a zahleděla se ke dveřím. I ona těmto slovům věřila. Víc, než kdo jiný.

***

Ania Lenart byla tehdy o několik let mladší, stejně jako král Orlony, teprve pětadvacetiletý Svatopluk II. Landowski. Jejich seznámení proběhlo v monarchově pracovně. On seděl za stolem a podepisoval důležité dokumenty, ona stála uprostřed místnosti s rukama spojenýma za zády.

„Omlouvám se, že jsi musela čekat. Měl jsem ještě pár věcí na práci," vzhlédl konečně od spisů a přeměřil si mladou ženu pohledem.

Ania překvapeně zamrkala. Starý král se málokdy omlouval. Jeho syn byl patrně o něco lidštější. „Nic se neděje, Vaše Veličenstvo," nadzdvihla lehce sukni v pukrleti.

Svatopluk však zavrtěl hlavou. „Jistě nejsem jediný, kdo má práce nad hlavu. Předpokládám, že Perunova velekněžka se také nenudí," vstal a obešel stůl. „Je to už týden od tvého jmenování a mým úkolem je obeznámit tě s tvými dalšími povinnostmi," pokynul jí, aby jej následovala.

„S dalšími povinnostmi?" nechápala.

Společně zamířili ke schodišti, které se postupně stáčelo do vyšších pater hradu. Prošli dvoukřídlými dveřmi do knihovny a muž ráznými kroky pokračoval dál, dokud znovu nenarazili na další schody. Teprve o několik okamžiků později se dvojice zastavila a Svatopluk shlédl k jejich nohám. Ania ho napodobila a překvapeně vydechla. Vzorce na dlažbě celé knihovny byly stejné, jenže v tomhle místě se některé detaily nepatrně změnily. „Teleportační kruh," hlesla.

Král si jen přiložil ukazovák k ústům, zavřel oči a chytil ženu za ruku. „Vem mě za věděním," hlesl a kruh pod nimi se rozzářil.

***

Objevili se v malé kruhové místnosti s holými zdmi, jen uprostřed stál piedestal. Ania společně s králem k němu přistoupili a velekněžka toho dne podruhé překvapeně vydechla. „To... je sekera," hlesla a natáhla k ní ruku. Nedotkla se jí však. Věděla, že nesměla. „Viděla jsem ji v knize. Někdo ji nakreslil. Myslela jsem, že jde jen o legendu a že si její podobu autor té knihy vymyslel. Nikdy by mě nenapadlo, že Perunova sekera opravdu existuje," šeptala.

„Můžeš mluvit nahlas, tady nás nikdo neslyší."

„Mluvím tiše z úcty," oponovala. „Vždyť je to vzácný artefakt. Jak je možné, že... Kde se tu vůbec vzal?"

„Dědí se v Orloně už generace. Je naším ukolem sekeru skrývat a chránit."

Ania zavrtěla hlavou. „V chrámu nám o ní nic neřekli."

„To je samozřejmé," pokýval hlavou král. „Ta sekera má neuvěřitelnou magickou moc. Ten, kdo s její mocí vládne, může si podrobit celý svět. Úkolem Orlony je zajistit, aby se nikdy nedostala do nesprávných rukou. O její legendě ví celý svět, o její existenci pár lidí. Ale o jejím umístění odjakživa věděl jen orlonský král a jeho velekněžka. A ani tato informace nikdy nesmí opustit tuto místnost. Kdyby ano, Orlona je v nebezpečí. A s ní i celý svět."

***

Jenže informace je cenným platidlem.