Epilog

Musela se sejít komise, aby potvrdila, že Romanovo zranění je dost vážné na to, aby mohl závodit na paralympiádě v Tokiu. Nakonec uznala, že je skutečně dost postižený na to, aby se přidal k českému týmu.

Romana tohle chování štvalo, ale dostatečným zadostiučiněním mu bylo, že při kvalifikačních závodech vyhrál všechno, co se v jeho kategorii dalo vyhrát, a do týmu nastupoval s nejlepším časem.

Simona pochopitelně jela s ním a dalším členem jeho doprovodné skupiny byl, trochu překvapivě Jakub.

Nevyhnul se otázkám, ale vždy jen s úsměvem odpovídal, že má v Tokiu své vlastní zájmy a zatím může fungovat aspoň jako nosič zavazadel. Pokud závodil Roman, seděl mezi diváky a fandil, ale jinak byl věčně pryč, kolikrát až do noci.

Stejně jako na kvalifikačních závodech se Romanovi dařilo a vyhrál jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili.

Po dvou týdnech, těsně před tím, než se výprava chystala domů, přišel Jakub do hotelového pokoje, kde bydlela Simona s Romanem, a klidně jim oznámil, že potřebuje, aby si prodloužili pobyt o další dva týdny.

„Letenky peřbukuju, zaplatím i hotel," sliboval, ale zatím nevysvětlil proč.

„Stalo se něco, máš nějaký problém?" zeptala se Simona starostlivě.

„Ne, nemám problém, spíš naopak. Nechtěl jsem nic říct, protože to ještě není hotová věc a bál jsem se, abych to nezakřiknul, ale... no... sehnal jsem výzkumný ústav, který ti udělá robotickou nohu. Zadarmo."

Nejspíš čekal nějakou reakci, ale Roman a Simona ze sebe nevypravili ani slovo. Hodně dlouho.

„Proč bys to dělal?" zeptala se Simona, když konečně popadla dech.

„No, Marek si ze mě vždycky dělal legraci, že bych ukecal i mrtvýho, prodal písek na Saharu a tak. Myslel jsem, že ti třeba vyjednám dobré podmínky, ale během jednání se ukázalo, že Akahiro a já... Prostě, oficiálně budeš tu nohu pro ně testovat. "

„Promiň, Romane," špitla Simona, vrhla se Jakubovi do náruče a pokrývala jeho tvář slzami a polibky.

„To nic," mávnul rukou Roman, „až skončíš, dám mu taky pusu."

„Takže teď se přestěhujete do mého hotelu, který je blíž k ústavu," vysvětloval Jakub, když ho Simona přestala dusit. „Zítra vás vezmu s sebou, vezmou Simoně otisky, udělají všechna ta měření a podobně. Popravdě těm věcem vůbec nerozumím. Pak budou jen testovat zátěž a ladit detaily a za dva týdny pojedeš domů s novou nohou."

„Co servis?" zeptala se Simona.

„To je trochu problém, protože firma nemá v Česku zastoupení. Nejbližší je tuším ve Francii, ale budeš mít zastoupení tady, protože já tu zůstávám."

„Už jsi to řekl Markovi?" na Simonině tváři se objevilo zděšení.

„Ještě ne."

„Tak mu to řekni opatrně."

„Já vím," vzdychl Jakub. „Neboj, řeknu mu to osobně. Poletím domů s vámi, zařídím si nějaké záležitosti a pak se teprve vrátím zpátky do Tokia."

„Je něco, co za to chceš?" podíval se na něj Roman zkoumavě. Dobře věděl, že v životě není nikdy nic zadarmo.

„Díky," řekl Jakub s úlevou v hlase. „Bál jsem se, že se nezeptáš. Ačkoli to možná zní divně, dělám i tohle kvůli Markovi. Za pár měsíců bude totiž soutěžit v pořadu Hvězdné tango a já potřebuju, aby tancoval s tebou," obrátil se na Simonou.

„Protože pro chudáčka mrzáčka budou lidi hlasovat?" zamračila se Simona.

„Ne. Protože ty jediná se nedáš podplatit. Náhodou jsem zaslechl, co jsem neměl, a pár lidí má chuť Marka potopit. Můžeš mít klidně šaty, ve kterých nebude noha vidět. Ta firma ti navíc udělá silikonový návlek, který bude od pravé nohy k nerozeznání. A kdybys mi pořád nevěřila, vygoogli si Amy Purdy. Ta má amputované obě nohy a přece v podobném pořadu nevyhrála. Jde mi prostě jen o poctivou soutěž."

Roman se podíval na Simonu a lehce přikývl. S machinacemi při závodech měl už svoje zkušenosti.

„V tom případě se mnou počítej," slíbila Simona. Pak se plácla do čela. „Panebože, ještě ani nemám nohu, ještě s ní neumím chodit a už myslím na quickstep."

Jakub dokázal mnoho věcí, co však nedokázal, bylo pouhé plácání do větru, nebo lhaní. O tom se přesvědčila Simona hned následující den.

Ve firmě ji přivítali jako významného klienta a věnoval se jí sám Akihiro Takeo. Majitel firmy a profesor robotiky. Mohl být tak o rok o dva starší než Jakub a choval se velice profesionálně, přesto se občas na Jakuba podíval tak, že rudla i Simona.

Pod dohledem lékařů a specialistů se na protéze do nekonečna ladily detaily a o dva týdny později se vracela domů se zbrusu novou nohou.

***

„Tohle měl být tvůj poslední projekt?" rozčiloval se Marek, když mu Jakub vylíčil, kam odchází a proč. „Mně přece na nějaké výhře nezáleží."

„Stejně bych odešel. Měl jsem nabídku z Londýna, ale ta z Tokia je zajímavější. Netvrdím, že se Simonou vyhraješ, ale aspoň to bude férová soutěž. Nemůžu odjet, když budu vědět, že nejsi v pořádku, že ti pořád někdo hází klacky pod nohy."

„Takoví lidé se najdou vždycky," pokrčil Marek ramena. „Ale samozřejmě jsem rád, že se ti povedlo zajistit pro Simonu tu protézu. Dva a půl miliónu je pořádná pálka."

„Tuhle by ani za dva a půl nesehnala. Je to prototyp."

Marek chvíli bojoval s pokušením rozbrečet se a přemluvit Jakuba, aby zůstal, ale neudělal to. Jakub měl konečně právo na svůj život.

Objal ho, popřál mu hodně štěstí, a teprve, když Jakub zmizel z dozhledu, rozbrečel se.

***

Silikonový plášť byl skutečně od pravé nohy k nerozeznání a pod oblečením vypadal prostě fantasticky, ale nebyl moc praktický a Simona o něj často drhla. Navíc se na něj lepil kostým. Rozhodla se, že si jej bude brát jen přes krátké šaty a pod kalhoty. Její robotická noha však byla naprosto fantastická. Nedovedla si představit, že by se někdy vrátila ke staré protéze.

Tréninky na Hvězdné tango šly skvěle. Domů se vracela naprosto vyčerpaná, ale šťastná, že může zase tancovat. Na chvíli si dovolila snít i o vítězství, protože Marek byl bezkonkurenčně nejlepší tanečník, se kterým kdy tancovala. I přesto, že se musel učit všechno od začátku, na rozdíl od kluků z klubu, kteří kolikrát tancovali od šesti let.

„Když vás spolu vidím, tak skoro žárlím," smála se Helena, která se občas přišla podívat. Nemělo smysl se schovávat, bulvár už je stejně vyčuchal. Chvíli bylo pozdvižení, že je na vozíku, ale pak to utichlo.

„Neboj, nepoškozeného zase vrátím," culila se Simona. „Mně spíš vadí, že se chce za každou cenu věnovat herectví. Kdyby tancoval, vyhrával by jednu soutěž za druhou."

„Obávám se, že na to už mám nejlepší léta za sebou," usadil ji Marek.

„To říkal Roman taky a pak si bral medaile i do vany. Přestal s tím až nedávno, když se začalo loupat zlato," odvětila Simona.

„Tak trénujeme, nebo kecáme?" přerušila je choreografka. „Za týden je přímý přenos a v těch otočkách jste pořád o půl doby pozadu."

***

O týden později žádný problém s otočkami nenastal. Jejich úvodní tanec dopadl skvěle a Marek byl okamžitě horký favorit, ačkoli před samotným přenosem se dostalo mnohem víc publicity Renátě Zvoníčkové. Její poslední dva filmy byly naprostý propadák a ona si nutně potřebovala napravit reputaci. Vítězství by se jí hodilo.

Jenomže týden za týdnem, jak soutěž postupovala, stával se Marek čím dál oblíbenější jak u diváků tak u poroty. Své fanoušky měla i Simona a to i přesto, že zatím neodhalila, že má protézu.

Soutěž se přehoupla do druhé poloviny a i samotní diváci volali po Renátině vyřazení, ovšem porota jí stále udělovala vysoký počet bodů.

Mezi prvním a druhým tancem, když se všichni soutěžící sešli společně na pódiu, rozhodla se Renata k něčemu drastickému.

„Nevím na co si hraješ, ale nikdy nebudeš patřit mezi nás ty socko," zasyčela Simoně do ucha, když odcházeli do zákulisí a přišlápla ji zadní díl dlouhé sukně. Simona pád sice vybalancovala, ovšem sukně nevydržela. V tom okamžiku hlediště ztichlo. A kamery se zaměřily na Simoninu protézu. Simona ani nemrkla, zvedla ze země část kostýmu, obrátila se k hledišti a zamávala na pozdrav. Když tleskání neustalo ani po minutě, došlo Renatě, že už v podstatě prohrála.

Po skončení přenosu se shlukli novináři kolem Simony a otázky nebraly konce.

Renata vypadla hned příští týden. Nikoho nepřekvapilo, když vyhrál Marek a Simona, ale překvapení se přece jen konalo. Po vyhlášení vítězů odpovídal Marek na několik otázek moderátorů.

„Během vysílání pořadu jsme museli několikrát vyvracet fámy, že spolu chodíme. Ačkoli je Simona skvělá kamarádka a mám ji rád, přece jen zůstanu raději s dívkou, kterou miluju." Pustil Simoninu ruku a za neustálého sledování kamerami sestoupil do hlediště, kde seděla v první řadě Helena.

„Promiň, vím, že nemáš ráda překvapení, ale... sakra, kam jsem to zašant... tady je!" vytáhnul z kapsy prsten.

Chtěla říct ano, ale nedostala ze sebe ani hlásku. Nakonec jen přikývla.