6. kapitola

Drnc, drnc, drnc. Každý schod byl utrpení. Bylo úplně jedno, kolikrát si matka stěžovala a vysvětlovala, že v jednom z bytů žije vozíčkář, nic nepomáhalo. Výtah byl opět mimo provoz.

„Mami přestaň," zvolala Helena. „To sama nezvládneš, musíme počkat na tátu."

„Zvládla jsem horší věci," odsekla matka tvrdohlavě, ale na dalším mezipatře si sedla na schod a rozbrečela se.

„Promiň, holčičko. Myslela jsem si, že ta výměna bytů proběhne rychleji."

„To přece není tvoje vina," utěšovala ji Helena, ale po chvíli se rozbrečela taky.

Matka těch pět pater nakonec zvládla, ale ten den bylo rozhodnuto. Hned následujícího rána se odstěhovali na chalupu v Českém ráji.

Rodiče si vzali dovolenou a otec s kamarády dokončili úpravu chalupy na bezbariérovou. Z jedné místnosti v přízemí udělali ložnici, odstranili prahy a všechny překážky na dvoře, zahradě i kolem pozemku. Tři týdny se bouralo, stavělo, betonovalo a pokládala dlažba a než dovolená skončila, bylo všechno připraveno k trvalému bydlení.

Otec se vrátil do Prahy, matka zůstala další dva týdny, ale nakonec se i ona musela vrátit.

„Budu ti často volat," upozorňovala svou dceru.

„S tím počítám mami."

„Kdykoli budeš potřebovat něco nakoupit, hned si řekni a já ti to přivezu."

„Jasně mami."

„Přijedu jednou za čtrnáct dní."

„Přijeď, kdy chceš. Budu se těšit."

Loučení trvalo ještě dlouho, jako by nezůstávala na chalupě, na kterou jezdila od narození, ale jela nejméně na Severní točnu.

Sotva matka odjela, vytáhla Helena telefon.

„Ahoj Simono, co bys říkala víkendu u nás na chalupě?"

Nemusela ji přemlouvat dvakrát. Simona přijela v pátek odpoledne ve svém novém autě.

„Schválili ti příspěvek?" vyzvídala Helena.

„Musel je trochu postrčit zaměstnavatel, ale nakonec mi to dali," poplácala auto po střeše.

„Ruční řízení?"

„Ne, pravou nohu mám naštěstí v pořádku, takže jen automatická převodovka."

„Já to ještě pořád nemám vyřízené," vzdychla Helena a pozvala kamarádku dál. „Tvoje ložnice je nahoře, ale zatím si nech věci tady. Nejdřív tě provedu po domě, a hlavně ti musím ukázat posilovnu."

Na tu byla Simona pochopitelně zvědavá. Helena ji vzala do bývalé stodoly, která měla být původně předělaná na další rekreační objekt, ale nyní byla v jedné polovině keramická dílna a v druhé posilovna.

„To víš, je to sestavené po domácku, ale snaha byla," pokrčila Helena rameny.

„Adam by byl nadšený," řekla pochvalně Simona a podrobně si prohlížela zařízení. „Je ti jasné, že jako rehabilitační sestra se sem nebudu jezdit flákat"

„Moje ubohé zpráchnivělé, staré tělo je ti plně k dispozici."

„Ty stařenko, dneska tě trápit nebudu, ale zítra tomu neujdeš."

„Ani nechci."

„Už se postavíš na nohy?"

„Možná tak na vteřinu."

„Ale i to je pokrok," pochválila ji uznale Simona

„A co ty? Jak to jde v práci?" zeptala se Helena a vedla ji zpět do chalupy. Pak přiložila do kamen a postavila na čaj.

„Březen za kamna vlezem. Zimu tu máš teda pořádnou," poznamenala Simona a přitáhla si židli blíž ke krbovkám.

„Nezamlouvej to. Na něco jsem se tě ptala," vrátila ji Helena k tématu. „Vyprávěj, máš někoho?"

„Já? Copak mám čas. Práce, učení, a ještě beru kdejakou směnu navíc. I tak to vypadá, že budu muset prodat byt a najít si nějaký menší."

„Co ten Roman, o kterém jsi posledně mluvila?"

„Děláš si legraci? Ten je ze všech nejhorší," zamračila se Simona. O Romanovi se zmínila při jejich posledním telefonátu a teď toho litovala. Roman byl klient, ke kterému docházela domů, aby s ním cvičila a napravila mu záda. Stejně jako Helena byl na vozíčku a stejně jako ona, měl dobré vyhlídky na to, že by mohl jednou chodit. Jenomže nespolupracoval. Naopak, bojkotoval veškeré Simoniny snahy a promluvy do duše. Jediné, co ho bavilo bylo, dělat jí naschvály.

„Co ti zase provedl?" zajímala se Helena a dusila smích.

„Narafičil v chodbě nějaké smetáky, o které jsem se málem zabila. Hned za nimi byla váza, která samozřejmě spadla a rozbila se. Takovou hysterickou scénu neviděli ani v Hollywoodu. Prý je to starožitná památka pro babičce a nenahraditelný kousek. Když jsem zametala střepy, našla jsem na jednom z nich lepítko z Ikey."

„Co jsi udělala?" to už se Helena smála nahlas.

„Samozřejmě, že jsem mu tu vázu nahradila, měli ji zrovna ve slevě. Pak jsem měla takový ty kecy, že je úžasný, že se ještě po sto letech vyrábí, a doufala jsem, že si dá pokoj."

„A dal si pokoj?"

„Nevím," pokrčila Simona rameny. „Ještě jsem tam od té doby nebyla."

„Co se škádlívá..."

„To jsou jenom pověry. Nejraději bych mu zakroutila krkem, ale nemůžu si dovolit přijít o jediného klienta. Už takhle sotva vyjdu. A co ty?"

„Nic. V Praze jsem byla pořád zavřená a tady jsem pár dní, takže taky nic. Jezdím sem od malička, znám všechny místní kluky a chlapy, a není z čeho vybírat."

„Vážně?"

„Vážně. V mém věku je tady jen Jirka a ten má jeden velký nedostatek. Co dostal na ostře řezaných rysech a na svalech, to mu chybí na šedé kůře mozkové."

„Je to pech," protočila Simona oči. „Tenhle víkend jsem si přijela užít, takže žádné další řeči o chlapech."

Helena nic nenamítala. Rozhodně se jí nechtělo odpovídat na nějaké otázky o Davidovi. To se raději nechala týrat od Simony v posilovně.

Simona se nedržela zpátky. Brala své povolání rehabilitační sestry vážně a nezajímaly ji Heleniny nářky, že je horší než Adam. Brala to jako lichotku. Věděla, že to ocení později, až bude usínat a vstávat bez bolestí. A Helena to, na rozdíl od jiných pacientů, skutečně ocenila.