5. kapitola

Simona Stachová se snažila z té charitativní akce vykroutit, ale uvědomovala si, jak jsou peníze pro rehabilitační centrum důležité.

„Budou tam i celebrity," snažil se jí nalákat Adam, když viděl, jak se Simoně nechce jít. „Natálie Zelená, Renáta Zvoníčková a Marek Horský."

„No, tak doufám, že pro ně budu dost dobrá."

„Budeš tam ze všech nejkrásnější, zlato."

„Kdybych nevěděla, že jsi gay, myslela bych si, že mě balíš."

„Možná jsem bisexuální."

„Možná. Tak mi pojď pomoct vybrat něco na sebe," vzdychla Simona otevřela skříň a vytáhla dlouhé, černé šaty.

„V téhle hrůze tě jít nenechám," obrátil oči v sloup a našel ve skříni krásné šaty v safírově modré.

„Jenomže tyhle jsou krátké, pokud sis nevšimnul," zavrtěla Simona hlavou.

„Nemáš se za co stydět. Navíc je to charitativní ples, věřím, že tak probudíme v lidech štědrost."

„Přispějte na chudáčka sirotečka."

„Simono, nech toho," obořil se na ni Adam a vypadalo to, že je opravdu naštvaný. „Kdo tě zná, ten si o tobě nic takového nemyslí a na ostatních ti snad nezáleží. Jdeme tam kvůli těm, které tam nemohou jít sami. Vybral jsem tě, protože vím, že nás budeš skvěle reprezentovat."

„Vybral sis mě, protože bydlím v Praze, vím, kde to je, odvezu tě tam a můžeš tu přespat," skočila mu do řeči Simona.

„No, to taky," připustil Adam.

„To hlavně," ušklíbla se. „Tak mi pomoz do šatů a jdeme na to."

Po několika tancích a všech těch opičárnách, si Simona došla do auta pro náhradní oblečení a na záchodě se převlékla do dlouhých černých kalhot a stříbrného topu. Bylo to dost společenské a mohla si k tomu vzít boty s plochou podrážkou. Pak si šla dát k baru něco k pití.

„Můžu tě na něco pozvat, puso?" ozvalo se za ní. Simona se otočila a uviděla jednu z celebrit, které byly hosty charitativního večera. Marek Horský. Ještě před hodinou vypadal dobře, ale teď se sotva držel na nohách a házel do sebe jednoho panáka za druhým.

„Ne, děkuji, je to od vás laskavé, ale už budu muset jít," vymluvila se Simona a vydala se hledat Adama. Prohlédla sál i přilehlé chodby a místnosti, ale nikde nebyl. Tušila, že bude nejspíš někde s tím chlápkem, se kterým se bavil celý večer a přála mu to, raději by však už šla domů. Nakonec ji napadlo prohlédnout ještě parkoviště.

Už to chtěla vzdát a vrátit se do sálu, když málem zakopla o ležící postavu.

„Sakra, neumíš dávat pozor, někde jsem tu měl klíče od auta," zavrčel Marek Horský, vztekleji, než bylo nutné.

Simona se sehnula a podala mu klíče od auta. „Tady je máte, ale v tomhle stavu byste neměl nikam jezdit."

„V jakém stavu? Jsem snad těhotnej nebo co? A co je ti vůbec do toho?"

„Nic," pokrčila rameny a odešla. Nemělo cenu mu vykládat, že opilý řidič, který neměl za volantem co dělat zabil její rodiče a ji zmrzačil. Bylo zbytečné mu vyprávět o obětech autohavárií se kterými se potkala v rehabilitačním centru, nebo při své práci. Neměla mu ty klíče podávat, ale už se stalo. Mohla jen doufat, že je příliš opilý na to, aby vyjel z parkoviště.

***

Marek Horský, model, zpěvák jednoho hitu a herec v nekonečném seriálu, nasednul do auta, vsunul klíče do zapalování a usnul. Probudil se v posteli, aniž by věděl, jak se tam dostal. V ústech měl sucho a hlava mu třeštila. Opatrně se rozhlédl kolem. Tohle nebyl jeho byt, jeho postel, ani jeho holka, jejíž zadek koukal z peřin. Byl to docela hezký zadek.

Posadil se, posbíral oblečení, pak se obléknul a došel k oknu. Docela se mu ulevilo, když viděl, že je v Praze, a ne třeba v Brně, nebo Vídni, jak se mu už kdysi stalo. Na nočním stolku byly jeho klíče od auta a připravená lajnička kokainu. Netušil, jestli pro něj, nebo pro ni, ale i tak si posloužil. Pak shrábnul klíče a vytratil se z bytu. Ještě, než dojel domů zavolal své dealerce.

Přijela okamžitě.

„Vezu ti sanorin, zlato. Říkals, že jsi na suchu, ale teď vidím, že máš pod nosem moučkový cukr."

„Měl jsem k snídani koblihu," odseknul a podal jí obálku s penězi.

„Použiju tvoji koupelnu," usmála se silikonová blondýna a zamávala růžovou taštičkou. „Dáš si taky?"

„Zbláznila ses? Vždyť víš, že mám fobii z jehel. Nemám ani tetování," zavrčel a šel se podívat do ledničky, jestli tam nenajde nějaký alkohol. Čekala ho ještě jedna část obchodu a na tu se musel posilnit. Věděl, že ho Martina nepustí z postele nejmíň dvě hodiny. Kdyby aspoň byla jeho typ, bylo by to snesitelnější.

Než se Martina vrátila z koupelny, měl v sobě půl lahve vodky.

„Tak to ne," mračila se. „Nemysli si, že po pěti minutách odpadneš."

„Včera jsem měl ten charitativní ples. Víš, jak jsem trpěl?"

„No ty můj chudáčku. Ty jsi takový samaritán. Určitě o tobě budou psát všechny noviny," smála se Martina.

„Byla by příjemná změna, kdyby o mě aspoň jednou napsali něco hezkého."

„Dokud nenapíšou pravdu, tak jsi v pohodě."

Měl to být žert, ale Marek se nesmál. Asi stárnu, pomyslel si, tenhle způsob života už mě nebaví. Stále častěji myslel na změnu, ale nevěděl, kde začít.