4.kapitola

Kolečka vozíku tiše zaskřípala. Helenina matka zastavila, obešla vozík, otevřela dveře a zajela do pokoje.

„Tohle bych snad zvládla i sama," zavrčela Helena.

„Ještě se najezdíš dost a dost," mávla matka rukou. „Nemám tady raději zůstat? Vezmu si pokoj tady v hotelu."

„To je nesmysl. Budu tu několik měsíců," zavrtěla Helena hlavou. Tohle musela zvládnout sama. Bez toho, aby musela ještě utěšovat věčně plačící mámu.

„Tak aspoň často volej, Helenko."

„Neboj mami, budu ti všechno vyprávět," slíbila Helena, rozloučila se s matkou a osamělá. Rozhlédla se po pokoji. Upřednostnila by jednolůžák, ale vypadalo to, že bude mít společnost. Druhá postel byla jen nedbale ustlaná, na nočním stolku se válelo několik věcí a další byly na psacím stole. Většinou nějaké odborné lékařské knihy. Z pokoje byl hezký výhled do rozlehlé zahrady. Heleně na okamžik blesklo hlavou, jak dlouho se asi bude dívat na tu samou scenérii. Rychle však tu myšlenku zaplašila a pustila se do vybalování. Když byla hotová, ještě jednou si přečetla rozvrh. Budíček, snídaně, rehabilitace. Období, kdy tomu všemu odmítala uvěřit měla za sebou, bylo na čase přijmout realitu.

Z přemýšlení ji vytrhl zvuk z chodby, o chvíli později se otevřely dveře a do pokoje těžce vešla přibližně stejně stará dívka opírající se o berle.

„Ahoj Já jsem Simona," představila se a s heknutím dopadla na postel.

„Helena."

„Bouračka."

„Pád ze skály."

Simona jen přikývla, odložila berle a sundala si protézu. „Já toho Adama zaškrtím. Říkala jsem mu, že už to pro dnešek stačí, ale to je jako mluvit do dubu. Prý ví lépe než já, kolik snesu. No chápeš to?"

Helena neodpověděla, ale Simoně to nevadilo. Rozmotala obinadlo, které chránilo pahýl nohy a vetřela si do něj nějakou masážní emulzi. Nebyl to hezký pohled, ale Helena se neodvážila odvrátit oči. Nechtěla Simonu urazit. Zjizvený pahýl plný krvavých strupů nebylo to jediné, co ji hyzdilo. Už na první pohled si všimla dvou jizev v obličeji a několik na pažích. Neptala se na její příběh, ale věděla, že na to jednou dojde a ona bude muset vyprávět i ten svůj.

Během týdne si Helena zvykla na chod rehabilitačního centra. Se Simoninou pomocí to bylo mnohem snazší. Společně nadávaly na Adama, který jim nakládal víc, než si myslely, že zvládnou a společně plánovaly život, který se vyvíjel jinak, než si kdysi představovaly. A ty změny probíhaly prakticky neustále.

Přesně po týdnu ji navštívil David. Byl za ní už několikrát v nemocnici, ale tam neměli ani čas si popovídat.

„Já vypadnu," mrkla na ni Simona spiklenecky. „kdyby něco, budu v posilovně."

„Vzala bych tě do zahrady, ale to počasí není dneska nic moc," řekla Helena smutně.

„Je mi to líto," začal David a jen těžko hledal slova.

„Já vím, to jsi říkal už v nemocnici. Několikrát."

„Promiň. Jen jsem chtěl říct, že je samozřejmě všechno při starém."

„Ano, takže už mě nemusíš navštěvovat. Pokud si vzpomínám, před tím úrazem jsme se rozešli."

„To jsi přece nemyslela vážně. Situace se změnila."

V ten moment mu zazvonil v kapse telefon a Helena zvedla tázavě obočí.

„Opravdu? Já mám naopak pocit, že situace je pořád stejná. Podívej, nic není jako dřív i když pro každého z nás asi jinak a musíme se s tím naučit žít. Netvrdím, že k sobě nenajdeme cestu, ale teď to nebude," pronesla klidně a měla pocit, že se mu ulevilo. Ještě chvíli si povídali, pak odešel a ona doufala, že už ho, s trochou štěstí, nikdy neuvidí.

„Předpokládám, že se s tebou rozešel," ušklíbla se Simona.

„No, vlastně jsem se rozešla já s ním, ale stejně by k tomu jednou došlo," odpověděla Helena a nezdálo se, že by ji to mrzelo.

„Aspoň víš, na čem jsi. Mě to teprve čeká."

„Neujišťoval tě Tom zrovna včera, jak tě miluje a jak spolu všechno překonáte."

„Ale jo, žvanit to umí, ale vím, že on prostě není ten typ, který byl všechno překonal. Rozmazlený jedináček," odfrkla si Simona.

„Já jsem jedináček," odpověděla Helena vážně a pak se obě rozesmály.

„Ty studuješ psychologii, že ano?" ukázala na hromadu knížek na Helenině nočním stolku.

„Ano, budoucí psycholožka Kudlaková," smála se Helena.

„No vidíš já jsem rehabilitační sestra, s trochou štěstí budoucí fyzioterapeutka, a přitom vidím do lidí mnohem víc než ty. Měly bychom si ty profese vyměnit."

„Ty máš školu života, já jsem neměla ty zkušenosti kde získat. Jedináček ze spořádané rodiny."

„Myslím, že ty zkušenosti právě získáváš."

„Některé z nich bych si docela ráda odpustila."

„Teď ještě nemůžeš vědět, které ti k něčemu jsou a které ne," zamyslela se Simona. „A bohužel si nemůžeš vybrat, jen ty zkušenosti, které bys chtěla."

„Měla jsi pravdu s tím, že bychom si měly vyměnit profese," pokývala Helena hlavou.

„Jestli vůbec dostuduju," vzdychla Simona, která při autohavárii ztratila oba rodiče a sáhla po knize anatomie. Dala tak Heleně najevo, že chce být chvíli sama. Jako pokaždé, když si připomněla, co se v červenci stalo.

Helena se natáhla po vlastní učebnici. Možná se nevyznala v životě a v lidech, ale tomuhle rozuměla.

To, jak se Simona skutečně vyzná v lidech se ukázalo hned o týden později. Přišel ji navštívit Tom a už z toho, jak se ošíval, bylo poznat, že má na srdci něco nepříjemného. Chvíli koktal něco o počasí, o tom, jak je vejška náročná a postupně se dostal i k tomu, kvůli čemu skutečně přijel.

„Teď se musíš soustředit na to, aby ses uzdravila. Já bych tě jenom rozptyloval," řekl a tvářil se, že se pro ni obětuje. Že jí prokazuje laskavost.

„Chápu," usmála se Simona a čekala co dalšího z nej vypadne. Neměla v úmyslu mu to nějak usnadňovat. Klidně ho nechala, ať se v tom plácá.

„Oba máme svý problémy a... nevíme co se stane. Škola, vzdálenost... nebylo by to k tobě fér."

„Takže mi dáváš prostor, abych mohla s čistou hlavou..."

„Jo jo, prostor. S čistou hlavou," skočil jí do řeči. „No, já musím, abych... se vyhnul zácpě."

„Jasně, zácpě. Rozumím. Tak ahoj," snažila se o úsměv. Tom ji nešikovně políbil do koutku úst a zmizel.

O chvíli později vjela do pokoje Helena.

„Viděla jsem Toma odcházet s nějakou zrzkou," hlásila hned ve dveřích.

„Proto tak pospíchal," ušklíbla se Simona.

„Mrzí mě to," špitla Helena,

„Mně ne. Zbytečně by mi blokoval cestu k někomu jinému."

„Jako by jich zrovna na nás čekaly houfy."

„Nenechám se nakazit tvým pesimismem," zamračila se Simona. „Než odtud odejdu, sbalím přinejmenším doktora."

Helena se zamyslela. „A jak moc je všechno... jako dřív?"

„Myslíš, jestli můžu mít sex a děti?" podívala se na Helenu a ta plaše přikývla.

„Jako psycholožka se nemůžeš takhle stydět. Jednou budeš s klienty probírat horší věci. Ale abych odpověděla na tvou otázku, ano, po této stránce funguju normálně. A ty?"

„Zpočátku jsem se bála, ale... citlivost se nezměnila."

„Už jsi to zkoušela?" smála se Simona nahlas a Helena zrudla.

„No, musela jsem přece zjistit na čem jsem."

„To je jasné a také to znamená, že by ti časem mohly fungovat i nohy."

„Prý mám dobré vyhlídky. Pokud dřív nevypustím duši v posilovně."

Adama a jeho cvičební metody obě nakonec ve zdraví přežily a z rehabilitačního centra odjížděly jako nejlepší kamarádky. Zjistily, že v Praze bydlí skutečně jen pár kroků od sebe, často se navštěvovaly a podporovaly jedna druhou.

Simona sice, navzdory výhrůžkám, nesbalila doktora, ale o nápadníky nouzi neměla. Zvlášť, když se díky laseru zbavila viditelných jizev. Helena jí občas záviděla, jak je sebevědomá. Ona to nedokázala.