34. kapitola

Marek zuřil, ale snažil se uvažovat chladně. Ze všeho nejdřív zavolal Simoně, aby nejezdila.

„Máš kliku, ještě nejsem na cestě," odpověděla, aniž by věděla, proč Marek ruší to, na čem se domluvili. Hned se však zeptala. Poslouchala pozorně, ale tohle jí k Heleně nesedělo.

„Ještě nepanikař. Já tam přece jen pojedu a nejdřív si s ní promluvím. Ale nebudu se šťourat v jejím životě pro nic za nic. Musím vědět, jestli to stojí za to. Jestli ji opravdu miluješ."

„Jsem do ní blázen," přiznal Marek bez váhání.

„Dobře, zůstaň na telefonu, budu tam za dvě hodiny," slíbila Simona a zavěsila.

Dvě hodiny. Marek si nebyl jistý, že zvládne tak dlouho čekat. Zalezl si do jedné z ložnic, která měla okna na opačnou stranu, než byl Helenin dům, a hrál si s mobilem. Chvíli zvažoval, jestli nemá zavolat Jakubovi, protože kamarád by se mu hodil, ale nemohl na něj věčně spoléhat. Tohle musel zvládnout sám. A možná s trochou pomoci od Simony.

Listoval dál náhodnými stránkami, až se jeho oči zastavily na jednom článku.

Kontroverzní podnikatel Robert P. (38), zmizel neznámo kam. Poté, co se dostaly na veřejnost zprávy o jeho insolvenci, domáhali se věřitelé a investoři marně svých peněz. Podnikatel se zřejmě zdržuje na Bahamách, kde rovněž vlastní nemovitosti. Policie obstavila účty a nemovitý majetek a zabývá se jeho finančními machinacemi. Případ je stále v šetření.

„Jo Bahamy," usmál se pro sebe Marek. „Tak ti přeju příjemný a hlavně dlouhý pobyt."

Bylo jasné, že majetek, který měl v Česku, byla jen špička ledovce. Teď si bude válet šunky ve své vile na pláži, opálení mladíci mu budou nosit Martini a olivy až do postele a odtamtud bude také řídit své drogové operace.

Docela se mu ulevilo, když pro změnu nenašel nic o sobě. Aspoň ne negativního

***

Simona si to všechno dávala trochu za vinu. Byla teď častěji u Romana a Helenu zanedbávala. Není divu, že se cítila osamělá a vzala zavděk i společnosti někoho takového jako byl David. Zvlášť po tom, co jí řekl Marek. A tohle si vyčítala asi ze všeho nejvíc. Měla tu být pro ni, ale když Helena řekla, že je v pořádku, raději předstírala, že jí věří.

Podobnými myšlenkami se zaobírala až do chvíle, než zaparkovala před chalupou.

Helenu našla až vzadu za domem, kde vytvářela mozaikovou dekoraci kolem dveří do sklípku.

„Co je tohle?" zeptala se Simona. Helena se obrátila a smutně se usmála.

„Mozaika," pokrčila rameny. „Kora kdysi rozbila všechnu mou vystavenou keramiku, ale já jsem se rozhodla některé ty střepy použít a začala jsem dělat na zeď mozaiku. Nechtěla jsem, aby to zůstalo nedodělané."

„To jsi celá ty. Když ti zůstanou ze života jenom střepy, uděláš mozaiku." Pohladila Simona nerovný povrch mozaiky. Pak se otočila a zůstala zírat někam do dálky za Heleninými zády.

„Marek," vydechla Helena, aniž by skutečně věděla, jestli tam stojí nebo ne. Nemýlila se.

Simona se zamračila. Tohle nebylo domluvené. Doufala, že Marek svojí netrpělivostí všechno nezkazí.

„Teď, když tu máš kamarádku a nemusíš se cítit, že tě nějak ohrožuju, nebo do něčeho tlačím, vyslechneš mě konečně?" zeptal se prosebně.

Helena se podívala na Simonu, a když přikývla, souhlasila s rozhovorem. Markovi se viditelně ulevilo. A následoval dívky na terasu.

„Přinesu něco k pití," řekla Simona spíš sama pro sebe a zmizela na okamžik v chalupě.

„Vím, co jsem řekl, ale udělal jsem to proto, abych tě chránil. Kdybych jenom naznačil, že mi na tobě záleží, byl by toho okamžitě plný internet," vychrlil ze sebe Marek, jako by se bál, že ztratí odvahu.

„To sis mohl taky vymyslet," odsekla Helena a vzala si od Simony minerálku.

„To jsem mohl," připustil, „ale kdyby mi na tobě nezáleželo, tak bych se s nějakým vymýšlením neobtěžoval. Posral jsem si život a snažím se dát si ho do pořádku. Od všeho jsem utekl, ale bohužel se na to ještě nezapomnělo. Jenomže jednou se zapomene i na mě a pak budu moct vést vlastní život, aniž by se někdo zajímal o to s kým. Právě na tom docela tvrdě pracuju. Ti lidé jsou už pryč z mého života. S trochou štěstí napořád.

„Dejme tomu, ale pořád nevím, proč ti na mně vlastně záleží. Klidně sis mohl najít zdravou holku."

„Proč? Ty máš chřipku?" usmál se Marek, ale okamžitě se zase zatvářil vážně. „Možná si ji jednou najdu a možná ne. Neumím věštit budoucnost, ale právě teď chci tebe a opravdu doufám, že už nebudu muset žádnou jinou hledat."

„Já bych mu věřila," řekla Simona a propalovala Helenu pohledem.

„Nevím proč?" odsekla Helena a odmítala se na Marka byť jenom podívat.

Simona vzdychla, popadla Micku, která se jí otírala o nohy a položila ji překvapenému Markovi na klín.

„Kvůli tomuhle," pronesla skoro naštvaně, podrbala kočku za ušima a začala vyprávět příběh o jedné sobotě, kdysi dávno, kdy si jedna zkrachovalá celebrita vydělávala za barem a měla dost slušnosti a odvahy zachránit malé, bezbranné koťátko proti značné přesile.

„To je to kotě?" vykulil Marek oči a Simona musela vyprávět další příběh.

„Takže je ti doufám jasné, že Marek není žádný hajzl," otočila se na Helenu. „A tobě je jasné," otočila se na Marka, „že k sobě patříte." Pak se posadila a obrátila do sebe minerálku, jako by to byl stakan vodky.

„Bude to ještě dlouhá cesta," zamračila se Helena na Marka.

„Já nikam nepospíchám," usmál se Marek a po chvilce váhání dal Heleně pusu na tvář.