33. kapitola

David nedokázal odpovědět ani sám sobě na otázku, proč vlastně nemůže nechat Helenu na pokoji, ale kdyby to dokázal, a byl k sobě upřímný, musel by říct, že ho štve, jak je Helena, i přes své postižení, šťastnější a úspěšnější než on. Musel by přiznat, že opravdu šťastný byl jen s ní. Nemiloval ji však za to, spíš nenáviděl. Možná ne nenáviděl, to bylo trochu silné slovo, ale rozhodně ho to rozčilovalo. Vždycky měl pocit, že kdyby zakopla o kámen, byl by to nejspíš valoun zlata.

Ne, že by ji tak chtěl, ale přál si, aby ona chtěla jeho. Neměl v úmyslu nechat ji tomu frajerovi jen proto, že byl celebrita, když však zjistil, že si Helena na sociální síti změnila status na nezadaná, bylo to najednou mnohem snadnější. A stačilo srolovat jen o kousek níž, a hned měl záminku k návštěvě. Ještě jí přece dlužil doprovod na lukostřelecké závody. Štěstí, že se jedny konaly hned následující víkend.

Nejel za ní na chatu, ale dostavil se rovnou až na závody. Účast byla, snad i díky počasí, hojná. Další klika. Mohl jí totiž namluvit, že ji sledoval celou dobu, ačkoli ve skutečnosti dorazil až na vyhlášení vítězů.

Helena byla ve své kategorii první. Jak jinak. Vyhledal ji, když se bavila s přáteli a přijímala gratulace. Byla nepřehlédnutelná. Dokonalé vlasy i úsměv a perfektní opálení z Chorvatska. Dokonce i na tom vozíku, zářila jako hvězda. Nevypadala jako ochrnutá holka, ale jako královna, která jediná smí sedět na svém trůnu, zatímco ostatní musí stát.

„Dovolíš, abych ti také poblahopřál?" zeptal se David a podal jí jednu růži, kterou utrhl po cestě v nějaké zahrádce.

Helena ztuhla. Nepočítala s tím, že ho ještě někdy uvidí.

„Slíbil jsem ti přece, že s tebou pojedu na závody," pokračoval David. „Akorát jsem nestihnul začátek. Zůstáváš s nimi na oslavu?" kývnul ke skupince lidí.

„No, vlastně ne. Chtěla jsem jet hned domů."

„Bezva, ještě si potřebuji zařídit něco v Turnově, ale večer bych se stavil a oslavíme to spolu."

„To nemusíš," pokrčila mírně nos.

„Já vím, uvidíme se večer," usmál se David a odešel.

Helena nechápala, co to mělo znamenat. Nedala mu snad už posledně najevo, že o jeho další návštěvu nestojí? No nic, večer ho prostě vypakuje a basta, určitě pochopí, že je unavená ze závodů.

Doma se osprchovala a převlékla do spacích šortek a trička. Neměla v úmyslu na Davida čekat. Zalezla si do postele a natáhla se pro knížku. Tak se začetla, že ani nepostřehla, kolik uplynulo času. Blížila se půlnoc. Odložila knihu a zhasla lampičku. Přesně ve stejném okamžiku jí zazvonil mobil.

„Heleno, pojď mi otevřít," volal David zoufale. „Posralo se mi auto, jdu pět kiláků pěšky a venku prší."

„Jasně, vydrž," odpověděla, vzala berle a šla. Venku se skutečně spustil déšť a David byl promoklý na kost. Jakmile ho vpustila dovnitř, okamžitě ze sebe sundal mikinu a boty.

„Promiň, je mi to trapné, ale mám mokré i boxerky."

„Volal jsi opraváře nebo odtahovku?" ignorovala Helena jeho poznámku.

„Je půlnoc, nesehnal jsem ani taxíka. Máš aspoň nějakou deku?"

„Nahoře v té skříni na chodbě. Možná tam najdeš ještě nějaké své věci," řekla Helena zamyšleně. „Můžeš tam přespat a ráno někoho seženeme na to auto. Mokré věci si pověs v koupelně."

Pak se znova natáhla pro knížku. Než přestane David nahoře dupat a šmejdit, stihne ještě dvě kapitoly. Jenomže tohle jí nebylo dopřáno.

„Nemůžu věřit, že tu mám ještě to starý tričko," zavolal David a o chvíli později stál zase před Helenou. Na sobě měl šedé tričko s logem nějaké kapely.

„Pamatuješ, jak jsme spolu byli na jejich koncertě?"

„Pamatuju, začali o dvě hodiny později, úplně namol a po první písničce se spustil déšť."

„Zrovna jako dneska," kývl hlavou směrem k oknu.

„Nechceš už jít spát?" zívla Helena.

„Ani ne, ten déšť mě dokonale probral. Nechci tě zdržovat, ale... kdoví, kdy tě zase uvidím."

„Probereme to ráno," zívla Helena pro jistotu ještě jednou.

„Jak si přeješ. Dobrou noc." David na okamžik zaváhal, pak se pomalu sklonil a políbil ji. Nejdřív na tvář, potom na rty. Nakonec beze slova odešel.

Helena se zavrtala pod peřinu, kterou si přetáhla přes hlavu. Chtěla mu dát facku, chtěla na něj křičet, vlastně se tak trochu chtěla i pozvracet, a přitom se nedokázala ani odtáhnout. To ji těch pár vzpomínek skutečně tak zblblo? Hodně lidí překonalo rozchod, nevěru, a i mnohem horší věci, ale tohle ona nikdy neuznávala. Ne, že by hned pálila mosty, ale nebyla příznivkyní druhých a třetích šancí. A pokud v jejím životě existoval někdo, kdo si zasloužil druhou šanci, nebyl to David.

Čekala, že o tom začne třeba u snídaně, ale nestalo se tak. Prostě se jen choval, jako kdyby se nikdy nerozešli. Na jednu stranu bylo docela milé, jak se pohyboval po kuchyni, kterou dobře znal a připravoval snídani, kterou měla ráda. Ale na druhou stranu ji to rozčilovalo. Zřejmě to bude muset udělat sama. Vysvětlit mu, že konec znamená konec. Upíjela horký čaj a přemýšlela, jestli má přátelství v tomhle případě nějakou cenu.

Několikrát se zhluboka nadechla a začala: „S tou účastí na závodech jsi mi udělal velkou radost, to nepopírám, ale nevím, co tím vším sleduješ?"

„Popravdě nevím, co máš na mysli. Tu půlnoční poruchu auta jsem fakt neplánoval a ten déšť už vůbec ne. Vytrhla jsi mi trn z paty a ta snídaně je jen nepatrné poděkování. Mechanik a odtahovka jsou na cestě, takže se za chvíli rozloučíme. Nestalo se nic, z čeho bys měla být nervózní," odpověděl David a tvářil se zmateně.

Znělo to logicky, přesto mu tak úplně nevěřila. Vzdychla a raději to nechala být. Potom dojedla snídani a otevřela dveře, aby pustila do chalupy trochu ranního sluníčka.

„Pomůžeš mi vzít ty věci na terasu?" zeptala se Davida a ukázala na krabici plnou výtvarných potřeb. Když už tam byl, mohl být aspoň užitečný.

„Jistě, zlato," odpověděl David ochotně a popadl krabici a odnesl ji na terasu. „A hele, mám tu taxíka," ukázal na auto, které právě zaparkovalo na cestě před chalupou. „Tak, já se loučím, zlato, pa, ale ještě se uvidíme." Políbil ji lehce na rty a šel k autu.

Heleniny oči se, kdoví proč, podívaly směrem k Markovu domu a střetly se s jeho. Všechno viděl.