32. kapitola

Helena se v Chorvatsku snažila na všechno zapomenout. Rodiče vybrali lepší resort, než do jakého by jeli obvykle. Také proto, že teď potřebovali všechno bezbariérové. Rovněž jí zaplatili týdenní kurz potápění, což ji kupodivu velmi bavilo, protože pod vodou tak moc nevnímala svůj hendikep. Videa a fotky, které nafotila v průzračném Jadranu, okamžitě umisťovala na společný web. Simoniným výzvám se to nevyrovnalo, ale věděla, že to je jediný způsob, jak může Marek zjistit, kde je a co dělá, protože všude jinde si ho zablokovala. Zároveň se však za tu myšlenku nenáviděla. Měla vztek, že jí na něm stále záleží. Zbývalo udělat jedinou věc.

Celou cestu domu přemlouvala rodiče, aby prodali chalupu a koupili něco blíž k Praze. Ti o tom nechtěli slyšet, ale Helena byla trpělivá. Navíc na to měla spoustu času. Vyprávěla o nesčetných výhodách Romanova domku v Libčevsi, který je půlhodiny od Prahy v nádherné přírodě. Vysvětlovala, že už nejsou nejmladší, že by se mohli vídat častěji, měla by to blíž do školy a později i do práce, až je nakonec přesvědčila.

„Dobře, poohlédneme se po něčem blíž," kapituloval otec. „A pokud je ta vzdálenost pro tebe problém, můžeš se přestěhovat do našeho nového bytu. Žádný výtah a je tam pokoj i pro tebe."

„A kam si dám pec na keramiku?"

„V tom případě to budeš muset ještě chvíli vydržet. Výměna, případně prodej a koupě chalupy není tak snadná záležitost," upozornil ji otec, který, jako vždy, přemýšlel prakticky.

„Nemám se na chvíli přestěhovat k tobě, holčičko?" zeptala se matka. Netušila sice, co její dceru trápí, ale byla ochotná se vším bojovat jako lvice.

„To je dobrý, mami, zase tak moc to nespěchá."

Ale spěchalo to. Včera bylo pozdě. Domů zbývalo pár hodin a ona se děsila setkání s Markem.

***

Vrátil se do Dlaskovic a zbýval mu ještě týden, aby něco vymyslel. Čas si krátil většinou prací u koní a opravami stájí. Během těch dní přijel i tým filmařů a natočili další díl dokumentárního pořadu Zelený život. Epizoda s Markem totiž měla u diváků, a hlavně u divaček, takový úspěch, že se rozhodli dát mu víc prostoru.

Filmaři byli nadšeni. Během filmování se totiž setkali s dvěma skupinami lidí. První skupina žila tak eko a bio, že to až hraničilo s duševní poruchou. Druhá si stále držela své luxusní byty v Praze a uznávala jedině perfektně zastřižené trávníky.

Markův životní styl bylo příjemné osvěžení. Nehrál si na něco, co nebyl, a vesele mluvil i o úskalích, která s sebou podobná změna přináší. Samozřejmě přišla na přetřes i jeho drogová minulost, o které mluvil stejně otevřeně. Skutečně nemělo smysl něco tajit. Rovněž tak přiznal, že přestěhování na vesnici mělo spíš co dělat s jeho finančními problémy než s drogovými.

„Je život na vesnici skutečně levnější?" ptala se moderátorka.

„Řekl bych, že ne. Na všechno potřebujete auto a hodně služeb je nedostupných..."

„Myslíte kina, divadla a restaurace?" přerušila ho.

„To zrovna ne. Myslel jsem třeba online nákup potravin s dodávkou do domu. Ve větších městech, kde jsou desítky supermarketů a hustá síť městské dopravy, tudíž tato služba není vyloženě potřeba, to funguje bez problémů, ale na vsi ne. I devadesátiletá babička, si musí zajistit odvoz a odtahat tašky s nákupem."

„No jistě, ale to by pro ty firmy nebylo rentabilní a..."

Tentokrát ji pro změnu nenechal domluvit Marek. „Já nekritizuji, pouze se snažím pravdivě odpovědět na vaši otázku. Život na vesnici může znít jako něco pohádkového, ale není to rekreace."

„A co lidé? Je pravda, že tady k sobě mají tak nějak blíž?"

„Na to tu asi ještě nejsem tak dlouho, ale můj názor je, že lidé jsou všude stejní a dobré přátele můžete poznat jak na vesnici, tak ve městě."

Mluvili ještě dlouho, a když konečně odjeli, byl Marek rád, že je zase klid. Tohle byla opravdu výhoda vesnice.

***

Dobře viděl, jak Helenini rodiče zaparkovali ve dvoře a pomohli jí odnést kufry do domu, ale netroufl si jít za ní. Ani potom ne, když odjeli.

Ale odhodlal se a zavolal Simoně.

„Helena mi už volala." Uslyšel Simonin hlas. „Varovala mě, že nejspíš zavoláš a prosila, abych tě ignorovala."

„To mě tak nenávidí?"

„Spíš tě tak miluje. Copak to nechápeš? Bojí se, že kdyby se s tebou viděla, neměla by dost odvahy."

„K čemu?"

„Bože ty jsi trdlo. Přiznat si, že je to definitivní konec. Odvahu se odstěhovat?"

„Odstěhovat?" Marek skoro vykřiknul.

„No jo, neměla jsem ti to říkat, ale Helenina chalupa je na prodej, a jakmile sežene něco příhodnějšího, má v plánu se odstěhovat."

„Musíš mi pomoct."

„Nemusím, ale pomůžu ti, protože věřím, že to všechno bylo nedorozumění, a navíc mám pocit, že Helena není z té představy šťastná. Že si to všechno vymyslela jen proto, aby z nějakého důvodu potrestala sama sebe."

„Sice ti úplně nerozumím, ale děkuju."

„V pohodě. Já to její zkratovité jednání také nechápu. O víkendu přijedu a dám vám možnost si promluvit."

Marek zavěsil, a ještě se několik minut klepal. Tohle bylo o fous.