3. kapitola

Davida probudila zima a nutkání na záchod. Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal, ale záhy si domyslel, co se asi stalo. Převlékl se do čistého a uvažoval, zda jako omluva stačí kytka od benzínky, nebo má ještě přidat čokoládu. Helena určitě pochopí, že dítě se prostě zapít musí. S tím, že najde prázdný byt však nepočítal a nemálo ho to překvapilo.

No dobře, tohle už možná nespraví kytka od benzínky, možná si bude muset nějakou dobu sypat popel na hlavu, pořádně se omluvit a vzít ji třeba do divadla, ale nakonec se vrátí. Dobře věděl, jak moc ho Helena miluje. Musí se na to vyspat a všechno si promyslet. Poslal ji zatím aspoň zprávu a šel si lehnout.

Ráno se cítil mnohem lépe a byl schopný uvažovat s čistou hlavou. Než se osprchoval a převléknul, už měl plán. Zastavil se v květinářství, kde nechal uvázat obrovskou kytici růží. Všechny barvy, kromě rudých Pak šel do knihkupectví, koupil knihu, o které Helena mluvila, a nakonec došlo i na tu čokoládu. Takto vybaven zazvonil u Heleniných rodičů.

„Dobrý den, paní Kudláková, je Helena..."

„Pojď dál, Davide," vzdychla paní Kudláková. „Co se stalo? Helenka nám nechce nic říct."

„Kamarádovi se narodil syn a já jsem to trochu přehnal se zapíjením. Popravdě, byl jsem na šrot."

„Chápu. Manžel zapíjel Helenku skoro týden," usmála se paní Kudláková povzbudivě.

Tohle je pro vás," podal matce kytici růží a šel za Helenou do pokoje.

Ležela na ustlané posteli a četla si knížku.

„Dobře si rozmyslí, než mi začneš vyprávět nějaké lži," zavrčela, aniž by zvedla oči od knihy.

„To nemám v úmyslu. Je mi líto, že jsme se rozešli, ale přijímám to. Vím, jak jsem se choval."

„Tak proč jsi tady?"

„Nemohl jsem přece sedět doma, předstírat, že se nic neděje a neozvat se ti. Po třech letech. Teď se to možná zdá jako rozumné řešení, ale po nějaké době by nás možná mrzelo, že jsme si nedokázali promluvit, a tak nějak to důstojně ukončit. Jako dospělí lidé."

„Možná, že je na to ještě brzo," pokrčila rameny, ale odložila knihu a zdálo se, že ho začala poslouchat.

„Tak to třeba trochu odložíme. Nechci, aby mezi námi nezůstalo něco nedořešeného," zamyslel se. „Mám nápad. Možná bychom pro sebe mohli udělat na rozloučenou něco hezkého."

„Děláš si legraci? Myslíš, že se s tebou vyspím?"

„Je to snad návrh? Protože na tohle jsem skutečně nemyslel. Když jsi byla pryč napadlo mě, že jsi se mnou ještě nikdy nevylezla na Homoli a já už nebudu mít šanci tě tam vzít."

Chvíli bylo ticho. Tohle Helenu docela zaskočilo. Potřebovala čas na rozmyšlenou. Byly spolu tři roky a větší část z nich byla hezká. Možná by si zasloužili důstojné rozloučení. Není přece nutné, aby na sebe vzpomínali s hořkostí a nenávistí. „Souhlasím," řekla nakonec váhavě. „Já s tebou vylezu na Homoli, řekněme příští víkend, a ty se mnou pojedeš následující týden na závody. Pokaždé si se vymlouval, že nemáš čas, tak doufám, že si ho tentokrát uděláš."

„To zní jako dobrý plán. V sobotu ráno se pro tebe zastavím," mrknul na ni a odešel.

Byla sám se sebou spokojený. Tohle šlo jak po drátkách. V sobotu ji připomene pár krásných společných chvil, obětuje víkend a doprovodí ji na závody a další týden ji bude mít zpátky. Do té doby se nějak zabaví. Vylovil mobil a zvolil číslo.

„Ahoj Katko. Máš dneska čas?"

***

Helena měla pochybnosti. Celý ten plán se jí nelíbil. Souhlasila s tím, že nejspíš nebylo v pořádku, rozejít se po třech letech bez jediného slova, ale možná by stačil rozhovor někde v kavárně. Přesto byla v sobotu ráno připravená a o něco později už seděla v autě vedle Davida. Aspoň, že se o nic nepokoušel, na nějaké lichotky skutečně neměla náladu. On měl však náladu výbornou. Neustále vtipkoval, děkoval jí, že si na něj udělala čas a plánoval výstup.

„Zkusíme jinou cestu, je trochu náročnější, ale jsem si jistý, že to zvládneš."

„Já neznám, ani tu jednodušší."

„Ta je pro děcka," smál se David.

„Vypadá to na přeháňku," strachovala se Helena.

„Myslím, že než tam dojedeme, bude jasno," odpověděl David a dodal: „Pamatuješ na tu bouřku, která nás zastihla tenkrát na Ještědu?"

„Pamatuju. Bylo to strašidelné, ale svým způsobem taky kouzelné," zasnila se Helena a vzpomínala na jeden z výletů na kterém je zastihla snad ta největší bouřka, jakou kdy zažila. Schovali se tehdy v recepci a pozorovali blesky skrz obrovská okna. Obloha byla fialová a blesky oslepující. Helena měla hlavu schovanou v Davidově bundě, ale on se smál a udělal několik naprosto jedinečných fotek.

„Máš ještě ty fotky?" zeptala se.

„Jo, někde určitě budou. A určitě bych našel i ty z Mumlavských vodopádů," uculoval se.

„Proboha snad ne ty, jak jsem uklouzla na tom slizkém kameni a ty jsi to fotil, místo abys mi pomohl zpět na nohy," chytala se za hlavu.

„Promiň, nemohl jsem si pomoct. To prostě nešlo," smál se David na celé kolo.

„Zatracený fotky," ulevila si Helena, ale už se taky smála. S radostí mu to oplatila a vytáhla pár historek, při kterých se pobavili na jeho účet.

David zaparkoval blízko skály, vyndal z kufru vybavení a společně došli až ke skále, kde si navlékli postroje. Nejprve jí vysvětlil cestu, ukázal, kde už jsou připravené skoby, kde jsou těžší úseky a kde bude možná potřebovat pomoc.

„Jsem si jistá, že to zvládnu," zhodnotila Helena situaci.

„Taky si myslím. Už jsi lezla na horší," souhlasil David, podal jí ruku a společně došli k výchozímu bodu.

Výstup šel docela snadno až k místu, které bylo náročnější.

„Ty zůstaň tady a odpočiň si. Já zatím vylezu támhle na tu římsu" vysvětloval David. „Pak ti hodím lano a budu tě jistit."

Helena přikývla a David udělal přesně to co řekl.

„Postupuj opatrně a drž se nalevo," radil jí, ale poslední slovo téměř zaniklo ve vyzvánění telefonu. Musím vypnout zvuk, řekl si pro sebe a mrknul na displej. Pavlína. Chtěl odmítnout hovor, ale telefon nereagoval. Když se mu to konečně podařilo, viděl už jen jak mu z ruky mizí zbytek provazu, na jehož konci byla uvázaná Helena.