28. kapitola

Helena se zamračila. Davida rozhodně nečekala a jeho návštěva jí nebyla příjemná, ale rozhodla se, že se k němu bude chovat slušně a věcně. Vyslechne, proč přijel, a vysvětlí mu, že jejich cesty se už dávno rozdělily a nevidí jediný důvod, proč by to měli měnit.

„Zrovna jsem se chystala poobědvat. Dáš si se mnou?"

David zavětřil. „Hovězí na hříbkách? To je snad telepatie. Jako bys tušila, že přijedu."

„To jsem teda vážně netušila," ujistila ho Helena, přesto mu naložila na talíř a vzala ho na terasu.

„Udělám něco k pití," nabídl se David, zmizel na chvíli v chalupě, kterou znal jako svoje boty, a vrátil se se skleničkami a lahví minerálky.

„Vždycky jsme byli skvělý tým."

„Byli," zdůraznila Helena, ale nezdálo se, že mu to došlo. Nikdy si nebral nic osobně, nikdy nedokázal za nic přijmout odpovědnost. Měl rozhovor, který plánovala, vůbec smysl? „Proč jsi přijel? Lezete někde v okolí?"

„Ne, nelezeme v okolí a ani jsem neměl cestu kolem. Přijel jsem za tebou."

„Po dvou letech?"

„Já se na tebe nevykašlal, ty jsi mě nechtěla vidět. Ale nemám ti to za zlý. Snažil jsem se vyhovět ti a dát ti prostor, ale chyběla jsi mi. Všechna ta klišé o tom, jak oceníme to, co máme, až když to ztratíme, se ukázala být pravdivá."

Helena poslouchala Davidův monolog a s každou větou měla větší a větší chuť ho praštit, škrtit, nebo aspoň pořádně vřískat. Zajímalo ji však, jak daleko je ochotný zajít.

„Zkoušel jsem žít bez tebe, dokonce jsem si na nějaký čas našel přítelkyni, ale žádná nebyla jako ty."

Žádná? Kolik jich teda vlastně bylo?

„Prostě mi došlo, že my dva patříme k sobě. Navzdory tomu, co se stalo. To, co je mezi námi, prostě nemohlo jen tak zmizet. Aspoň u mě to nezmizelo. Dívám se na tebe a stále jsi bohyně."

Tohle už se nedalo poslouchat.

„Promiň, nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím. Ty se chceš vrátit?"

„Tak říkej tomu třeba vrátit, ale pro mě vlastně nikdy nic neskončilo. Nikdy jsem tě nepřestal milovat."

„Já přece vím o všech těch bokovkách," pronesla Helena úplně klidně, protože tohle už pro ni skutečně nemělo žádný význam. Stejně jako David.

„Někdy bylo strašně těžké držet s tebou krok."

„Vztah není závod."

„Pro chlapa je."

Helena vzdychla a odstrčila talíř s nedojedeným obědem. Tohle vážně nemělo cenu. David nic nechápal a nikdy chápat nebude. Přemýšlela, jak ho přesvědčit, aby tohle téma opustil a odjel.

„Jsem ráda, že ses zastavil, ale už je to moc dlouho a obávám se, že už jsme každý někde jinde. Ty máš jiný život a já taky. Jenom bychom zbytečně opakovali stejnou chybu."

„Náš vztah přece nebyla chyba."

„Ne, asi ne. Ale obnovovat něco, co už je pryč, by byla chyba. Jsem tady spokojená a rozhodně se nehodlám stěhovat nebo jakkoli měnit svůj život."

Diskuze trvala ještě nějakou dobu, ale oba se nakonec shodli, že nic jiného, než přátelství by nemělo smysl.

***

Marek se bál, aby jejich malá epizodka nezničila přátelství s Jakubem, ale když se setkali v Praze, bylo všechno při starém. Ani jeden se k tomu už nevrátil, a i když spal Marek znova v Jakubově bytě, zůstali každý ve své ložnici. V tomhle si rozuměli i beze slov.

Čtené zkoušky dopadly dobře. Zikmund Hrstka byl spokojený, a dokonce přistoupil i na změnu jmen prince a princezny, která byla mimochodem velmi krásná a sympatická. Eliška Matějovská, studentka druhého ročníku DAMU, se na princeznu hodila, a ještě neměla žádné hvězdné manýry. Marek, který projektu od začátku moc nevěřil, z něj začal mít dobrý pocit.

Těch pár dní bylo hektických. Brali mu míry na kostýmy a boty, zkoušeli, jak budou na kameře vypadat různé druhy mejkapu a osvětlení. Nejvíc nadšená byla kadeřnice, která už se nemohla dočkat, až ho ostříhá. „S tímhle materiálem se dá dělat cokoli," rozplývala se a podle návrhů se zdálo, že bude Marek po dobu natáčení vypadat jako mušketýr. Ještě že si nemusel nechat narůst knírek.

Další na programu bylo několik rozhovorů s novináři, protože o novou Vánoční pohádku byl zájem, ale po vší té komedii se už Marek nemohl dočkat, až bude doma. Doufal, že na něj Helena počkala s keramikou. Chtěl si sám namalovat vlastní kachle a misku. O to, aby viděl Helenu, mu pochopitelně vůbec nešlo. Přesto na něm Jakub poznal, že je něco jinak.

„Ty ses zamiloval," řekl Jakub bez okolků, když Marek zmínil Helenino jméno čtyřikrát během pěti minut. „A nesnaž se to popírat. Celý týden poslouchám jen Helena tohle, Helena tamto."

„No, tak hlídá mi psa, tak je jasný, že mám starost."

„Jo, jasný. Koru jsi nezmínil ani jednou."

„Víš, jaká je na vesnici nuda, jsem rád, že se můžu aspoň s někým bavit."

„Už si neděláte naschvály?"

„To bylo nedorozumění. Vyříkali jsme si to."

„Tak jo," mávnul Jakub rukou. „Ještě budu chvíli předstírat, že tomu věřím. A nemusíš se mnou trávit neděli, jestli chceš, můžeš se vrátit do Dlaskovic. Dám ti vědět, až se bude něco dít."

Marek se snažil krotit nadšení, ale Jakuba neoblbnul. Raději se rozloučil a pospíchal zpátky do Dlaskovic dřív, než začal povídat nějaké nesmysly.

Zaparkoval ve dvoře a okamžitě se vydal za Helenou. Musel si přece vyzvednout Koru. Vypadalo to však, že jeho sousedka měla návštěvu. A dokonce pánskou. Nějaký frajírek se rozvaloval na terase a zdálo se, že držel Helenu za ruku. Marek pocítil žárlivost, ale okamžitě si za to vynadal. Byli jen sousedé, nic víc. Mladá, krásná holka přece nezůstane sama.

„Jdu si pro Koru," zavolal na Helenu a vešel do dvora.

„Marku!" pozdravila Helena, a kupodivu viděl na jejím obličeji spíš úlevu než překvapení nebo leknutí. Ten pohled znal.

Ve zlomku vteřiny zhodnotil situaci a byl si jistý, že se nemýlí. Helenina návštěva jí nebyla příjemná.

„Ahoj, já jsem David. Helenin přítel," představil se David, postavil se a položil ruku na Helenino rameno.

„Bývalý," upřesnila Helena stroze, ale David tomu nevěnoval pozornost. Jen si pohledem měřil Marka.

Ještě to tady kolem občůrej a označkuj si teritorium, pomyslel si Marek.

„Marek. Soused. Jdu si pro psa."

Jako představení to stačilo, ani jeden z nich neměl chuť si ještě potřásat rukou.

„Kora je v zadní zahradě. Tam není nic, co by mohla zničit," usmála se Helena.

„Tak já jedu, ale ještě se uvidíme," řekl David a než stačila Helena jakkoli reagovat políbil ji na rty.