27. kapitola

Skoro celý týden ho neviděla, ale poslal jí zprávu, že chodí s Korou na cvičák. Skoro už zapomněla, že existuje, když ji znenadání navštívil.

„Klepal jsem, ale neozývala ses."

Marek! Leknutím nadskočila, ale rychle se vzpamatovala.

„Jestli tu jsi kvůli té keramice, tak ta ještě potřebuje den nebo dva schnout."

„To ne, ale právě jsme se s Korou vrátili ze cvičáku a myslel jsem, jestli se se mnou nechceš jít třeba projít do lesa. Abys zkontrolovala, jestli se Kora drží u nohy a poslouchá rozkazy."

Helena se hořce usmála.

„Já už do lesa nemůžu."

„Přitížilo se ti?" podíval se na ni ustaraně.

Rozhodla se být upřímná. „Ne, ale zahradil jsi mi cestu."

„Jenom louku. Cesta je volná," zavrtěl hlavou.

„Ano, ale má tak hluboké výmoly, že se tam s vozíkem nedostanu. Ta pěšinka přes louku byla ideální, ale..."

„Nevěděl jsem to. Co kdybys mi ukázala, kde to bylo. Udělám tam branku."

Chtěla říct, ať se kvůli ní neobtěžuje, ale les jí chyběl, a tak přikývla. Vzala si rukavice a vydali se směrem k ohradě. Nebylo to daleko. Marek chtěl tlačit její vozík, ale zarazila ho.

„Zvykla bych si a musel bys to dělat pořád," vysvětlila mu, ale byla to tak trochu lež. Ve skutečnosti neměla ráda, když jí někdo pomáhal.

„Zkoušela si hipoterapii?"

Tuhle otázku nečekala. „Ano, kdysi v Kladrubech."

„Olinka je tak krotká, že bys jí mohla tancovat na zádech a nikdy se nesplaší. Možná bychom se mohli někdy projet. Znáš někoho, kdo by mi poradil, co a jak, aby sis neublížila?" řekl Marek a trochu se ušklíbl, když si vzpomněl, jak se Ilona chtěla projíždět a on si raději vymyslel výmluvu, než by jí to umožnil.

„Simona, moje kamarádka, je fyzioterapeutka. Pomáhá mi se cvičením. Tuším, že jste se už jednou potkali ve dveřích. V Kladrubech to přímo studovala, takže jestli chceš, můžu s ní promluvit. Ne kvůli sobě. Vůbec by mě nenapadlo využívat tvé koně, ale myslím, že by tě to mohlo zajímat," pronesla Helena, která tuhle nabídku nečekala.

„Máš pravdu, zajímá mě to. Dej mi vědět, až zase přijede."

„Dobře," přitakala Helena. Dokázala si představit, jak bude Simona z toho setkání na větvi.

Marek otevřel branku, a přece jen musel Heleně trochu pomoct.

„Ten hrbol odstraním, vznikl z hlíny po stavbě plotu. Nijak mi nepřekážel, ale... no můžeš sem chodit, kdy chceš. Nechám vyměnit to zavírání na dvířkách, abys je otevřela i z vozíku."

„Počkej, něco zkusím," ani nevěděla, co ji to napadlo, ale měla chuť trochu riskovat a ty sloupky vypadaly docela pevně. Najela s vozíkem do vhodného místa, zachytila se sloupku a postavila se. Postrčila vozík dostatečně daleko na to, aby mohla zavřít branku, ale stále dost blízko na to, aby se dokázala posadit zpátky.

Zvládla to. Musela se sice držet, ale zvládla to.

„Tohle bylo teda impresivní," řekl Marek uznale. Nezmínil se už o tom, jak ho překvapila její výška. Na vozíku to tak nevypadalo, ale byla skutečně vysoká. „Vlastně jsem se ani nezeptal, jak na tom jsi?"

„Děkuji za optání, jde to. Ale pokud ses chtěl zeptat, jestli budu někdy chodit, tak nevím. Doktoři, řekli, že mám šanci, jenomže od úrazu už uplynuly skoro dva roky a tohle je všechno co zvládnu. S berlemi zvládnu pár kroků kolem domu a po dvoře, ale nic víc."

„Kolik je ti let?"

„Dvacet čtyři."

„Takže ten úraz se ti stal, když ti bylo dvacet dva," řekl Marek spíš pro sebe a tvářil se, jako by počítal něco děsně těžkého.

„Přesně tak, Einsteine," smála se Helena.

Co měl odpovědět? Tohle si nedovedl ani představit. Mladá, krásná holka, která má život před sebou, a stane se jí něco takového.

„Na, dej jim chleba," změnil téma, vytáhl suchou patku z plátěné tašky, která visela v přístřešku, a ukázal na přicházející koně.

„Někde jsem četl, že týraní koně mají větší důvěru k autistickým dětem a k ženám. Uvidíme, jestli je to pravda," řekl Marek a vzápětí se mohl přesvědčit, že článek nelhal. Evžen i Olinka se v blízkosti Heleny chovali klidně a přátelsky,

„Říkal jsi týraní?"

„Ano. Nejsou to moje koně. Mám je tady jen na zotavenou od jedné paní, která má útulek pro týrané koně. Olinka byla v nějaké příšerné škole, kde na ni od rána do večera rajtovaly nezkušené děti, a Evžen byl cvičený na dostihy. Majiteli došly peníze a on pak hnil rok, nebo jak dlouho, někde ve stáji, dokud ho Lenka na poslední chvíli nezachránila. Jenomže takový koňský útulek není snadné udržet a také jsou problémy s umístěním vyléčených koní. Kotě nebo štěně si vezme každý, ale kdo si vezme koně?"

Helena se kousla do rtu. Její teorie o rozmazleném Pražákovi, který už neví co by, tak si pořídí koně, vzala za své. Týraní koně si zasloužili tu louku víc než ona. Bylo jí líto, jak ho za to nenáviděla.

„To je od tebe hezké. Ráda bych ti s nimi pomohla, ale jak vidíš, zatím toho moc nezvládnu."

„Stačí, když je občas trochu podrbeš. Teď budu muset na několik dní do Prahy. Budu rád, když sem zajdeš.

Tohle mu Helena ráda slíbila.

***

Nakonec neměla na starost jenom koně, ale i Koru. Marek jí účel své cesty do Prahy neprozradil a ona se neptala. Neměla právo se vyptávat. Byli přece jen sousedé. Jednou se rozhodla, že si bude držet odstup, a to také hodlala dodržet. Ačkoli teď, když znala i jeho lepší stránky a lásku ke zvířatům, to bylo mnohem těžší.

Po několika dnech se měl konečně vrátit. Ne, že by se ho nemohla dočkat, ale Kora byla někdy neskutečně rozjívená a Helena nebyla schopna dopřát jí tolik pohybu, kolik by potřebovala.

Zrovna vařila oběd, když se Kora rozštěkala.

„Přišel ti páníček?" podívala se na neklidnou labradorku. Potom vypnula sporák a šla otevřít dveře.

„Ahoj lásko," usmál se muž, který stál před dveřmi a elegantním pohybem si sundal sluneční brýle.

Heleně vypadla vařečka z ruky o poznání méně ladně a sotva zvládla vyslovit jeho jméno.

„Davide!"