23. kapitola

V noci se randál utišil, ale v pět ráno ji vzbudila hudba z reproduktorů nanovo. Netušila, že tohle je vůbec někdo schopný poslouchat, natož v takovou časnou hodinu. Byla to snad pomsta za ty policajty?

No co. Stejně byl čas vstávat a cvičit. Slíbila Vaškovi, že se vrátí k tréninkům a zatím tomu moc nedala. Během několika minut měla připravený luk i šípy.

Tentokrát poslala přesnou střelu, která se zabodla do dveří, s dalším dopisem: Děkuji za budíček, málem jsem zaspala, rovněž oceňují výběr hudby. Příště to, prosím, dejte víc nahlas, kromě toho, že jsem ochrnutá na nohy, také špatně slyším. Pak to považovala za vyrovnané a doufala, ze bude mít příjemný den.

O příjemném dni si mohl nechat Marek akorát zdát. Pár minut před pátou hodinou ho vzbudil telefonát od Jakuba.

„Víš kolik je hodin?" zíval do telefonu.

„Moc pozdě," odseknul Jakub naštvaně. „Předpokládám, že ještě nic nevíš?"

„A co mám jako vědět. Spal jsem."

„Pošlu ti odkazy a hned jedu za tebou. Nikam nechoď, nic nedělej, čekej na mě," zařval ještě a zavěsil.

Marek si promnul oči a rozkliknul jeden z linků, které mu přeposlal Jakub. Chvíli zíral na displej, pak si promnul oči ještě jednou, ale moc to nepomohlo. Pořád viděl to samé. Došlo mu, proč Jakub tak zuřil, ačkoli tentokrát byl v tom Marek nevinně.

Ilona neztrácela ani minutu. Zřejmě ani nespala. A bulvár taky ne. Ten ostatně nespí nikdy. Proto měl teď pře očima nejpikantnější z těch stovek selfíček, které Ilona nafotila a článek o hodně slušné holce, která se zapletla se zhýralou hvězdou. Podle jejích slov pomohla Markovi ze dna na nohy a ten ji pak okamžitě odkopnul, a ještě obral o peníze.

Beze slova sáhl po ovladači, zmáčknul play a doufal, že mu odumře mozek dřív, než Jakub přijede.

***

Jakub, který by nikdy nejel bez pásu nebo na červenou, přijel tak rychle, že nejspíš překonal všechny rychlostní rekordy.

„Tohle jsi měl na dveřích," podal Markovi šíp s dopisem a vypnul ohlušující hudbu. „A popravdě se jí ani nedivím."

„Jestli jsi mě přijel poučovat, tak můžeš zase odjet."

„To jsem neměl v úmyslu," odpověděl smířlivě a uznal, že bude lepší držet se tématu. „Situace je vážná."

„Byl jsem už v horších sračkách."

„Možná, ale teď se snažíme vybudovat ti lepší image."

„Nic nebuduju, kašlu na film," vyjel po něm Marek vztekle, ale nebyla to pravda. Hraní miloval a v hloubi duše tajně doufal, že se k němu jednou vrátí.

„Můžeš mi aspoň vysvětlit, co se skutečně stalo, protože tomu bulváru nevěřím ani písmenko?"

Marek byl v pokušení odseknout nebo říct něco hodně hrubého, ale Jakub na něj neútočil, ani za nic z toho nemohl. Jenomže také neměl chuť se obhajovat, protože tentokrát opravdu nic neprovedl.

Jakub to vycítil. Ne nadarmo spolu prožili tolik let. Přestal se vyptávat a raději změnil téma, nebo ho spíš na chvíli odložil.

„Udělám snídani," navrhnul, „najíme se a pak si o tom popovídáme."

„To by šlo," odpověděl Marek suše a šel se podívat co má v ledničce. O pár minut později spolu seděli u stolu a snídali omeletu se sýrem a šunkou a chléb s máslem a ředkvičkami. Když dojedli, začal Marek vyprávět.

„Vlastně ani nevím, kde začít. Tohle všechno je prostě na palici. A měl si pravdu, když si řekl, že tomu nevěříš, protože se to nestalo. Nic z toho."

„Myslel jsem si to, proto už jsem volal právníka. Jakmile mu zavolám s podrobnostmi, bude Ilonu kontaktovat a pohrozí jí soudem."

„Nejsem si jistý, jestli tohle vůbec chci."

„Ohledy stranou, na tebe je také nikdo nebere."

„Prostě jsme spolu leželi v posteli, a to už byla první chyba, protože byla fakt děsná, pak začala z ničeho nic, kdy si bude moct zajezdit na koni, chtěla abych ji vzal do pražského bytu, svezl v audině, přivedl na natáčení a tak. Úplně slušně jsem jí vysvětlil, jaká je moje situace a že to všechno už bylo a jako důkaz jsem jí ukázal výpis z účtu. Zatvářila se jak kráva, odešla a ukradla mi moji oblíbenou košili od Armaniho. Je ti jasný, že takovou si už nekoupím?"

„Já ti koupím novou," vzdychnul Jakub. „A dál?"

„Co dál? To už je všechno. Když odešla, popravdě se mi docela ulevilo a šel jsem si lehnout."

Jakub se zamyslel. „Vím, že za to nemůžeš, nejsi první ani poslední, na kom se mstí zhrzená fanynka, ale přišlo to v nevhodnou chvíli. Skupina, která dělala na tom dokumentárním seriálu Odraz, chystá pokračování. Mělo to být o lidech, kteří změnili svůj život a začali znova a jinak. Zajímali se o tebe a já doufal, že ten kšeft nejenom dostaneš, ale že tvůj díl bude možná i nejzajímavější. Jenomže už na cestě k tobě mi volal produkční. Prý to na nový život vůbec nevypadá. Řekl jsem mu, ze je to celé nějaké divné a že se mu ještě ozvu."

„Co chceš dělat?"

„Zero tolerance. Zavolám Kamilovi Burešovi, on ji kontaktuje a řekne jí, že to bude mít právní dohru. Pak obvolá magazíny, kde to vyšlo a budou muset uveřejnit omluvu."

„Jo, to už jsem zažil. Pomlouvačné fotky přes několik stránek a omluva na dva řádky."

„Ale oficiálně budeš čistý."

„Tak dobře pusť se do toho."

Jakub pak asi hodinu telefonoval všude možně, ale když domluvil, už se usmíval.

„Je to na dobré cestě," těšil Marka.

„Jo, pro tentokrát," nasadil Marek kyselý výraz. „už jsem pochopil, že nemůžu mít normální život, ale tak nějak jsem doufal, že můžu mít aspoň normální vztah."

„Záleželo ti na ni hodně?"

„Ne. Ani trochu," odfrknul si, „ale to neznamená, že bych nechtěl nějakou jinou. Lepší. Pokud bych byla já sám normálního vztahy schopný, " pokračoval v monologu. „Nikdy jsem žádný nezažil."

„Hmm, jako já s Anetou."

„Promiň."

„To nic."

Marek se cítil jako neskutečný sobec. Pořád si jen stěžoval. Pokolikáté ho už Jakub tahal z bryndy?

„Ukážeš mi koně?" změnil Jakub téma a vlastně mu tak zase pomohl. Nemuseli tak mluvit o tom, co jim bylo nepříjemné.

Jakub si prohlédl koně, dal jim každému jablko, udělal pár fotek a poslouchal Markovo nadšené vyprávění.

„Když jsi o tom začal poprvé, považoval jsem to jen za čirý rozmar, ale beru to zpátky. Vidím, že život na vesnici ti skutečně prospívá. I ty sám vypadáš... no, vlastně fantasticky. Chceš si ještě pořídit ty včely?" zeptal se, když se vraceli.

„Pořád, ale vázne to na tom povolení," kývl hlavou k Helenině domku.

„Nedá se s ní mluvit?"

„Nevím, nezkoušel jsem to."

„Tak já jdu na to," řekl Jakub a než ho stačil Marek zadržet, zazvonil u branky.

„Počkám doma," syknul Marek a raději zmizel.

V příštím okamžiku se ozval bzučák a Jakub vstoupil do dvora. Helena seděla na terase a něco kreslila. Podle Jakubova laického oka, naprosto skvěle.

„Dobrý den slečno..."

„...Kudláková," napověděla mu rozmrzele. Předpokládala, že jde opět žehlit sousedův průšvih. Tentokrát nejspíš tu záležitost s rušením nočního klidu.

„Slečno Kudláková, už jsme spolu onehdy mluvili. Můj kamarád, váš soused... potřebuje vaše svolení, aby mohl na svém pozemku chovat včely."

„Mám alergii." Odpověděla suše Helena, aniž by zvedla oči od výkresu.

„Na včelí bodnutí?"

„Ne, na souseda."

Jakub si vzpomněl na tu záležitost se šípem a došlo mu, že si nevybral asi nejvhodnější den.

„Já teda nevím, co se tu dělo, ale když jsem ráno přijel, našel jsem na dveřích ten vzkaz. Předpokládám, že se zlobíte kvůli té hudbě."

„Ta hudba začala, sotva jsem si lehla do postele a nepřestala do sedmi do rána. Ať je rád, že jsem tentokrát nevolala policajty. Takové krásné počasí a člověk si ani nemůže otevřít okno."

„To jsem netušil, samozřejmě vás chápu a promluvím s ním, ale on měl včera opravdu příšerný den a dneska to není o nic lepší," řekl Jakub omluvně, ale Helena ho nenechala ani pořádně domluvit.

„Promiňte, ale depky vašeho kamaráda, mě nezajímají. Každý máme nějaký problém, ale to neznamená že s tím musíme obtěžovat okolí."

Tohle dokázal pochopit. Kdo nemá problém. Ani on zrovna neproplouval životem. A uměl si představit, že ta mladá a krásná dívka, která z nějakého důvodu skončila na vozíku, neskáče radostí. Doslova.

„Posledně jste mi slíbil," pokračovala Helena, „že s vaším přítelem promluvíte a bude tady klid, bohužel je to ještě horší. Takže má odpověď je ne, protože se vašim slibům bohužel nedá věřit. Nejdříve zajistěte klid a pak si můžeme znova popovídat," pronesla odměřeně a podívala se na Jakuba mrazivýma očima.

Jakub se zvedl a zamyšleně se vracel k Markovi. Tohle nezvládnul. On, který by dokázal prodat písek na Saharu. Jenomže když ji viděl, nedokázal s ní diskutovat a použít své argumenty. Očividně měla svých problémů dost.

„Jak to šlo?" zeptal se Marek, ačkoli dokázal odpověď vyčíst z Jakubova výrazu.

„Řekněme, že včely budou muset ještě nějakou chvíli počkat," přiznal Jakub. „A možná by neškodilo, kdyby sis příště pustil ten svůj trash metal do sluchátek."

„Stěžovala si?"

„Vlastně ani ne. No nic, musím jet. Mám schůzku s Burešem, pak s produkčním a večer se ti ozvu," začal Jakub zase uvažovat jako obchodník. Rozloučil se s Markem a odjel.

Marek věděl, že by měl nechat sousedku na pokoji, pokušení bylo však příliš velké.

Ty včely ti nedaruju, bláznivko. Zamumlal si pro sebe a než šel spát, měl už v hlavě plán.