22. kapitola

Ilona byla milá a snaživá, ale v posteli se nic nezměnilo. Lehla si na záda, roztáhla nohy dvakrát ze zdvořilosti hekla, a to bylo všechno. Marek si musel dát před jejím příchodem hodně dlouhou pauzu, aby se mu vůbec postavil. Měl to brát jako dostatečné varování, že tenhle vztah nejspíš nebude klapat, ale z nějakého důvodu stále doufal, že se to poddá. K jeho novému způsobu života střídání holek prostě nepatřilo, proto byl trpělivý, bral ji na výlety po okolí, přežil její infantilní mluvu i tisíce selfíček, která neustále fotila.

Byl jen o dva roky starší, nejspíš se měl chovat stejně, ale pracoval od deseti let a nejspíš mnohem rychleji dospěl i zestárnul. Mnohem lépe si rozuměl s o patnáct let starší Lenkou, a proto docela přivítal, když se přijela o týden později podívat na koně.

„Normálně se mi chce brečet," řekla dojatě, když viděla, jak dobře se Evžen s Olinkou aklimatizovali, a jak za tu krátkou dobu nabrali na váze.

„Ty děláš jako by to byla moje zásluha," ošíval se Marek. „Vždyť jsem je tady akorát vypustil a jednou za den jim přinesu jablko a suché kůrky."

„To je přesně to, co potřebují," odpověděla Lenka, vylovila z kapsy kousek mrkve a když si přišli pro pamlsek, zkontrolovala jim kopyta. „Je tu v okolí nějaký kovář? Jednou za měsíc nebo dva je bude potřeba trochu seříznout."

„Ještě tu všechny neznám, ale vedle v Srbici je farma, pár koní tam mají, tak já se poptám."

„Hmm, dobře," pronesla Lenka zamyšleně a rozhlížela se kolem. „Dva tři koně by se ti sem ještě vešli."

„Lenko, už jsme o tom mluvili. Sice vlastním kus louky, ale jinak právě nemám ani korunu. Koně se pasou zadarmo, ale na zimu budu potřebovat slámu, seno, zřejmě i přikrmování..." vypočítával nahlas.

„Koukám, žes tamhle kus louky posekal, takže nějaké seno bude."

„Ani se neptej, jak jsem se učil s kosou."

„Máš video?"

„Naštěstí ne."

„Škoda."

„Chceš se podívat na stáje?" změnil Marek téma a vedl ji zpět k chalupě. Cestou museli projít kolem Heleniny chalupy.

„Hezká keramika," ukázala Lenka směrem k plotu na kterém visela ukázka domovního znamení ve tvaru slunce a kachle s rusalkou Jizerkou a hned se hrnula do dvora.

„Tam raději nechoď," varoval ji Marek. „Je trochu pošahaná. Pořád na mě volá policajty, jenom kvůli tomu, že se Korá podhrabala do její zahrady."

„Možná později," pokrčila rameny a následovala Marka na jeho statek.

Ve stájích byly čtyři stání, takže teoreticky by tam mohl mít čtyři koně, ale i Lenka sama usoudila, že nějakou tu opravu by to chtělo. „Přinejmenším spravit okno, dost sem táhne," otřásla se zimou.

„To víš, konec dubna. Pořád ještě topím."

„Já taky."

„Tak pojď ukážu ti zbytek."

Lenka všechno zhodnotila zkušeným okem a v podstatě potvrdila to, co si už Marek myslel. Kůlna je na zbourání a seník potřebuje spravit střechu. Ovšem u stodoly se zastavila o něco déle.

„Víš, že by se tohle dalo předělat na naprosto luxusní bydlení a mohl bys tady provozovat ekoturistiku? Nebo to prostě jen jako ubytovna pro turisty. Jsi v samém srdci Českého ráje, nevěřím, že bys neměl úspěch," zopakovala téměř přesně Jakubova slova.

„Jo, a pak bych si mohl vzít od tebe víc koní," smál se Marek.

„No, vlastně ano."

„Ekofarma byla, pokud vím, záměr původního majitele, ale došly mu peníze. Já jsem o krok napřed, já jsem bez peněz už začínal."

„Ale bereš to s humorem."

„To se ti jen zdá. V noci brečím a když nemůžu spát, tluču hlavou do zdi. No nic. Pojď dovnitř, uvařím čaj, dáme se si něco k jídlu a já ti budu vyprávět o kytičkách a včelách."

„To jako vážně?" vyprskla Lenka smíchy. „Už jsem slyšela leccos, dokonce jsem dostala i pozvání na sbírku motýlů, ale tohle."

„Co je na tom divného? Prostě si chci pořídit včely," zatvářil se Marek vážně, ale v duchu se radoval, že může s někým vést normální rozhovor a občas udělat i vtip.

***

Ilona si oblékla Markovu košili a vrátila se do postele, ve které skončili po té, co ji dostatečně zlíbal pod rozkvetlou třešní.

Proboha, ve kterém filmu viděla zase tohle? pomyslel si, když ji uviděl ve své oblíbené Armani košili, a skutečně cítil slabé nutkání mlátit hlavou do zdi. Ilona ho občas neskutečně rozčilovala.

„Kdy si budu moct konečně zajezdit na koni?" zeptala se šišlavě.

Kdy chceš, ale to bys nesměla jen ležet jako špalek, blesklo mu hlavou, ale nahlas to neřekl. Místo toho zvolil mírnější odpověď: „Už jsme se o tom přece bavili. Lenka má koně, kteří byli v minulosti týrání, nebo zranění, případně přestárlí. Na některých už se nebude dát jezdit nikdy a na jiných až po hodně dlouhé době. Až když se vyléčí, zesílí a získají důvěru," vysvětloval trpělivě.

„Aaach, to je škoda," protáhla obličej, ale vzápětí se vytasila s dalším požadavkem. „A kdy mě vezmeš do tvého pražského bytu, nebo na nějaké natáčení? Ještě sis ani nezměnil status."

Tak jo, ve vztahu by přece nemělo být žádné tajemství a nakonec, Iloně je skoro pětadvacet, tohle by měla pochopit, pomyslel si téměř škodolibě. Pak se usmál, lehce ji políbil a zašvitořil skoro stejně infantilně jako ona: „Ale lásko, tohle je všechno, co mám. Byt, auto, to už je dávno pryč. Víš přece, že v tom seriálu už nehraju a kokain mě něco stál." Pak vstal a nahý došel k psacímu stolu ze kterého vzal nějaký papír a vrátil se do postele. „Výpis z účtu," řekl s mírným úšklebkem a podal ho Iloně.

„Sedmset padesát tři korun?" četla a tvářila se zmateně. Kvůli tomuhle se tak snažila? Kvůli tomuhle si hrála na nedobytnou a vymyslela si nemocného psa a dokonce babičku?

„No jo. Super viď? Poprvé za půl roku jsem v plusu."

Pak jen s úsměvem pozoroval, jak se Ilona obléká a odchází.

Strašně si přál, aby mu to bylo líto, ale nic takového necítil. Víc litoval té košile, kterou si vzala s sebou, ale byla to malá daň za svobodu.

Kdyby neabstinoval, asi by bouchnul šampaňské. Místo toho však jen otevřel okno, zhluboka se nadechnul májového vzduchu a pustil si nahlas vypalovačky, které už roky neposlouchal. Teď se však hodily. Potřeboval si trochu otupit mozek a na to byly jak stvořené. Nic sladkého by ten večer nejspíš nesnesl.

***

Helena neměla právě nejlepší období. Obchody se sice jakž takž hýbaly, a i zdravotně na tom byla lépe, čekala ovšem větší progres. Simona už za ní nejezdila tak často a když přijela, mluvila jen o Romanovi. Helena jí to samozřejmě přála, přesto se neubránila slabé závisti, když viděla na sociální síti fotku jejich vášnivého polibku pod sakurou. Nevěděla, jestli jim víc závidí ten polibek, nebo to, že Roman stál bez berlí. Ona tak daleko ještě nebyla. Zvládla pár kroků s berlemi, když se potřebovala přesunout do koupelny, nebo nastoupit do auta, ale to bylo všechno. Na schody by si ještě netroufla.

Ten nádherný májový den byl horší než všechny předchozí. Kousala se do rtů, zatínala pěsti, zhluboka dýchala, ale nakonec ji přece jen přemohlo zoufalství a rozbrečela se.

Pak ji něco napadlo. Vrhla se k psacímu stolu a vyštrachala Danielovu vizitku o které se myslela, že ji nikdy nepoužije. Měla své pochybnosti, ale jaký smysl by mělo studovat psychologii, kdyby nevěřila, že to může skutečně pomoct?

Rychle, než měla možnost si to rozmyslet, naťukala do telefonu číslo a pomyslela si, že v pátek večer bude mít doktor Procházka nejspíš jiné plány. K jejímu údivu se však na druhém konci ozval příjemný mužský hlas.

„Jmenuji se Helena Kudláková," spustila zmateně. „Jsem kamarádka Simony a... myslím, že o mně mluvila a... vaše číslo jsem dostala od ní."

„To je v pořádku, slečno Kudláková."

„Heleno. Nemám své příjmení ráda."

„To je v pořádku, Heleno. Máte štěstí, zrovna jsem chtěl jít, domů, když jste zavolala."

„Promiňte, nechtěla jsem vás zdržovat."

„Nezdržujete mě," uklidňoval ji Daniel a jeho hlas zněl tak konejšivě, že mu věřila. „V klidu mi povězte, co se stalo. Nikam nepospíchám."

To byla výzva k tomu, aby Helena zvedla stavidla svým nářkům a stížnostem a vychrlila na Daniela všechno nejednou. „Normálně nemám ve zvyku si stěžovat, vážně, ale teď to na mě tak nějak padlo a já vlastně ani nevím, kde začít. Samozřejmě si uvědomuji, že jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, mám rodiče, střechu nad hlavou a tak dále, vlastně se občas nenávidím za to, že jsem nespokojená, ale..."

„Moment, zadržte," vložil se Daniel do záplavy slov. „To s tím přece nemá co dělat. I ten nejšťastnější člověk na světě se může někdy cítit pod psa. Vezmeme o postupně, jedno po druhém. Díky Simoně jsem fanouškem vašich webovek a samozřejmě vás znám i ze školy. Vím, co děláte, sleduji vaše pozitivní statusy, a přesto jsem měl tušení, že mi zavoláte. To není známka slabosti, ale naopak síly. Vím, že to teď zní možná divně, ale za pár let budete na mém místě a věřte, že se ve své ordinaci nebudete setkávat s lidmi, kteří by se dali možná označit jako zkrachovalá existence. Mnohem častěji to budou ti, kteří se perou za sebe i za ostatní tak dlouho, až jim už nezbyde žádná síla. Polovina lidí z jejich okolí čeká na to, že selžou a ta druhá očekává stejné výkony, nehledě na okolnosti."

„Tak nějak se cítím," přiznala Helena.

„Kdybyste mohla hned teď něco změnit, co by to bylo?"

„Kromě toho, že bych ráda chodila?"

„Ano, kromě toho. Něco, co lze změnit."

Zamyslela se nad tím, ale nic ji nenapadlo. Vlastně byla docela spokojená. Trochu se zarazila. Tohle jí snad chtěl Daniel naznačit?

„Mohu o tom přemýšlet?"

„Samozřejmě. Máte na to tolik času, kolik potřebujete, ale chci, abyste o tom skutečně přemýšlela a až na to přijdete, zavolejte mi třeba o půlnoci."

Helena to slíbila, poděkovala a rozloučila se. Pak se, stále ponořena do svých myšlenek, připravila ke spánku. Umyla se, vyčistila si zuby, převlékla, otevřela okno a s hlubokým výdechem se zavrtala do čerstvě povlečených peřin.

Ve chvíli, kdy spokojeně zavřela oči, se ozval od souseda ten příšerný kravál. Helena se natáhla k nočnímu stolku pro mobil a křičela s očima upřenýma na černý displej: „Souseda! Chci vyměnit souseda!"