21. kapitola

Nezapomněla na něj však na dlouho. Sotva vystoupila z auta a rozloučila se se Simonou, okamžitě uviděla tu spoušť, kterou tam ta jeho pouliční směska zanechala. Podhrabaný plot, na několika místech, rozhrabané záhony, zporážené židle a nejspíš bylo někde i nasráno. Bez váhání vytáhla mobil a všechno si vyfotila. Sice dost dobře nevěděla, co s tím bude dělat, protože vůbec nestála o nějakou konfrontaci, ale aspoň měla důkaz.

Když vstoupila dovnitř a přišla ji přivítat Micka, uvědomila si, že ji vlastně Jirka krmil, takže by mohl vědět, co se stalo. Hned mu zavolala. Jirka byl u ní do pěti minut, moc toho však nevěděl.

„Normálně krmím kočku a přišel ten týpek, Jakub se jmenoval," vysvětloval Jirka. „Von teda není majitelem objektu, ani toho čokla, ale snad nějakej správce nebo co. Že všechno uhradí, ale kdybys prej měla pořádnej plot, jako ten fajnovej, s podezdívkou, tak se ta čuba nepodhrabala."

Helena zuřila. Tak nakonec to ještě byla její chyba. Hlavně, že on má pořádný plot a zabezpečený pozemek. Tím jeho pletivem by prolezl i bernardýn. „Na jeho peníze kašlu, ale uvítala bych, kdyby si opravil plot."

„Jo, říkal, že se ještě zastaví," informoval ji Jirka.

„Dáš si se mnou něco k pití?" nabídla mu. Byla sice unavená, ale musela mu poděkovat.

Docela se jí ulevilo, když odmítnul a odešel. Unaveně zavřela oči a přemýšlela, co je to za člověka, když si myslí, že může terorizovat celou vesnici a projde mu to.

„Slibuju, že z toho vozíku vstanu jenom proto, abych ti pořádně nakopala prdel!" zahrozila pěstí směrem k jeho domu.

Celý víkend se snažila napravit škody. Bohužel, z vozíku to bylo skoro nemožné. Nerada se vzdávala, ale věděla, že na tohle bude muset zavolat rodiče. V jednu chvíli se dokonce rozbrečela. Byla silná už dost dlouho. Ne, že by od úrazu nebrečela, slzám se neubránila mnohokrát, ale bojovala s tím. Neustále si opakovala, že má dvě nohy, dobré vyhlídky, milující rodinu, školu, která ji baví a práci, kterou může dělat i z vozíku. Pak ale přišly dny, kdy i tahle mantra byla na nic. Jako ten dnešní. Nenáviděla vozík, nenáviděla svoji bezmocnost a nejvíc ze všeho Davida, který to všechno způsobil.

Zrovna, když dostala z ustavičného pláče škytavku a rozmazala si po tvářích špinavýma rukama hlínu, vešel na její zahradu nějaký muž. Vysoký, pohledný, slušně oblečený, asi třicátník. Možná o nějaký rok nebo dva míň.

„Dobrý den," pozdravil slušně. „Neruším vás?"

„Trochu, ano. Právě jsem se snažila zahradit tu díru," ještě jednou si otřela slzy a ukázala na hromádku cihel a prken u plotu.

„Jmenuji se Jakub Dvořák a už jsem mluvil o té nepříjemnosti s panem Procházkou."

„Vy jste měl nějakou nepříjemnost s panem Procházkou?" pronesla sarkasticky a Jakub trochu znejistěl.

„Ne, je to samozřejmě kvůli tomu psovi, pan Procházka byl naopak velmi vstřícný. Chtěl to tady dát do pořádku, ale já jsem ho přesvědčil, aby o nedělal."

„Jasně. Jak vidíte poradím si se vším sama," ušklíbla se hořce a Jakub začal trochu rudnout.

„To je mi líto," koktal. „Spíš jsem myslel, abyste měla možnost vidět tu škodu a vyčíslit ji. Rád vám všechno zaplatím."

„Proč byste to dělal. Ten pes přece není váš, nebo snad ano?"

Dobrá otázka. Tohle byl problém, který si mohl Marek vyžehlit sám, když to však zmínil, odpověděl mu, že s tou bláznivou lukostřelkyní nechce mít nic společného. Vylíčil jí tak, že se Jakub domníval, že jde o nějakou pošahanou stařenku, která žije s padesáti kočkami, ohrožuje své okolí a rodina se ji marně snaží dostat do blázince.

„Není to můj pes, ale to já jsem nechal otevřenou branku a Korá utekla." Lhaní Jakubovi moc nešlo.

Helena se zamyslela. „Nechci, žádné peníze, ale chci, abyste vyřídil svému kamarádovi, příteli nebo snoubenci, že chci klid. Ať si toho psa zavře, uváže, nebo ať udělá vyšší plot, to je mi jedno, ale chci mít pokoj od psa i od něj."

„Vyřídím," odpověděl Jakub suše a odešel. Trochu ho to namíchlo, přišel kvůli dohodě, ale tahle slečna se evidentně dohodnout nechtěla.

***

„Co jsem ti říkal? Je bláznivá," smál se Marek, když mu Jakub vyprávěl, jak pochodil.

„Asi jsem přišel v nevhodnou dobu. Možná byla jen naštvaná," snažil se ji Jakub pochopit.

„No jo, ty lidumile. Jestli tě to uklidní tak ti slibuju, že ode mne pokoj mít rozhodně bude, ovšem za Koru neručím," podíval se na Jakuba, který významně zdvihl obočí a dodal: „Ten plot spravím." Nepotřeboval mít ještě opletačky s místními, už tak mu dávali sežrat, že je naplavenina.

„Je mi líto, žes přijel na víkend a zrovna jsi musel řešit nějaké problémy," řekl Marek.

„Nemusel. Rozhodl jsem se, protože jsi to neřešil ty. Ale souhlasím, k ničemu to nebylo," pokrčil Jakub rameny. Jenže té holky mu bylo pořád líto. Ne proto, že byla na vozíku, ale měl pocit, že ji trápí něco úplně jiného. Možná, stejně jako Marek, jen hledala klid. Možná by pro ni měl něco udělat. Kdyby zrovna neměl svých problémů dost. Situace s Anetou se pořád ještě neuklidnila. Nejdřív mu nadávala do buzerantů, aniž by měl šanci jí cokoli pořádně vysvětlit a pak mu téměř kompletně vybílila byt. Když se vrátil z práce, našel v bývalém obýváku akorát hliníkový kbelík, ve kterém rituálně spálila jeho oblíbené spací tričko.

„Říkám, že si chci pořídit včely," zařval mu Marek do ucha a vytrhnul ho z jeho myšlenek.

„Tak to abys přestal sekat tu trávu, jinak ti pochcípají hlady," odpověděl s úsměvem Jakub a vrátil se do reality. „Taky budeš potřebovat souhlas od sousedů a pochybuju, že ti ho ona dá," kývnul směrem k Helenině chalupě.

„Ptát se jí nebudu," odseknul Marek, potom však změnil tón. „Ale ty bys mohl."

„Možná až přijedu příště, a to bude za dva týdny. Příští víkend mám něco důležitého, ale jestli to vyjde..." Zbytek nedopověděl, nechtěl to zakřiknout. Raději se rychle rozloučil a vrátil se do Prahy.

***

Marek ze sebe vyrazil poslední hluboký výdech a utřel si ruce do trička. Chtěl hned spát, ale nakonec se přece jen zvednul a dal si sprchu. Vlastně to bylo trochu trapné. Od patnácti nebyl nikdy takhle dlouho bez holky. Jenže v Dlaskovicích byly všechny staré nebo bláznivé. Nebo na něj koukaly jako na hvězdu a on chtěl nějakou, která by z něj hned nevlhla.

Už si myslel, že jednu takovou poznal. V Obi, kde jinde, ale Ilona byla nedobytná. Když ji pozval na večeři, tvářila se nadšeně, ale nakonec mu zavolala, že její pes něco sežral a ona s ním musí k veterináři. Chudák, nebyla schopná slova. Když ji pozval podruhé, musela zrovna za babičkou, prý jí slíbila donést nějaké knihy z knihovny. Pořád opakovala, jak moc ji to mrzí a že babičce už bude devadesát let. Musel jí slíbit, že vymyslí nějaké náhradní datum.

V pondělí to zkusil znova. Ani ho nenapadlo, aby chodil do obchodu jen kvůli ní, tak zoufalý zase nebyl, ale náhodou mu došlo mořidlo.

Vstoupil do obchodu a ačkoli ji hned zaregistroval, nevšímal si jí. Místo toho vzal plechovku s mořidlem a vyhledal jednu z jejích kolegyň. Ta nejspíš hned poznala, o koho jde, protože celá znachověla, koktavě mu jmenovala výhody značky, kterou si vybral a doporučila nepelichavé štětce z Japonska. Teprve cestou k pokladně jakoby náhodou prošel kolem Ilony a po krátkém rozhovoru ji znova pozval na večeři. Tentokrát neodmítla.

Pak to šlo rychle. První rande v restauraci, druhé v kině, pak se mu revanšovala večeří u ní v garsonce, a nakonec ji pozval k sobě.

V posteli nestála za nic. To už si to mnohem lépe udělal sám, ale třeba byla jen nervózní, omlouval ji v duchu. Bylo mu hloupé, nechat ji plavat jen proto, že mu nesedla, tohle období už měl za sebou. Ilona vypadala jako hodná holka a on se rozhodl, dát jim šanci. Až se lépe poznají, bude to určitě jiné.

„Byl jsi prostě skvělý," opakovala mu už potřetí a přitulila se k němu. Ignoroval to. Hned si však uvědomil, že by se měli lépe poznat a navrhl jí výlet.

„V sobotu si jedu pro koně, jestli chceš, můžeš jet se mnou."

„V sobotu?" řekla váhavě, ale nakonec souhlasila.

„Tak dobře vyzvednu tě doma v deset dopoledne," přikývnul a doufal, že toho nebude litovat.

V sobotu ráno se zastavil pro Ilonu, jak slíbil a ve vypůjčeném autě s vypůjčeným boxem, jeli pro koně. Cesta trvala něco málo přes hodinu a Marek skutečně litoval, že nejel sám. Ilona byla možná hezká a milá, ale o tom ze by byla zároveň i inteligentní, by se mohly vést debaty.

No co, pokecám si s Jakubem, pomyslel si, pustil rádio a přemýšlel, jaký ten kůň asi bude. Když byl v chalupě pořád tak sám, seznámil se přes internet s mnoha skvělými lidmi. Jedním z nich byla Lenka Langová, vitální čtyřicátnice, která se starala o týrané koně, nebo třeba ty, které se zranily na závodech a už svým majitelům nemohly přinášet žádný zisk. Jenomže měla problém s umístěním a starat se o všechny bylo nesmírně nákladné. Jednou se s ní dal do řeči a z hovoru vyplynulo, že je sice zrovna finančně na dně, ale má kus louky a stáje, kde by se mohli zotavit a zesílit.

Dohodli se na jednom koni, ale když přijel, snažila se mu Lenka vnutit dva.

„Kůň je stádové zvíře, nemůžeš mít jen jednoho," vysvětlovala.

„Ty bys mi svěřila dva koně. Vždyť znáš moji špatnou pověst a viděla jsi louku jen na fotce," smál se Marek a hledal očima Ilonu. Stála opodál a snažila se vnutit nějakému hnědákovi listy pampelišky.

„Však já se tam taky přijedu podívat, neboj. A pokud by nebylo něco v pořádku, no, to vážně nechceš riskovat. Normálně bych ti je přivezla, ale teď se odtud nemůžu utrhnout," mávla rukou kolem rozlehlého hospodářství. „Dám ti veterinární osvědčení, kdyby si náhodou někdo stěžoval a prosímtě dej si tam cedule, ať je nikdo nekrmí, znáš lidi."

„Mám tam dvojitý plot. Mezi hranicemi pozemku a výběhem pro koně je dobrých pár metrů."

„Dobře," přikývla Lenka. „Teď v létě jim přístřešek a do zimy jim snad najdu nějakou rodinu. Zbytek už jsme probrali," řekla zamyšleně, jako by se snažila vzpomenout na něco důležitého.

„Jo, to už jsme taky probíraly. Budou jak v bavlnce, přijeď se podívat."

„Přijedu," slíbila Lenka a přivedla do boxu, přes Markovy protesty, dva koně.

„Evžen a Olinka jsou na sebe zvyklí. Bylo by to pro ně nesmírně stresující. Oni vážně moc nepotřebují. Trochu té trávy, sluníčka, sem tam pohlazení a každý den čistou vodu."

„Je tam tůň a mělký potok."

„Tak vidíš, zase o práci míň."

Lenka by ukecala i mrtvého. Ještě chvíli si povídali, a nakonec se vracel s dvěma koni místo jednoho.

Odvezl Ilonu, vypustil koně na pastvině a vrátil se domů.

Už z dálky viděl, že něco není v pořádku. Před chalupou stálo auto městské policie a dva měšťáci se snažili neúspěšně chytit Koru, která právě řádila v sousedčině zahradě.