20. kapitola

Ten odporný plot viděla Helena už z dálky. Nejenom, že ztratila své oblíbené místo u tůně, ale odříznul jí i cestu k lesu. Zbyla jenom polňačka, ale ta měla hluboké koleje vyjeté od aut a tolik výmolů, že si tam s vozíkem netroufla. Nejdřív chtěla brečet, pak ale dostala vztek. Ty cesty tady byly odjakživa a najednou si přijede nějaký přivandrovalec, zašustí penězi, postaví všude ploty a natluče cedule: soukromý pozemek - vstup zakázán.

Ještě ho ani neviděla a už ho nemohla vystát. Tajně doufala, že brzy přijde na buben, jako jeho předchůdce a opustí Dlaskovice tak rychle, že nestihne vybírat zatáčky.

Ze všeho nejvíc si přála, kdyby tak mohla vedle bydlet Simona, ale ta už byla plně vytížená pendlováním mezi Prahou a Libčevsí, která byla naštěstí mnohem blíž než Dlaskovice.

„S tím nic neuděláme, viď Micko," řekla nahlas. Ale snít o tom mohla.

Raději se se pustila do práce a po několikáté přerovnala keramiku vystavenou na velkém stole pod terasou. Otec prodloužil stříšku, takže teď nezabírala místo na terase. Byl to skvělý nápad.

Z přemýšlení ji vytrhnul hluk. Přesněji řečeno pořádný randál, Okamžitě všeho nechala a jela se podívat, co se děje. A kdyby neseděla, nejspíš by to s ní seklo. Nějaká odporná uslintaná obluda honila Micku, a přitom porazila stolek, na kterém měla Helena vystavenou keramiku.

„Koro, zpátky! Koro k noze!" křičel nějaký muž, který se vynořil zpoza chalupy a málem se zabil o židli s květináčem. Další škoda!

„Sakra, to neumíte zvládnout vlastního psa!" zařvala Helena, když Kora málem porazila i ji a štěkala jí přímo do obličeje.

„Proč tu máš vystavený ty krámy!" odseknul muž, a vůbec ho nenapadlo, aby se snad obtěžoval s nějakou omluvou.

„Ty krámy jsou na mém pozemku, ale vy tady nemáte co dělat," obořila se na něj.

„Sepiš mi škodu," odpověděl muž, aniž by se na ni podíval, chytnul psa za obojek a odtáhnul do sousední chalupy.

Helena se z toho ještě nějakou dobu nemohla vzpamatovat. Seděla tam a zírala směrem, kterým odešli. Bydlet vedle takového neurvalce! Nejspíš se měla na co těšit.

Potom udělala přesně to, co řekl. Vzala papír a tužku a vystavila mu účet za rozbitou keramiku, narušené soukromí, louku, tůňku i lesní cestu. Pak oprášila svůj starý luk a znalosti z mnoha let sportovní lukostřelby a počkala na vhodnou chvíli.

Nemusela čekat dlouho. Večer hodil nějaké maso na gril a usadil se na terase. Víc si přát nemohla. Zamířila, zadržela dech a vystřelila. Šíp mu proletěl těsně kolem nosu a zabodnul se do dřevěného trámu. Proč se mi takováhle rána nepovedla na závodech? Vyhrála bych všechny ceny, pomyslela si Helena s uspokojením.

Pražák se tak leknu, že spadnul ze židle a praštil se do hlavy o nízký plůtek za ním. Pomalu se zvednul a nevěřícně došel k trámu a přečetl si vzkaz.

„Ty krávo!" zařval a rozhlédl se kolem. Helena se jen uchechtla. Už slyšela na svou adresu horší věci.

V noci usínala s úsměvem na rtech a s předsevzetím, že pokud se nic nestane, bude následovat další teror.

***

O víkendu pořádali turisté úplný nájezd na Dlaskovice a Helena byla tak zaneprázdněná prodáváním, že by si na tu příhodu ani nevzpomněla, kdyby nebylo kbelíku plného střepů, ke kterému občas zabloudil její zrak. Nejspíš je měla vyhodit, ale přemýšlela, že by je mohla třeba použít na nějakou mozaiku.

V neděli večer už padala únavou a ze všeho nejvíc, se těšila do postele, telefonát od Simony jí to však ještě nedovolil.

„Od pondělka za týden si nic nedomlouvej. Jedeš se mnou na kurz kreslení."

„Cože?"

„Já vím, že ti to říkám na poslední chvíli, ale dostala jsem dva vouchery do té mé výzvy a potřebovala jsem se nejdřív ujistit, že je tam bezbariérový přístup," vysvětlovala Simona.

„A je?" zeptala se, ačkoli odpověď už znala. Jinak by Simona netelefonovala.

„No, všechny ložnice jsou v patře, ale majitelé nám půjčí jejich vlastní soukromý byt. Teda, normálně bydlí v Praze, takže neboj, nemusí kvůli nám spát ve stanu."

„Co je to vůbec za kurz?" Helenu kreslení a malování bavilo, ale nemělo cenu plácat voucher na něco, co už uměla.

„V pondělí přijedeme, a odpoledne je nějaká lehká rozcvička základních technik, v úterý a ve středu samotný kurz malování pravou mozkovou hemisférou, ve čtvrtek akvarel, v pátek ráno rychlokurz pastelek a večer odjezd."

„Tak já to beru," souhlasila Helena. Sice to nemělo co dělat s keramikou, ale malování pravou mozkovou hemisférou ji zajímalo už dávno.

„Bezva. Hned jim brnknu, že přijedeme. Budu u tebe v pondělí ráno a ty si zatím sežeň někoho, kdo se ti postará o čičinu." Zvolala Simona nadšeně a zavěsila.

Helena prožila celkem klidný týden. Věnovala se škole a práci a souseda naštěstí ani neviděla. Kdyby jeho přitroublý pes věčně neštěkal, ani by nevěděla, že vedle někdo bydlí. Ještě, že měl aspoň tolik rozumu, že bral Koru na noc do chalupy, jinak by se ani nevyspala. V neděli si sbalila oblečení a dojednala si hlídání pro Mičku.

Kočka byla poměrně samostatná, přesto Helena požádala Jirku, aby se tam ve středu zastavil a zkontroloval, jestli má dost granulí a dal jí čistou vodu.

Simona přijela brzy ráno, Zřejmě nevyjížděla z Prahy, ale z Libčevsi.

„Jak se má Román?" zeptala se s mírným úšklebkem.

„Když jsem odjížděla, tak se měl skvěle."

„To věřím."

„Musím ho udržovat v kondici, olympiáda je za deset měsíců," vysvětlila Simona.

„Rozumím. Doufám, že za ten týden nezleniví."

„Já ho dám zase dohromady," pronesla Simona, hodila do kufru Heleninu sportovní tašku a vydala se směr Kokořínské údolí.

Navzdory názvu místa, stála budova na kopci. Rozlehlá roubenka, která prý kdysi bývala turistickou chatou, kam jezdily i školy na lyžařské kurzy a školu v přírodě, dnes však už po rozsáhlé rekonstrukci. V patře bylo šest ložnic a dvě koupelny, v přízemí byt pro majitele, velkou kuchyň a obrovský obývák s krbem. Rovněž měly na těch pět dní k dispozici takové vymoženosti jako vířivku, saunu, kulečník nebo třeba šipky. Nemluvě o nádherné okolní přírodě. Tu však měla Helena i v Dlaskovicich.

„Ahoj, já jsem Sabina a povedu kurz, ale nejdřív vám ukážu, kde se ubytujete," usmála se sympatická žena o dva nebo tři roky starší, než byly ony a vedla je do jediné ložnice, která byla v přízemí. „Honza vám přinese zavazadla,"

„Vždyť už jdu," ozvalo se za nimi. Pohledný mladý muž, vláčel dvě tašky.

„Pan Tichý?" vykulila Simona oči.

„Slečna Stachová, moje fyzioterapeutka," přikývnul Honza a potvrdil tak, že ji zná.

„Svět je malý," plácla se Simona do čela a raději se rychle chopila tašek, poděkovala až zavřela za sebou a za Helenou dveře.

Trapas. Do Honzy byla asi měsíc platonicky zamilovaná. Byl to jediný klient, který byl na ni milý. Narozdíl od Vacka. Naštěstí ji to brzy přešlo, ale přesto tajně doufala, že na ní nic nepoznal.

„Stalo se něco?" strachovala se Helena, které neušlo, že kamarádka viditelně pobledlá.

„Jsem jen trochu unavená, vždyť mám za sebou víc než stopadesát kilometru."

Helena se zastyděla. Možná měla tentokrát řídit ona, ale zatím si na takovou vzdálenost netroufla. „Promiň, příště to odřídím."

„To nic. Chvíli si odpočinu a budu jako nová. Možná bychom se měli přesunout do společenské místnosti, ať to nevypadá, že se tu schováváme."

„Hned, jen si zajedu nejdřív do koupelny," poznamenala Helena, která si ve skutečnosti potřebovala zkontrolovat, zda se tam vůbec otočí s vozíkem a bude se mít čeho zachytit při sprchování.

Po prohlídce koupelny se jí docela ulevilo. Byla prostorná a měla dost různých úchytů potřebných na to, aby se dostala na záchod nebo do sprchy. I když asi bude potřebovat i berle. Ještě, že jí v Kladrubech rozhýbali. Pár kroků už zvládla a snažila se chodit každý den aspoň kousek.

Když dorazily do hlavní místnosti, vítala Sabina právě další kurzistky. Nakonec jich bylo osm, Různý věk, různé osudy, různá očekávání.

Po přivítání a vybalení si většina vyšla na krátkou procházku do lesa a kolem páté je čekala brzká večeře na terase. Paní Novotná, z nedaleké vesnice se postarala o salát, zákusky, domácí pečivo, nápoje a rovněž prostřela dlouhý stůl, ale za gril se postavil sám Honza. Kuřecí, vepřové i hovězí, přírodní nebo s domácí marinádou a dva druhy domácích klobásek.

„Ještě, že tady dneska nemáme žádné vegetariány," pronesl Honza tiše směrem k Sabině, ale slyšeli to všichni.

„Tak to je dobře," ozvala se jedna žena se silným moravským přízvukem. „Pro případ, že byl v trnkách červ," a položila na stůl dvě litrovky slivovice. Nebylo divu, že vítací akce se protáhla až do pozdních nočních hodin a Simona s Helenou měli spoustu video materiálu na blog. Když žádaly přítomné o svolení, s radostí zjistili, že mají mezi přítomnými fanoušky. Honza byl pochopitelně jedním z nich, protože to on věnoval voucher na kurz.

Hned druhý den dostaly obě příležitost zazářit. Helena, protože přece jen měla určité dovednosti z malování na keramiku a Simona, protože všem napravila záda, bolavá z dlouhého sezení a hrbení nad výkresy.

„Tak Honza si dopřává takové masáže a mě nic neřekne," mračila se naoko Sabina. „Připiš si mě na seznam."

„Ráda. Jaká adresa?"

„Stejná. Tak dlouho mě přemlouval, až jsem se k němu přestěhovala," ušklíbla se Sabina a pohrávala si s prstýnkem do něhož byl zasazen obrovský diamant.

„Gratuluju," řekla Simona a vyčítala si, jak je nevšímavá. Tohle se přece nedalo jen tak přehlédnout.

„No, uvidíme, od zásnub na radnici je ještě dlouhá cesta, ale Honza se nevzdává, on mě tam jednou dotáhne," smála se Sabina a uvolnila místo další čekatelce.

„Myslela jsem, že je to manažer, ale on je to přímo majitel," přemýšlela Simona nahlas, když ležely s Helenou v postelích.

„To je ten, co jsem se tě do něj snažila uvrtat, když sis stěžovala na Vacka?"

„Jo, to je on."

„Mělas pravdu, svět je malý," smála se Helena. „Ale nakonec to dopadlo dobře ne? Ty jsi měla možnost poznat, za Roman je vlastně fajn kluk a Honza důkaz, že si i milionář může udržet mozek v hlavě a najde si normální holku a ne odbarvenou silikonovou blondýnu."

„Já jsem blondýna."

„Ale přírodní. Ne špatně odbarvená a silikonová."

„To teda ne, děkuji pěkně. Stačí, že mám umělou nohu," ušklíbla se Simona.

Kurz pokračoval skvěle. Sešla se bezvadná parta a brzy měly pocit, že se znají už roky. Dokonce i Helena, které se původně moc nechtělo, musela uznat, že se hodně naučila. Pár dní, někde jinde, než doma v Dlaskovicich jí prospělo. Užívala si plnými doušky všeho, co jim chata a okolí nabízely. Úplně přitom zapomněla na svého protivného souseda.